Křesťanské Vánoce

Slavení svátku bylo krátce přerušeno, když se Řehoř z Nazianzu v roce 381 vzdal úřadu konstantinopolského patriarchy, ale bylo obnoveno Janem Zlatoústým asi v roce 400.

V raném středověku se oslava Narození Páně považovala za méně významný svátek než Epifanie (Zjevení Páně, 6. ledna), v západním křesťanství zaměřená na návštěvu mudrců. Významnost Vánoc však postupně rostla po korunovaci císaře Karla Velikého v den Narození Páně v roce 800. Podobu Vánoc výrazně ovlivnil František z Assisi, který roku 1223 v obci Greccio ve střední Itálii slavil vánoční mši před inscenací jesliček s živými lidmi a zvířaty. Tím založil tradici „betlémů“, která se rozšířila zejména ve střední Evropě. Během středověku se pak svátek stal tak významným, že kronikáři uváděli, kde různí magnáti slavili Vánoce. Různí umělci byli odsouzeni za oplzlé koledy, což naznačuje, že divoké tradice římských saturnálií a germánské jule pokračovaly i v rámci slavení Vánoc. Opilost, promiskuita a hazardní hry patřily i v té době k veřejnému svátku. Ke zdobení se užíval – jako ve starověku – břečťan, cesmína a jiné stálezelené rostliny.

Podle učeného benediktina Jana z Holešova (+ asi 1436) se v českých zemích (a patrně i v celé Evropě) k Vánocům ve středověku vázalo „tisíc lidových zvyků“, z nichž výslovně uvádí sedm: zvyk bdění (vigilie) a postu, pohoštění a almužny pro chudé, vzájemného obdarovávání, pečení pletenců z bílého těsta (vánočka), krájení ovoce, obcházení s koledou a stlaní slámy na podlahu. Všechny sice obhajuje jako dobré a prospěšné, na každém z nich má ale i ďábel svůj díl, protože všechny se mohou zvrhnout v opak.

Od 17. století se slavení Vánoc pomalu přesouvalo do rodin, kde se připomínalo narození Ježíška a uctívalo rodinné štěstí a pospolitost. Na druhé straně se o Vánocích vítal i návrat Slunce, zejména na venkově, a lidové zvyky zahrnovaly i věštění a další vyloženě pověrečné štědrovečerní zvyky a obyčeje. To budilo pohoršení a vyvolalo i opakované zákazy.

V roce 1644, za anglické občanské války, puritáni ovládající Parlament zakázali slavení Vánoc jako nebiblického a pohanského zvyku. Následovaly protesty proti rušení Vánoc, zákaz však vydržel až do roku 1660. Podobné zákazy byly uplatněny i ve Skotsku a některých anglických koloniích. Ve Skotsku byl zákaz slavení Vánoc zrušen roku 1686, ovšem oficiálním svátkem se Vánoce staly až roku 1958. V Nové Anglii byla oslava zakázána například v Bostonu v letech 1659 až 1681. V Pensylvánii Vánoce nadšeně slavili Moravští bratři, osadníci německé i moravské národnosti, ve městech, která založili, například Bethlehem, Nazareth a Lititz. Moravané v Bethlehemu měli první vánoční stromky v Americe, stejně jako první betlémy.

V Českých zemích bylo prý v 18. století hospodyňkám povoleno péct vánočku, což předtím směli výhradně pekaři. Kromě darů pro šlechtice a úředníky bylo zvykem obdarovávat a hostit chudé a koledníky. Vystavování jeslí se v 18. století leckde považovalo za nedůstojné, také proto, že jesle odváděly pozornost mládeže od kázání. Proto nejprve Marie Terezie a poté i Josef II. vydali zákaz stavění jesliček v kostelích, lidé však stavěli jesličky doma, zejména ve východních Čechách a na moravském pomezí. Zákaz stavění jesliček v kostelích byl oficiálně zrušen až v roce 1825.