Lidské jednání o svátcích

Jádrem svátku bylo v minulosti vždy shromáždění a slavnost, z níž patrně brzy vznikl rituál – jednání, které si účastníci netvoří sami, nýbrž přebírají. Zahrnoval zpěv, tanec a velmi často i oběti. K svátku patřilo zvláštní vyzdobení těla, případně oblečení, a často také společné jídlo. Už ve starověku byly součástí velkých svátků pouti, pěší průvody na posvátná místa. Některé svátky se slavily v noci a například při Dionýsiích docházelo k nepřístojnostem, takže je římský senát zakazoval. V židovství i v křesťanství začínal sváteční den už večer západem slunce, odtud pochází i křesťanská vigilie – noční bdění před svátkem. V novověku se slavení náboženských svátků silně disciplinovalo a ritualizovalo, takže se dnes většinou odehrává jen v chrámových prostorách.

Ke státním svátkům patří vlajky, ohňostroj, vojenské přehlídky, slavnostní shromáždění a udílení vyznamenání. K některým svátkům patří také dnes hlučné oslavy, například k Novému roku čekání na půlnoc, často spojené s různými výtržnostmi, částečně společností (a státem) oficiálně tolerované, např. ohňostroj, běžně zakázaný a povolovaný na zvláštní žádost. K některým svátkům patří dávání dárků a jiné mimořádné akce a mají tak velký obchodní význam, například předvánoční doba.

Za svátek jednotlivce jsou považovány jmeniny. Svátek slavíme podle mužských a ženských jmen seřazených v kalendáři. Je zvykem hodnotnějšími dárky obdarovávat oslavence k jeho narozeninám a k svátku volit dárek drobnější. Na rozdíl od církvemi předepsaných svátků jsou jmeniny určeny komerčně – vydavatelem kalendáře resp. dohodou nebo organizací, která tyto vydavatele sdružuje.