Lakomec a kořalka

05.04.2014 10:05
Džátaka 78, zkrátil a převyprávěl Petr Pavlík



Kdysi dávno vládl v Bénáresu mahárádža Brahmadatta. Ten měl pokladníka jménem Illisa, byl to nesmírný boháč. Nebyl to však šťastný člověk - všecko na něm bylo křivé: ruce a nohy, na zádech měl hrb, šilhal a co bylo nejhorší - byl tak lakomý, že nejenže nedal druhým, ale ani sám nedokázal nic utratit a užít si tak aspoň zlomek svého bohatství. Bylo to neštěstí, protože jeho předkové byli po sedm generací známi jako nesmírně štědří lidé. Ti by neodmítli obdarovat nikoho, kdo k nim zavítal. Illisa, ten však dal ve svém domě zbourat i kuchyni, kde se odnepaměti vařilo pro chudé, a sám s holí v ruce odháněl hladové. Proto ho od té doby nazývali Lakomec Illisa. Dodávali k tomu, že jeho dům je jako lotosové jezírko, obydlené démony - nikdo z něj neuhasí žízeň.

Jednou se Illisa vracel z královského paláce a na chodníku uviděl sedět tuláka, jak si s velkou chutí přihýbá z džbánku laciné kořalky, zajídá to páchnoucí sušenou rybou, spokojeně se usmívá se a vesele mlaská na celou ulici. Jak ho Illisa nechtěně sledoval, zmocnila se ho obrovská touha být aspoň jednou také tak spokojený. Za nic na světě nemohl od tuláka odtrhnout oči a závistivě sledoval každý jeho doušek, každičké jeho sousto.
Tu ho napadlo, proč by si vlastně i on nemohl jednou koupit docela malý džbánek obyčejné kořalky. Vtom se okamžitě zarazil - ostatní by si toho určitě všimli a jistě by pak po něm chtěli, aby jim dal také napít - a co by jich všech bylo - a kolik peněz by ho to pak všechno stálo... Ujišťoval se proto, že lepší je přece jen zůstat šetrný, kolik mu tím pak ubude starostí, a lákavé požitky nedovolit ani sám sobě - a to důsledně, ani ten nejmenší. Násilím pak přemohl svou touhu a zachmuřeně odcházel domů.

Jenže čas pracoval proti němu. Potlačovaná touha v něm ve dne v noci hlodala a tak byl nejen křivý, ale postupně začal být i nemocný. Tvář mu zežloutla jako stará bavlna a pod kůží mu prosvítaly žíly.
Jednou ležel s tváří zabořenou do polštáře, jeho žena mu přitom masírovala pokroucená záda, a on přitom zase potají snil o příjemných věcech na světě.
"Můj drahý, copak ti schází?" ptala se ho.
"Ale nic..."
"Nehněvá se na tebe král?"
"Kdepak, ten mě neustále chválí, jak skvěle se starám o jeho pokladnu."
"Tak tě zlobí děti, nebo snad služebnictvo?"
"V našem domě je přece dokonalý pořádek."
"Nebo snad po něčem v skrytu toužíš?"
Illisa rozpačitě mlčel a styděl se cokoli přiznat.
"Tak mi řekni, co by se ti líbilo," vyzvídala žena.
"Přece jen," začal zvolna, "by se možná jedna věc našla."
"A copak by to bylo, můj drahý?"
"Trošičku kořalky..., " zašeptal provinile.
"A proč jsi mi to neřekl dřív?" vykřikla s úlevou. "Jakoupak trošičku, mohu navařit kořalku pro celé město."
"Ne!" vykřikl, "to právě ne! Jen ať se o svoje pití pěkně starají sami."
"Tak aspoň pro všechny z naší ulice."
"Copak to potřebují? Vždyť bydlíme v nejbohatší ulici."
"Tak aspoň pro náš dům."
"To by si na to zvykli a chtěli by to příště."
"Tak aspoň pro nás dva, aspoň to. Vždyť je tak pěkné mít něco společně," povzdechla si žena.
"Copak tobě by chutnala kořalka?"
"To ne, tak ji uvařím aspoň pro tebe samotného."
"Ani to přece nejde. V našem domě se kořalka vařit nesmí. Někdo by to vyzradil. Ale už jsem se rozhodl. Pošlu si pro ni služebníka do hostince, ale musí tam jít potají."
Dal tedy služebníkovi drobný peníz a nařídil mu schovat džbánek s kořalkou cestou zpátky do houští za řekou. Když se služebník vrátil, Illisa se vkradl do houští, nalil si z džbánku a dal se do pití.

Tam ho spatřil Sakka, král všech bohů, jak sedí schovaný a tajně sám upíjí kořalku, aby z ní nikomu nemusel dát. Lakomec Illisa netušil, že dnešní Sakka byl předtím jeho otec, který se za mnohé zásluhy stal v příštím životě králem bohů. Právě proto nyní Sakku pojala nesmírná lítost nad tím, jak uboze jeho syn dopadá, a rozhodl se, že to napraví.

Vzal tedy na sebe Illisovu podobu a jako kulhavý a šilhavý hrbáč se objevil v Bénáresu. Zamířil k bráně královského paláce a žádal o přijetí u krále.
"Nechť vstoupí," nařídil král.
Sakka předstoupil před krále a vzdal mu čest.
"Můj ctihodný pokladníku, co tě sem přivádí v tak neobvyklou hodinu?" tázal se ho v přesvědčení, že je to Illisa.
"Přišel jsem, velký králi, abych odevzdal všechno své jmění do tvé královské pokladnice."
"Toho mi není třeba, můj ctihodný pokladníku. Jsem dosti bohatý. Nepotřebuji tvoje jmění."
"Pokud si ho tedy nepřeješ, velký králi, dovol mi, abych ho rozdal."
"Jak ti je libo, pokladníku."
"Tedy se tak stane," řekl slavnostně Sakka, uklonil se na rozloučenou a odebral se do Illisova domu. Tam nechal shromáždit všechno služebnictvo, které ho rovněž pokládalo za pravého Illlisu, a nařídil jim:
"Kdokoli by sem přišel a předstíral, že jsem to já - i kdyby se mi dokonale podobal - toho řádně vypráskáte a vyhodíte z domu."
Pak vystoupil po schodech nahoru, usedl na brokátovou pohovku a poslal pro Illisovu ženu. Když vstoupila, oslovil ji s milým úsměvem:
"Má drahá, napadlo mě, že bychom mohli být štědřejší." Když to žena uslyšela a spolu s ní i děti a služebnictvo, řekli si:
"To snad není možné, co ta kořalka s ním udělala!"
"Pošlete tedy pro městského vyvolávače," pokračoval Sakka, "neboť hodlám oznámit všem občanům královského města, že kdo potřebuje zlato, stříbro, diamanty, perly či jiné cennosti, tomu je přenechává pokladník Illisa ve svém domě."
Jak to vyvolávač oznámil, z celého města se seběhli lidé s košíky a pytli. Sakka přikázal sluhům, aby otevřeli domácí pokladnice a oznámil lidem:
"To jsou mé dary pro vás! Berte si, co se vám zachce! Ať vám to přinese štěstí!"

Jeden vesničan si dokonce zapřáhl dva Illisovy osly do jeho nejkrásnějšího vozu, naplnil ho cennostmi a odjížděl z města. Vesele si prozpěvoval, až přejel okolo křoví, kde seděl Illisa u svého džbánku.
"Ať jsi živ až do sta let, můj dobrý pane Illiso," zdravil ho vesničan. "Tohle všechno, co jsi mi tak štědře dal, mi postačí na celý život."

Illisa se vydral z houští a ke svému zděšení poznal svůj vůz:
"Stůj! To jsou přece moji osli!"
"Ale kdepak, ty už asi nebudeš ten pravý Illisa, ten přece říkal, že má ještě dvojníka."
Když se Illisa začal vztekat a násilím se domáhat svého vozu, vesničan ho odkopl na zem a odjížděl.
Ani doma nedopadl Illisa lépe. S bitím a posměchem ho jako nepravého dvojníka vyhnali ven.
"Teď už mi může pomoci jenom král," spoléhal se ještě Illisa a dobelhal se ke králi.
"Velký králi, co zlého jsem ti udělal, že jsi jim vydal můj majetek?"
"Nic, naopak ty sám jsi mi přece svůj majetek nabídl! A když jsem ho odmítl, rozhodl ses ho rozdat."
"Pane, to bych přece nikdy neudělal! Nech prosím poslat pro toho druhého, který teď rozdává z mého v mém domě a rozsuď, který z nás je ten pravý Illisa!"

Král tedy poslal své stráže, a ti předvedli Sakku. Jenže nikdo nedokázal rozpoznat, kdo z těch dvou je ten pravý Illisa - ani král, ani Illisova žena, dokonce ani holič, který jediný znal skryté mateřské znaménko pod Illisovými vlasy. Když před králem oholil oběma hlavy, objevilo se to samé znaménko na obou. Tak věrnou podobu dokázal na sebe Sakka vzít.

Illisa konečně pochopil, že mu již nezbývá žádná naděje, a že nejen pár penízků na kořalku, ale i celý jeho majetek je nenávratně ztracen. To o zasáhlo natolik, že se bezvládně zhroutil na zem.

Tehdy na sebe přijal Sakka opět svou božskou podobu a vznesl se před ně do výše:

"Nejsem žádný Illisa, ale král bohů Sakka." Obrátil se k Illisovi, kterého mezitím vzkřísili poléváním vodou a který teď před ním prosebně klečel na kolenou, a pokračoval:

"Illiso, to bylo původně moje bohatství, dokud jsem byl tvým otcem. Tehdy jsem býval velkorysý a štědrý, a to mě po smrti povzneslo až do království bohů. Ty jsi však z toho bohatství svou nepřejícností udělal pouhé lotosové jezírko démonů, ze kterého nikdo neutiší svou žízeň. Dávám ti však ještě příležitost. Když znovu vybuduješ útulky pro chudé a budeš všem po zbytek života z celého srdce štědře rozdávat, můžeš se stále ještě narodit mezi bohy."

Říká se, že Illisa to dokázal a byl pak všem příkladem. Také se traduje, že tehdejší král bohů Sakka, to byl pak ve svém dalším životě Móggallana, Buddhův žák, známý pro své zázračné schopnosti, Ánanda že byl tenkrát tím králem a Buddha sám že si tehdy pro změnu zahrál jen tu drobnou roli královského holiče.