Modrá nemoc horší než války

Modrá nemoc, dávivá úplavice, cholera, jak zněly názvy této nemoci, děsila lidstvo celé 19. století. Armády už od nepaměti trýznily střevní obtíže a choroba spojená s bídnou hygienou působila válečné neúspěchy častěji než zbraně protivníka. V 19. století se ale rozšířila jako pandemie. Charakterizovaly ji průjmy, zvracení, neutišitelná žízeň. Rty zmodraly a nastoupily křeče –⁠⁠ předzvěst blížící se smrti.

Původce cholery až do roku 1883 lékařská věda neznala –⁠⁠⁠⁠⁠ právě v uvedeném roce jej objevil slavný průkopník mikrobiologie Robert Koch. Cestoval tehdy po Indii a všímal si odporně znečištěné vody a rychlého šíření modré nemoci. Odhalil poté bakterii Vibrio cholerae, která se ukrývá v nakažených potravinách, pitné vodě a ve výkalech. Dávivá úplavice probíhala v deseti vlnách a zasáhla území Asie, pokračovala přes Rusko do Haliče, proplula Francií a pronikla do Severní i Jižní Ameriky. A vracela se zpátky přes Rusko. Napadla i české země.

„V podbřišku se střídají bolesti s pocity horka a pocit nucení na stolici postupně narůstá při omezeném nebo dokonce žádném močení. Žízeň se stává neuhasitelná, nemocný téměř neurvale požaduje studenou vodu, aby se alespoň částečně zbavil nesnesitelného pocitu pálení v žaludku. Neklid se stupňuje do takové míry, že nemocní nejsou s to setrvat byť jen okamžik ve stejné poloze. Následují křeče a záškuby v celém těle, oči se propadají, obličej vyjadřuje smutek,“ tak popisovala nemoc rakouská Příručka pro zdravotnické úřady v roce 1831.

První případ cholery se objevil právě v roce 1831 ve východočeských Králíkách. Lékařská obec si s ní nevěděla rady. Předpokládali, že má miasmatický původ –⁠⁠⁠⁠⁠ choroboplodné zárodky se šíří vzduchem. Podle toho se k epidemii přistupovalo. Začala vznikat cholerová oddělení při nemocnicích, vydávala se úřední a lékařská doporučení. S nevelkým úspěchem.

Cholera končila z padesáti procent smrtí. Jen v Chrudimi zemřelo např. v roce 1831 mezi 1. únorem a 26. zářím 276 osob. K nemocným se ostatní členové společnosti nechovali zrovna křesťansky. Ne ovšem tak strašlivě jako ve Francii.

Ve francouzském Vaugirardu v roce 1832 propukla nemoc plnou silou. Navíc se rozšířila pověst, že za smrtelnou nákazu mohou traviči. Básník Heinrich Heine poté popsal, jak lidé na šuškandu reagovali: jednoho umírajícího nemocného spoluobčané utloukli na silnici. Měl u sebe totiž jakýsi bílý prášek, snad kafr.

Slovy Heineho: „I staré babky ho mlátily dřeváky až k smrti. Servaly mu šaty, vytrhaly vlasy, uřízly ohanbí, nos i rty.“ Mrtvolu pak lůza vláčela se svázanýma nohama po ulicích. Podle básníka to nebyl ojedinělý čin.

Všechny zaplavil strach. Někteří z nich se začali chovat zcela nezřízeně. V Paříži se tancovalo po celém městě, lidé se šklebili a hulákali v maskách pomalovaných „symboly modré smrti“. Řádili i nemocní –⁠⁠⁠⁠⁠ pod maskou jejich přepadlé tváře nikdo neviděl. Pohřbívali je poté tak rychle, „že jim ani nesvlékli bláznovské šaty“. (Heine)

Tak či tak, cholera tehdy zahubila v Čechách asi 25 000 lidí, stejně tolik na Moravě a v rakouském Slezsku (české země měly tehdy asi 5 a půl milionu obyvatel). Ještě hůře proběhla vlna dávivé smrti v roce 1866.