Landštejn

Psal se věk třináctý, když na Landštejn přišli Vítkovci, kteří si podle jména hradu počali říkal páni z Landštejna. Od oněch dávných dob, kdy hrad býval ještě mocným, tu prý straší duch Viléma z Landštejna a Bílá paní.

Tenkrát, když na hradě žil pan Vilém, se prostému lidu nevedlo věru dobře. Pán byl krutý víc než samotný ďábel a často trestal i nevinné.

Byl vlahý jarní den, a tak si pán vyjel na svém vraníkovi do lesa. Zapomněl však, že noc a tma přichází ještě brzy. Až když se snášel soumrak, vyjel z lesa po cestě vedoucí do vsi.

Pan Vilém měl již značný hlad a žízeň, a proto se zastavil v jedné z chalup a žádal po krejčím něco k jídlu a pití pro sebe i pro svého koně. Krejčí ale odmítl pánovi dát, co žádal, protože by tak připravil o jídlo své děti i ženu.

Pán se na něho rozohnil a druhý den pro něj nechal poslat zbrojnoše.

Dva statní muži krejčího zajali a odvlekli na hrad, kde byl uvržen do temného vlhkého žaláře. Snad tu nešťastník po několika týdnech mučení zhynul.

Po smrti krejčího se panu Vilémovi zjevil čert a chtěl si ho odnést do pekla. Pánovi se však náhodou podařilo osudu uniknout. Ale ne navždy.

Pan Vilém z Landštejna nenašel v hrobě nikdy pokoje. Za chladných větrných nocí se zjevuje na hradě jeho duch a ze zřícenin se linou strašidelné zvuky, kvílení a vzdechy.

Vzdychání a naříkání se z Landštejna neozývá jen zásluhou ducha pana Viléma, ale na cestě kolem hradu se zjevuje přízrak Bílé paní Markéty, oděné v bělostném šatu s dlouhým vlajícím závojem. Bílá paní prý naříká přesmutným hlasem nad svým údělem.