Kvantum a lotos - vědecký závěr

Matthieu Ricard | Trinh Xuan Thuan

Kvantum a lotos - vědecký závěr

Výňatky z díla "The Quantum and the Lotus - A Journey to the Frontiers where Science and Buddhism Meet" (Kvantum a lotos - cesta k hranicím, kde se setkává věda s buddhismem) od Matthieua Ricarda a Trinha Xuana Thuana, Crown Publishers, New York, 2001

Tyto rozhovory tvoří část dále pokračujícího dialogu mezi vědou a buddhismem. Nejdůležitější věcí, kterou mě naučily, bylo, že mezi buddhistickou a vědeckou vizí reality existuje výrazné sbližování a vzájemná rezonance.

Některé z pohledů buddhismu na svět jevů se nápadně podobají zásadním představám moderní fyziky - zejména jejích dvou hlavních velkých teorií: kvantové mechaniky, což je fyzika nekonečně malých objektů, a relativity, fyziky nekonečně velkých objektů. I když buddhismus a věda používají zcela odlišné způsoby zkoumání objektivní reality, nevede to k nepřekonatelným rozporům, ale spíše k harmonické komplementaritě. Je to proto, že oba systémy se zaměřují na hledání pravdy a oba používají kritéria autentičnosti, důslednosti a logiky.

Podívejme se například na jednu z hlavních buddhistických zásad, "vzájemnou závislost všech jevů". Nic neexistuje samo o sobě ani ze své vlastní příčiny. Objekt můžeme definovat pouze ve vztahu k jiným objektům. Vzájemná závislost je základní skutečností pro vznik jevů. Bez ní by svět nemohl fungovat. Daný jev tedy může nastat pouze ve spojitosti s jinými jevy. Realitu nelze lokalizovat a fragmentovat, ale měli bychom na ni pohlížet jako na holistickou a globální.

Několik experimentů ve fyzice si nyní vyžádalo tento globální pohled na nás. Ve světě atomů a subatomárních částic experimenty typu EPR (elektronová paramagnetická rezonance) prokázaly, že realita je "nedělitelná". Dvě lehké částice, které na sebe vzájemně působily, se nadále chovají jako části jediné reality. Jakkoli jsou od sebe daleko, chovají se takovým způsobem, jako by byly ve vzájemném bezprostředním vztahu, aniž by docházelo k jakékoli výměně informací. Pokud jde o makroskopický svět, jeho globální podstatu můžeme předvést na příkladu Foucaultova kyvadla, jehož chování nezávisí na jeho místním prostředí, ale na celém vesmíru. To, co se děje na naší malé planetě, je určeno v ohromné nesmírnosti kosmu.

Koncept vzájemné závislosti udává, že věci nemohou být definovány v absolutním smyslu, ale pouze ve vztahu k jiným věcem. To je v podstatě stejná myšlenka jako princip relativity pohybu ve fyzice, který jako první definoval Galileo a k dokonalosti dovedl Einstein. "Pohyb je jako nic," uváděl Galileo. Myslel tím to, že pohyb tělesa nelze definovat absolutním způsobem, ale pouze ve vztahu k pohybu druhého tělesa. Cestující ve vlaku pohybujícím se konstantní rychlostí, se všemi okny zavřenými, nemají žádnou možnost zjistit pomocí měření nebo experimentování, jestli se vlak pohybuje nebo stojí. Mohou to zjistit jen tak, že otevřou okno a uvidí ubíhající krajinu. Dokud nemají žádný vnější vztažný rámec, je pohyb totožný se stavem bez pohybu. V buddhismu se říká, že objekty neexistují samy o sobě, ale pouze ve vztahu k jiným objektům. Princip relativity uvádí, že pohyb vlaku existuje pouze ve vztahu k ubíhající krajině.

Prostor a čas ztratily absolutní rozměr, který jim přiřkl Newton. Einstein prokázal, že mohou být definovány pouze relativně v závislosti na pohybu pozorovatelů a intenzitě gravitačního pole kolem nich. V blízkosti "černé díry" se může jedna vteřina protáhnout na celou věčnost. Relativita nás stejně jako buddhismus učí, že minulost, která již uběhla, a budoucnost, která teprve přijde, jsou pouhou iluzí, za předpokladu, že moje budoucnost může být minulostí někoho jiného a současností třetí osoby - vše záleží na našich relativních pohybech. Čas neplyne, prostě je tady.

Představa vzájemné závislosti nás vede přímo k myšlence prázdnoty, což neznamená nicotu, ale absenci samostatné existence. Protože všechno je vzájemně závislé, nemůže být nic samostatně definováno a existovat samo o sobě. Myšlenku, že esenciální vlastnosti existují samy v sobě a samy o sobě, je třeba zavrhnout. A ještě jednou; kvantová fyzika říká něco nápadně podobného. Podle Bohra a Heisenberga již nemůžeme hovořit o atomech a elektronech jako o skutečných entitách s dobře definovanými vlastnostmi, jako je rychlost a poloha. Nyní je musíme považovat za část světa tvořeného možnostmi a ne objekty a skutečnostmi. Pravá podstata hmoty a světla začíná být podřízená vztahům vzájemné závislosti. Již není považována za vycházející z podstaty, ale může se měnit díky interakci mezi pozorovatelem a pozorovaným objektem. Taková podstata již není jedinečná, ale duální a komplementární. Jev, který nazýváme "částice", se, když jej nepozorujeme, stává vlnou. Jakmile však začneme provádět měření nebo pozorování, začne opět vypadat jako částice. Hovořit o esenciální skutečnosti částice neboli o realitě, kterou částice má, když není pozorována, by nemělo smysl, protože bychom tomu nikdy nemohli porozumět. Podobně jako v buddhistické představě samskary neboli "události" kvantová mechanika radikálně relativizovala naše pojetí objektu, když jej učinila podřízeným měření nebo jinými slovy události. A co více, kvantová nejistota klade přísné meze tomu, jak přesně můžeme měřit realitu. Vždy bude existovat určitý stupeň nejistoty buď ohledně polohy, nebo rychlosti částice. Hmota ztratila svou podstatu.

Buddhistická představa vzájemné závislosti znamená totéž co prázdnota, která je zase totéž co pomíjivost. Svět je jako ohromný proud událostí a dynamických proudů, které jsou všechny vzájemně propojeny a probíhá mezi nimi nepřetržitá interakce. Toto pojetí stálé, všudypřítomné změny koresponduje s moderní kosmologií. Aristotelovo neměnné nebe a Newtonův statický vesmír již ztratily své opodstatnění. Všechno je v pohybu, mění se a je pomíjivé, od nejmenšího atomu až po celý vesmír, včetně galaxií, hvězd a lidstva.

Vesmír se rozpíná z důvodu impulsu, který dostal ze své prvotní exploze. Tato dynamická podstata je popsána rovnicemi teorie relativity. Podle teorie Velkého třesku získal vesmír historii. Má počátek, minulost, přítomnost a budoucnost. Jednoho dne zanikne buď v pekelném vzplanutí, nebo jinak v třeskutém zmrznutí. Všechny jeho struktury - planety, hvězdy, galaxie a shluky galaxií - jsou v neustálém pohybu a účastní se nezměrného kosmického baletu: otáčejí se kolem své vlastní osy, orbitu, přibližují se k sobě navzájem nebo se od sebe vzdalují. I ony mají historii. Vznikly, dosahují zralosti a později zaniknou. Hvězdy mají životní cykly, které trvají milióny či dokonce miliardy let.

To samé platí pro svět atomů a subatomárních částic. I zde je všechno pomíjivé. Částice mohou měnit svou podstatu: kvark může změnit svou skupinu neboli "esenci", z protonu se může stát neutron a vyzářit pozitron a neutrino. Hmota a antihmota se vzájemně anihilují a vzniká čistá energie. Energie pohybu částic může být transformována na jinou částici a naopak. Jinými slovy, z vlastnosti objektu může vzniknout objekt. Z důvodu kvantové nejistoty energie je prostor kolem nás naplněn nepředstavitelným množstvím "virtuálních" částic s nestálými, přízračnými existencemi. Neustále se objevují a zase mizí a se svými nekonečně krátkými životními cykly jsou dokonalým příkladem pomíjivosti.

Realitu tedy můžeme nahlížet různými způsoby a různé přístupy - jeden zaměřený dovnitř a druhý ven - mohou vést ke stejným pravdám. Buddhismus určitě nebude takovou shodu shledávat překvapivou. Protože svět jevů můžeme pozorovat pouze skrze filtr vědomí a za předpokladu, že mezi samotným vědomím a vnějším světem je vzájemná závislost, nemůže být základní podstata jevů odlišná od Buddhovy osvícené mysli.

Citáty:

"Náboženství budoucnosti bude kosmickým náboženstvím. Bude muset překročit osobního Boha a vyhnout se dogmatům a teologii. Při zahrnutí přírodního i duchovního bude muset být založeno na náboženském citu vycházejícího z prožitku všech věcí, přírodních a duchovních, považovaných za smysluplnou jednotu. Tomuto popisu odpovídá buddhismus..."

"Existuje-li nějaké náboženství, které by mohlo odpovídat potřebám moderní vědy, byl by to buddhismus."

- Albert Einstein

překlad: Vladimír Pleva