Mithrova mystéria

Mithraismus je moderní označení pro Mithrova mystéria, pozdně starověký římský kult boha slunce Mithry, který Římané nazývali jako mystéria Peršanů. Mithrův kult byl mysterijní pozdně antický synkretický směr, který se rozšířil po celé římské říši před nástupem křesťanství jako státního náboženství říše, ale na rozdíl od něj se nikdy nestal masovým ani státním náboženstvím. Mystéria byla oblíbenou, leč uzavřenou tajnou společností omezeného počtu zasvěcenců. Kult se stal populárním zejména mezi římskými vojáky a úředníky, příznivce si našel i mezi římskými císaři. Přístupný byl pouze mužům, to mu významně zabránilo v dalším rozšíření. Zřejmě byl odmítán určitými konzervativními římskými kruhy a splýval se zavedeným kultem římského slunečního boha Sola.

Ústřední postavou uctívání a tajných mysterijních obřadů byl původem perský (íránský) sluneční bůh Mithra. Největšího rozšíření dosáhl kult v období pozdní antiky 1. až 4. století n. l. Přestože se úspěšně rozšířil po takřka celé římské říši a mohl se teoreticky ucházet o přízeň široké veřejnosti nebo se stát dokonce státním náboženstvím říše ještě před nástupem křesťanství, v praxi zůstával pro veřejnost uzavřeným, přístupný pouze pro úzký kruh mužských zasvěcenců. Pro Římany obecně byl (jako jiné mysterijní kulty) kultem orientálním čili exotickým, ne-římským a dovezeným. Pro svůj vojenský charakter zůstával nepřístupný ženám. Vzniklé mezery využívaly jiné kulty, např. Kybely. Kvůli spojitosti s Peršany, národa dlouhodobě nepřátelského vůči Římu, mohli Římané k němu chovat nedůvěru a podezření. Ironií je, že kult nazývaný jako „mystéria Peršanů“ měl s Peršany a jejich náboženstvím pramálo společného. Mithrova mystéria vznikla v helénistickém světě a stala se kultem římským. Jejich původ je třeba hledat v Malé Asii, v Kilíikii a na březích Pontu, které měly vazby na řecký svět a styky s orientem. Zde se zrodil směr ovlivněný tradičními řeckými mýty héroů ovlivněný chaldejskou astrologií.

Mithraistický bůh vychází od indo-íránského boha slunce zvaného Mithra či Mitra, který byl uctíván v perské říši – toto jméno má v avestánštině význam zhruba: „ten, který svazuje“, původ má také v sanskrtu a znamená „přítel“, jeho římské jméno Mithras (latinsky) bylo někdy doplňováno různými přídomky (například „Mithras Tauroktonos“). Mithras uctíváný v pozdně antickém Římě je nepochybně božstvem íránského původu, ale pravděpodobně vychází z tradice odlišné od zarathuštrické. Mezi Římany a zejména legionáře se kult dostává krátce po římském dobytí maloasijské Kilíkie, která toho času byla pod kontrolou pirátů. Víra v tohoto boha musela být rozšířena i dále na východě. Mithra figuruje ve jménech několika pontských králů. Mithras je synem Dia-Óhrmazda (synkretické spojení nejvyššího boha řecké mytologie a Ahury Mazdy), je zjevné, že došlo k propojení náboženských představ kultu se známou řecko-římskou mytologií tak se zoroastrismem, jehož vliv byl dál na východě.

Mithras vystupující ze skály
Mithrovy mýty se do dnešních dnů nedochovaly, ale z kamenných reliéfů Mithrových oltářů je možno vyčíst kultovní příběh božstva. Na počátku se Mithra zrodil (či byl stvořen) již jako dospívající mladík ze skály v jeskyni. Sbíral plody nebo sklízel obilí, poté vystřelil z luku šíp a zasáhl jím skálu, ze které pak vytryskl životodárný pramen. Poté musel pronásledovat býka, kterého bylo zapotřebí zkrotit. Někdy je zobrazován, kterak na zkroceném býkovi jede. Jeho nejvýznamnějším skutkem je však skolení býka. Ústředním motivem příběhů je tedy výjev zvaný tauroktonie, tomu je na oltáři věnována největší pozornost, na něm je bůh Mithra zobrazen, kterak zabodává meč (či dýku) do hřbetu umírajícího býka. Tento akt představoval oběť, během které je obnovována plodnost a životadárnost světa i kosmu. Kromě Mithry se na obrazech objevují další postavy – různá zvířata (had, pes, škorpion, havran…), sluneční bůh Sol (či Hélios), Mithra bývá někdy doprovázen dvěma mladíky (dvojčaty – blíženci) s pochodněmi, kteří bývají oblečení stejně (či podobně) jako on, jmenují se Cautes a Cautopates. V prostorách Mithrových svatyní se vyskytovaly sochy démonického božstva Aióna představující personifikaci času (či nekonečného času, pravděpodobně se jedná podobu římského boha Saturna a řeckého Krona). Mimo soch Aíona se v některých svatyních objevují také sochy a busty egyptsko-helénského synkretického boha Serapida (například v londýnském mithraeu jeho busta). Serapis byl nejvyšší bůh Ptolemaiovského Egypta a centrem jeho kultu bylo helénské město Alexandrie.

Mithra byl chápán jako bůh slunce a světla uctívaný uprostřed temné jeskyně, má podobu mladého bojovníka a funkci vládce universa („kosmokrátor“) a obnovitele světa, který skrze krvavou oběť kosmického býka pravidelně zachraňuje a cyklicky obnovuje veškerý život. Byl zobrazován jako mladík v červeném orientálním oděvu (zřejmě perském) s červenou frýžskou (frygickou) čapkou (zřejmá inspirace řeckým hrdinou Perseem), tato podoba nepochází z Persie, země Mithrova původu, ani frygická čapka není typickou pokrývkou hlavy Peršanů, byť si to Řekové a Římané zřejmě mysleli. Po stranách jsou zpodobněny menší výjevy zachycující další významné události Mithrova života. Na tauroktonii bývají někdy vedle vyobrazené prýštící krve z býkovy rány symbolicky vyrůstající zemědělské plodiny. Mithra měl roli zachránce a spasitele. Na rozdíl od křesťanského spasitele není zabit pro spásu lidstva, ale naopak pro spásu lidstva zabíjí, činí tak, protože musí. Kult kvůli vojenskému charakteru byl velice oblíbený zejména u římských legiích, ale také rozšířený v řadách městských úředníků a podporovaný některými římskými císaři.

Mithrův kult se objevuje v Římské říši v době, kdy upadá význam tradičních římských kultů a věřící lidé se zaobírají novými náboženskými myšlenkami do té doby neznámými (například spásou lidské duše a dosažením věčného života po smrti), roste tak oblíbenost antických mysterijních kultů, které tuto spásu (či osvícení) zajišťují (nejen tedy Mithrova, ale také roste oblíbenost Déméteřiných eleusínských mystérií, dále Dionýsových, Osiridových, Kybeliných a mystérií Kabeirů na Samothráké). Bylo to období velkých společenských otřesů a barbarských vpádů, které ohrožovaly samotnou říši. V této době se na scéně objevuje také nové náboženství – křesťanství, také nabízející spásu lidské duše skrze Syna Božího.

Přestože se „mithraismus“ rozšířil do všech koutů Římské říše a zasvěcovat se do něj nechávali i někteří císaři, mnozí badatelé se domnívají, že byl jen krůček od chvíle stát se státním náboženstvím, nic nenasvědčuje tomu, že by Mithrův kult měl ambice se jím stát a chtít svět „mithraizovat“. Mysterijní kult neusiloval o popírání ostatních bohů a kultů či jejich zákaz.

Ani Mithras nemohl na rozdíl od křesťanství zaujmout dominantní postavení státního boha. Za vlády císaře Aureliana byl minimálně ztotožňován se státním aureliánským slunečním bohem Solem (docházelo k jejich spojení ve formě Sol Invictus Mithras) a jeho narození bylo slaveno 25. prosince v souvislosti s narozením Sola a dalších slunečních božstev, jenže elitářská vyhraněnost znemožňovala mithraismu stát se masovým náboženstvím. Mithrova společenství navzdory rozšíření na území impéria zůstávala málo početná. Původ božstva v Orientu, celkový cizokrajný nádech a kulturní spřízněnost s Perskou říší (se kterou Řím často vedl vleklé války) mohly navíc vyvolávat v řadách římské veřejnosti jistou nedůvěru a opovržení. Navíc vojenský charakter obřadů tolik oblíbený u vojáků znemožňoval přístup ženám, kult a jeho zasvěcení bylo přístupné pouze mužům. Ženy se musely alespoň spokojit s kulty jiných božstev, často se v okolí Mithrových svatyních nachází další chrámy zasvěcené některým bohyním (převážně se jedná o bohyni Kybelé, jejíž kult má také svá mystéria a původ v Malé Asii).

Mithrův kult se nestal samostatným náboženstvím, pouze se etabloval jako synkretický přírůstek římského náboženství. Otcem Mithry neměl být nikdo jiný než Zeus-Oromazd (synkretické spojení nejvyššího olympského boha Dia a Ahury Mazdy, nejvyššího íránského boha zoroastrismu), jindy byl Mithra (kromě Sola) ztotožňován také s maloasijským bohem Attidem (partnerem bohyně Kybelé) jako „Mithra-Attis“. Jakou roli hrál v kultu nejvyšší synkretický bůh helénistického Egypta Serapis není známo, buď sem byl umístěn náhodně, a nebo zde zastupoval podobu nejvyššího boha, Mithrova otce. Je možné, že Mithrův kult se snažil formálně sjednotit náboženskou nejednotnost, kulturní a náboženskou rozmanitost Římského impéria. Jeho kulturní a náboženskou nejednotu se pokusil Aurelian vyřešit svými náboženskými reformami (zavedením státního kultu boha slunce Sol Invictus, s kterým byl Mithras ztotožněn) a nakonec zcela „vyřešena“ zákazem pohanských kultů a nastolením křesťanství jako jediného náboženství. Se zákazem pohanských obětí a kultů zanikl také Mithrův kult.