Kucchivikara-vatthu - Mnich s úplavicí
11.04.2009 09:38
Vinaja (sbírka řádových pravidel), Mahavagga VIII.26.1-8
Volný překlad z CD „Access To Insight“ Petr Pavlík
I stalo se jedenkrát, že jistý mnich byl nemocný úplavicí a bezmocně ležel na zemi, zanedbaný ve svých výkalech. Tehdy Vznešený obcházel příbytky mnichů, provázen svým služebníkem Ánandou. Když vešli do mnichova přístřešku a zjistili, v jak zbědovaném je mnich stavu, Vznešený se tázal:
„Jaká je tvoje nemoc, mnichu?“
„Mám úplavici, vznešený pane.“
„Ale máš přece někoho, kdo se o tebe postará?“
„Nemám, vznešený pane.“
„Nemáš? Jsou tu tedy zajisté ostatní mniši, aby se o tebe postarali.“
„Proč by se o mě, pane, museli starat? Já se také o ně nestarám.“
Vznešený oslovil ctihodného Ánandu:
„Jdi a dones vodu, Ánando. Nezbývá, než abychom tohoto mnicha umyli sami.“
„Jak říkáš, pane,“ odpověděl ctihodný Ánanda a přinesl nádobu s vodou.
Vznešený pak zvolna a pozorně poléval nemocného vodou, zatímco ctihodný Ánanda ho šetrně omýval. Potom ho společně uchopili za ramena a za nohy, zvedli ho a uložili ho na lůžko.
Toho dne Vznešený, pohnut onou událostí, nechal shromáždit přítomné mnichy a tázal se jich:
„Zdalipak je mezi vámi mnich nemocný úplavicí?“
„Ano, vznešený pane, máme tu jednoho.“
„A jak to, že se o něj nikdo nepostará?“
„Neudělal, pane, nikomu nic dobrého, stará se jen o sebe.“
„Mnichové! Vždyť tu nemáte ani matku, ani otce, ani nikoho blízkého, kdo by se vás postaral. Pokud se vy nepostaráte o druhé, kdo se pak postará o vás? Kdokoli z vás by byl ochoten posloužit mně, stejně tak by měl být ochoten posloužit i komukoli jinému.
Pravda, může se stát, že postarat se o někoho je skutečně těžké. Sám si zhoršuje svou nemoc, neví, co všechno mu škodí, nebere léky, nesvěří se, co ho trápí, nebo o tom říká něco jiného, špatně snáší bolest. Ne každý mu také dokáže účinně pomoci: sám si plete léky, nezná dobře pacientovu chorobu, záleží mu spíš na vlastním pohodlí, nesnáší pohled na nečistotu, či nemá dostatek odvahy, aby se nemocného ujal, dal mu svou naději a v příhodnou dobu ho potěšil slovy spásné dhammy.
Mnichové! Přesto od této chvíle ať se již nestane, aby se nikdo nepostaral o nemocného mnicha, dokud se neuzdraví. Má-li učitele, ať je to jeho učitel, má-li žáka, ať je to jeho žák, a to tak dlouho, jak trvá jeho život. Není-li tu takový, ať je to jiný žák onoho učitele, a když ani ten tu není, musí se postarat celá svatá sangha, celé společenství mnichů, jinak bychom všichni nesli vinu, za kterou je třeba se zodpovídat.“
„Jaká je tvoje nemoc, mnichu?“
„Mám úplavici, vznešený pane.“
„Ale máš přece někoho, kdo se o tebe postará?“
„Nemám, vznešený pane.“
„Nemáš? Jsou tu tedy zajisté ostatní mniši, aby se o tebe postarali.“
„Proč by se o mě, pane, museli starat? Já se také o ně nestarám.“
Vznešený oslovil ctihodného Ánandu:
„Jdi a dones vodu, Ánando. Nezbývá, než abychom tohoto mnicha umyli sami.“
„Jak říkáš, pane,“ odpověděl ctihodný Ánanda a přinesl nádobu s vodou.
Vznešený pak zvolna a pozorně poléval nemocného vodou, zatímco ctihodný Ánanda ho šetrně omýval. Potom ho společně uchopili za ramena a za nohy, zvedli ho a uložili ho na lůžko.
Toho dne Vznešený, pohnut onou událostí, nechal shromáždit přítomné mnichy a tázal se jich:
„Zdalipak je mezi vámi mnich nemocný úplavicí?“
„Ano, vznešený pane, máme tu jednoho.“
„A jak to, že se o něj nikdo nepostará?“
„Neudělal, pane, nikomu nic dobrého, stará se jen o sebe.“
„Mnichové! Vždyť tu nemáte ani matku, ani otce, ani nikoho blízkého, kdo by se vás postaral. Pokud se vy nepostaráte o druhé, kdo se pak postará o vás? Kdokoli z vás by byl ochoten posloužit mně, stejně tak by měl být ochoten posloužit i komukoli jinému.
Pravda, může se stát, že postarat se o někoho je skutečně těžké. Sám si zhoršuje svou nemoc, neví, co všechno mu škodí, nebere léky, nesvěří se, co ho trápí, nebo o tom říká něco jiného, špatně snáší bolest. Ne každý mu také dokáže účinně pomoci: sám si plete léky, nezná dobře pacientovu chorobu, záleží mu spíš na vlastním pohodlí, nesnáší pohled na nečistotu, či nemá dostatek odvahy, aby se nemocného ujal, dal mu svou naději a v příhodnou dobu ho potěšil slovy spásné dhammy.
Mnichové! Přesto od této chvíle ať se již nestane, aby se nikdo nepostaral o nemocného mnicha, dokud se neuzdraví. Má-li učitele, ať je to jeho učitel, má-li žáka, ať je to jeho žák, a to tak dlouho, jak trvá jeho život. Není-li tu takový, ať je to jiný žák onoho učitele, a když ani ten tu není, musí se postarat celá svatá sangha, celé společenství mnichů, jinak bychom všichni nesli vinu, za kterou je třeba se zodpovídat.“