Náboženství a společnost

Ještě před několika desetiletími byl rozšířen názor, že náboženství je jen jedno "vývojové stádium" lidské kultury a bude postupně nahrazováno vědou. Věda hrála roli "náboženství modernity" ((the religion of modernity, modern age?)). Soudobá sociologie teorii sekularizace opustila; náboženství je mnohem vitálnější a složitější fenomén, než se zdálo. V době postmoderní ztratila věda svou plausibilitu a dominaci jakožto jediná zprostředkovatelka pravdy o světě; uznává se pluralita interpretací světa, přičemž pohledy náboženství, vědy a umění se mohou vzájemně inspirovat.

Judeo-křesťanství přispělo k "desakralizaci světa" - v pohledu bible nejsou příroda ani politika (mocenské struktury společnosti) posvátné ((sacred)) : jsou svěřeny člověku, aby o ně pečoval a přetvářel je. Tak pohled bible na přírodu uvolnil prostor, v němž mohla později vzniknout přírodní věda. Spory vědců s církví na počátku modernity byly způsobeny spíše "oidipovským komplexem" dospívající a emancipující se vědy a oboustraným překračováním kompetencí; dnes se věda a náboženství už nechápou jako konkurenti a je možný užitečný dialog (např. v oblasti etiky vědy, filozofie člověka apod.).

Podobně můžeme hovořit o "desakralizaci politické moci" počínaje Starým Zákonem - příkladem je prorocká ((prophetical ?)) kritika vladařů ((akuzativ!)). V "politických dějinách křesťanství" můžeme kromě mnoha stínů najít i velmi pozitivní věci: napětí mezi duchovní a světskou mocí přispělo k politické pluralitě Západu ( na rozdíl od byzantského cézaropismu), křesťanské chápání člověka je předpokladem konceptu lidských práv.

V současné politické filozofii je důležitý dialog mezi liberalismem a křesťanstvím. Gill Keppel líčí soudobý energický vstup monoteistických náboženství do politiky , ofenzívu proti "zkorumpovanému liberalismu". Spíše než konfrontace je však potřebný dialog : nabízí se zejména úvaha o "ekologii svobody", o nutnosti hodnotového konsensu v podmínkách kulturní plurality a morálním klimatu, nutném k rozvoji základních struktur politické a hospodářské demokracie.

Tomáš Halík