Mnichovská dohoda

Mnichovská dohoda byla dohoda mezi nacistickým Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu. Byla dojednána 29. září 1938 v Mnichově v tzv. Führerbau (ve všech jazykových verzích pak byla podepsána po půlnoci, tj. 30. září 1938).

Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října postoupit pohraniční území obývané Němci (Sudety) Německu. Zástupci československé strany (Hubert Masařík, Vojtěch Mastný) byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.

Mnichovská dohoda byla završením činnosti Sudetoněmecké strany Konráda Henleina a vyvrcholením snah německého kancléře Adolfa Hitlera rozbít demokratické Československo, což bylo jedním z jeho postupných cílů k ovládnutí Evropy. Mnichovská dohoda je příkladem politiky ústupků, appeasementu.

Text dohody začíná preambulí:

„Německo, Spojené království, Francie a Itálie, vzhledem k dohodě, které již bylo dosaženo ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednali následující podmínky uvedeného odstoupení a opatření z něj vyplývajících, a touto dohodou se zavazují k učinění opatření nezbytných k jejímu naplnění.“
Následuje osm odstavců, které popisují podmínky podstoupení území.

První a druhý odstavec určují, že vyklízení pohraničí započne 1. října a bude provedeno do 10. října, přičemž během něj nesmí dojít k ničení žádných existujících zařízení. Třetí odstavec říká, že podmínky vyklizení určí mezinárodní výbor, v němž budou mít své zástupce Německo, Spojené království, Francie, Itálie a Československo. Odstavec čtvrtý pak definuje čtyři pásma záboru, vyznačená na přiložené mapě, a data jejich obsazení německou armádou. V odstavci pátém a šestém je popsáno, jak a kdy mezinárodní výbor zajistí konání lidového hlasování na určeném zbývajícím území a na jeho základě rozhodne o konečné podobě pátého pásma záboru a nových hranic. Toto hlasování mělo být provedeno do konce listopadu, avšak Hitler již 5. října určil rozsah pátého pásma sám, a to na základě sčítání lidu z roku 1910. Zabrané území tak zahrnovalo všechny oblasti, kde byla v tomto roce nadpoloviční většina německého obyvatelstva.

Sedmý odstavec nařizuje zavedení opčního práva pro přesídlení do postoupených území nebo naopak pro vystěhování z nich. Podrobnosti opce pak měl určit německo-československý výbor. Poslední odstavec pak určuje povinnost československé vlády propustit z vojenských a politických jednotek všechny Němce, kteří si to budou přát. Zároveň jí nakazuje propustit všechny sudetoněmecké vězně zadržené za politickou trestnou činnost. Dohoda je datována 29. září 1938 (přestože byla přijata až po půlnoci) a podepsána Adolfem Hitlerem, Édouardem Daladierem, Benitem Mussolinim a Nevillem Chamberlainem.[53][54] Sám Chamberlain jednal s Hitlerem celkem 9 hodin.

Dodatky

Mnichovská dohoda obsahovala tři dodatky, které se týkaly mezinárodních záruk Československu v nově vzniklých hranicích, řešení problému polské a maďarské menšiny a dalších otázek. Součástí dodatků bylo i německo-anglické prohlášení o vzájemném neútočení a míru, v němž se doslova uvádí:

„My, německý Führer a kancléř a britský ministerský předseda, jsme dnes měli další schůzku a shodli jsme se v poznání, že otázka anglo-německých vztahů má prvořadou důležitost pro obě země a Evropu. Považujeme dohodu podepsanou včera v noci a anglo-německou dohodu o námořních silách za symboly přání obou našich národů nikdy již nejít do války jeden proti druhému.“

Porušení mezinárodního práva

Neplatnost mnichovské dohody není vykládána jednoznačně. Důvodem pro nejednoznačnost výkladu jsou rozdílné pohledy znalců mezinárodního práva na donucení (zvláště protiprávní) a právní kontinuitu Československa.

K neplatnosti mnichovské dohody z hlediska mezinárodního práva by nejlépe posloužilo tvrzení, že byla vynucena pod nátlakem a pod hrozbou války, čímž byl ze strany Německa porušen Briandův–Kelloggův pakt. Československo bylo tak postaveno do nevýhodné situace: buď se podvolit mnichovské dohodě, nebo riskovat válku v nevýhodné mezinárodní situaci.

Norimberský soud v 1946 prohlásil mnichovskou dohodu za neplatnou, s tím, že trpí nedostatkem vůle, protože Německo v době jejího uzavření nemělo v úmyslu ji dodržet. K vyhrožování válkou lze poukázat na německý vojenský plán Fall Grün.

Porušení československého práva

Pokud by bylo nahlíženo na mnichovskou dohodu jako na mezinárodní smlouvu signovanou vládou ČSR, kterou mnichovská dohoda nebyla, tak z hlediska československého ústavního práva představuje postup přijetí mnichovské dohody porušení § 3 odst. 1 a § 64 odst. 1 bodu 1 ústavní listiny Československé republiky, podle kterých bylo možné měnit státní území republiky pouze se souhlasem Národního shromáždění a to ústavním zákonem. Prezident a vlády tedy nedisponovali pravomocemi k přijetí mnichovské dohody. Prezident a vlády mnichovskou dohodu nepředložili Národnímu shromáždění ze strachu, aby nebyla schválena a rezignovali.

Dohoda se může vykládat jinak z českého (resp. československého) či britského nebo německého pohledu. Především česká strana soudí, že dohoda je od samého začátku, tedy „ab initio“, neplatná, německá strana uvádí, že Edvard Beneš neopouštěl Československo jako prezident, ale jako soukromá osoba a jistá mezinárodní právní platnost československé vlády existovala, jelikož ve válečném stavu se Československo či později Česko-Slovensko nemohlo nalézat dřív než po vypuknutí války. Společnost národů se měla právním stavem okupací okleštěné ČSR a následným vznikem protektorátu zabývat v září 1939, ale k tomuto jednání již vzhledem útoku na Polsko nedošlo.

Podle mezinárodněprávní teze Hermanna Raschhofera, uveřejněné v roce 1953, byla mnichovská dohoda pouze prováděcí dohodou zásady odstoupení Sudet, kterou československá vláda údajně přijala již 21. srpna 1938, a je tudíž platná.