Láska, naděje a víra

Sv. Jan do Kříže několikrát ve svých dílech naznačuje, že v období temné noci se v člověku odehrávají hlubinné procesy, které si člověk neuvědomuje, které jej však očišťují a umožňují mu vstup do nového typu bytí. Hovoří i o tom, co je touto transformační krizí odstraňováno a které vlastnosti, sklony či tužby jsou korigovány a uváděny v soulad s postojem, jenž nazývá sv. Jan sjednocením s Bohem. Upozorňuje rovněž i na nebezpečí, která člověku hrozí na cestě temnou nocí, a zdůrazňuje postoje, které jsou v transformační krizi žádoucí a pravdivé. O tom, co se v hlubinách lidské duše doopravdy odehrává, sv. Jan od Kříže nehovoří. Dá se předpokládat, že tak činí z úcty k Boží aktivitě, odehrávající se v lidské duši, k tajemství, jež je organickou součástí Boží Prozřetelnosti, ale také možná z nedostatku filosofických a psychologických nástrojů, kterými myslitel dvanáctého století disponoval.

Pokusíme-li se nyní zamyslet nad podstatou hlubinných procesů, vyznačujících temnou noc, vyjdeme – v souladu s Janem od Kříže – ze třech základních postojů ke světu, které musí člověk zaujmou, má-li projít transformační krizí úspěšně: tedy s odvážnou odhodlaností snést utrpení, které temná noc přináší, a důvěrou v Boží terapii. Jde o  víru (sv. Jan od Kříže rozumí v kontextu temné noci „vírou“ spíše „důvěru), naději a lásku, které jsou symbolizovány bílou, zelenou a červenou barvou. Věnujme tedy nyní bližší pozornost těmto třem základním kamenům pravdivého duchovního života, abychom k nim posléze přidali další, jež se vzájemně podmiňují.