Naše vědomí běží na 2 % mozku, většina pracuje v nevědomí

Honzák říká, že spoustě věcí zatím nerozumíme a neumíme si je vysvětlit. „Být hrdý na stupeň poznání je jistě záslužné, ale chce to taky pokoru.“

Ztratil člověk během svého vývoje nějaké schopnosti, kterými kdysi v pradávnu ještě běžně disponoval?
Jistě, člověk se stále přizpůsobuje. Před mnoha a mnoha desítkami tisíc let se v Africe zrodil člověk, který měl rychlá svalová vlákna, takže dokázal uštvat zvíře. Tím dostal na jídelní lístek bílkoviny, díky nimž mu začal růst mozek. A jak lidé často běhali, měnily se jim také dýchací cesty a tělo se daleko víc okysličovalo.

Co psychické schopnosti?
Myslíte, že fyzické jsou něco jiného než psychické? Do mozku vám z každého krychlového milimetru těla proudí ohromná spousta informací počínaje tím, jaká je tam kyselost a konče tím, jak tam vypadá imunita. To vše mozek zpracovává a posílá zase zpět dolů svým podřízeným nervovým centrům. Málo se ví, jak moc je mozek adaptabilní. Dokládá to jeden úžasný příběh, který ve své knize Váš mozek se dokáže změnit popsal Norman Doidge (kanadský psychiatr a psychoanalytik, pozn. red.). Jistého mexického profesora španělštiny Pedra Bach y-Ritu ve věku něco přes šedesát ranila mrtvice. Poškození mozku bylo velice rozsáhlé. V USA, kde se mu to stalo, dostal veškerou lékařskou péči, nicméně byl to nehybný, nemluvící pacient. A lékaři jeho synovi doporučili, aby otce nechal dožít v LDN. Syn se s tím nesmířil, odvezl otce do Mexika, kde zopakovali všechny léčebné možnosti, bohužel s úplně stejným verdiktem. Pak si profesora do péče vzal jeho mladší syn Paul Bach y-Rita (dnes 72letý americký neurolog zabývající se neuroplasticitou mozku, pozn. red.), který byl studentem druhého ročníku medicíny a o rehabilitaci zatím nevěděl vůbec nic. A tak se rozhodl tatínka rehabilitovat, jako by byl právě narozené dítě. Učil ho lézt, položil ho v zahradě na trávu a všelijak do něj šťouchal, hrál si s ním s míčem a tak. A po této amatérské rehabilitaci byl profesor za půldruhého roku schopen psát na psacím stroji a dva roky od mrtvice opět stál za katedrou a přednášel. A opět se oženil. Vzal si ovšem dámu, která s ním sdílela jeho „perverzní“ zálibu lézt po horách. A zhruba osm let po té první nehodě ve výšce 3 800 metrů v Andách pana profesora trefil šlak znova a tentokrát definitivně. Při pitvě pak zjistili, že poškození po té první mrtvici se absolutně nezhojilo. Všechny funkce mozku, které se profesorovi podařilo obnovit, tudíž převzaly jiné části mozku. Takže teorie, že v jedné části mozku máme centrum řeči a v další zase centrum pohybu, je sice pravda, ale taky je pravda, že mozek je natolik plastický, že ty funkce dokážou jeho jiné části převzít a naučit se je.

Když je lidský mozek tak „učenlivý“, znamená to, že se stále zdokonaluje?
Jde o to, v jaké situaci se vyskytujeme. Kdybyste přišla mezi australské domorodce, tak tam propadnete. A kdybychom u nás dali australskému domorodci změřit IQ, bude za blbečka, i když hloupý samozřejmě není. Ale obávám se, že obecně náš mozek bude teď poněkud degenerovat s ohledem na všechny možné elektronické vymoženosti, které používáme. Poptejte se, kolik dětí si dnes umí zavázat tkaničku od bot a kolik lidí s maturitou umí dát dohromady větu o dvou čárkách. Všechno, co mozek namáhá, ho trénuje, kdežto vše, co mu práci usnadňuje, mozku dovoluje zakrňovat.

Je pravda, že nám také ubývá schopnost naslouchat intuici, nebo ji jen méně používáme?
Jde o to, co rozumíme intuicí. My jsme strašně hrdí na své ego a vědomí, ale to představuje maximálně dvě procenta práce mozku. Zbytek běží v nevědomí. Představte si, že jedete po dálnici rychlostí 120 km/h, z nějakého důvodu šlápnete na brzdu a teprve za půl sekundy si uvědomíte, proč jste vůbec brzdila. Protože jste to udělala podvědomě.

Jakou zkušenost s intuicí máte z vaší praxe?
Měl jsem čtyři pacientky, rozesety v různých časových obdobích, takže teprve u té čtvrté jsem si uvědomil, že ty slečny měly něco společného. Všechno to byly dívky, které cíleně směřovaly ke kýženému sňatku. A v období půl, tři čtvrtě roku před termínem té svatby každá z nich dostala panickou poruchu. Panika, to je příšerná úzkost, doprovázená strašným bušením srdce a dalšími tělesnými obtížemi. Člověk má při ní dojem, že umírá, nebo že se roztrhne vejpůl. Postupem doby se ukázalo, že všechny čtyři dámy velice záhy po svatbě zjistily, že si vybraly špatně, a všechny čtyři se do roka a půl rozvedly. Tak se ptám, nakolik je jejich podvědomí varovalo, že do toho sňatku nemají lézt? Člověk má spoustu zkušeností, o kterých nevíte, jak se je naučil, a používá je úplně automaticky. Spoustu věcí má okoukaných. A na tom je například založený jeden typ placebového účinku.

Jaký?
Představte si akvárium rozdělené průhlednou stěnou. V jedné části bude chobotnice, které budete podávat červené a žluté míčky, v červených bude potrava, ve žlutých nic, takže chobotnice se naučí vybírat si ty červené. A naučí se to i druhá chobotnice za skleněnou stěnou, která bude tu první jenom pozorovat. Stejným způsobem se člověk může naučit reagovat na podání takzvané prázdné látky, placeba, která nějakým způsobem vylepší jeho vnitřní stav. Stačí nám slyšet třeba jen stejnou muziku, tělo si vzpomene, že mu při ní bylo dobře a že ho nic nebolelo, protože při ní tehdy bylo nakrmené morfinem, až mu stříkal ušima. Cest poznávání tohoto světa a způsobů, jak zacházet s vlastním organismem, je strašně moc a zdaleka nevíme, jak které fungují.

Jak ještě může placebo účinkovat?
V 80. letech dělali pokus s novou látkou proti bolesti, fentanylem. V tehdejším západním Německu se ho rozhodli vyzkoušet na zubařské poliklinice, kde pacientům po vytržení osmičky měli podávat buď fentanyl, placebo nebo naloxon. Naloxon blokuje opioidní receptory, takže když dáte někomu opiát, aby mu ustoupila bolest, naloxon ho v podstatě zneutralizuje, takže to bolí dál. Pak ovšem výzkumníci přišli s tím, že jim ten fentanyl nepovolili. Nicméně studie pokračovala s placebem a naloxonem. Zubaři trhali dál a pacienti zapisovali škálu bolesti a graf té bolestivosti stoupal. Po dvou měsících přišli vědci s tím, že fentanyl se vrací do hry. Zuby se trhaly dál a ukázalo se, že pacienty to bolí daleko méně, i když reálně jen třetina z nich mohla fentanyl skutečně dostat. A nejkrásnější na té studii je, že fentanyl v ní nikdy nefiguroval. Experti prostě zubařům zalhali. A přesto to účinkovalo. Dodneška se vědci přou o to, jakým způsobem to fungovalo. Jedna z teorií je, že když si je lékař vědom toho, že má k dispozici mocný lék a věří mu, tak tím jeho účinek na pacientovi ještě znásobí.

A lékaři netušili, jestli právě podávají placebo, naloxon nebo domnělý fentanyl?
Netušili. Zubař dostal tablety s tím, že třetina z nich může být účinnou látkou. A pouze jejich přesvědčení udělalo takový rozdíl.

Lze tuto „sílu myšlenky“ nějak trénovat?
Ano. Existuje krásná knížka Andrew Newberga a Marka Roberta Waldmana. Jde o dva americké neuropsychology a ta jejich kniha se jmenuje Jaké prožitky mění náš mozek a tím i náš život. Dočtete se v ní mimo jiné i to, že ve školách v Tibetu a v Indii se skutečně můžete vytrénovat tak, že vám někdo vystřelí za zády a vy to vnímáte, jako by to bylo někde v dálce. Naprostá koncentrace. A že pravidelným cvičením drobné motoriky mozek povzbudíte natolik, že se vám bude rodit dvojnásobek neuronů. To je skutečně ověřený pokus, žádný podfuk, a tím cvičením je prastará indická meditace satanama. Dvacet minut denně a zhruba za šest týdnů vám přibude dvojnásobný počet neuronů. V zásadě jde o to systematicky mozek nějakým způsobem trénovat. Když budete jen pasivně čumět na bednu, pochytíte tak maximálně reklamu. A ta se vám tak otiskne do podvědomí, že tomu pak budete říkat intuice, když si v obchodě vyberete zrovna ten jeden prášek na praní.

Existují různé případy mimořádných fyzických i psychických výkonů, jichž jsme schopni v konkrétní stresové situaci. Opravdu je ale někdo v extrémní situaci schopen nadzvednout havarované auto, aby vyprostil blízkého člověka, třeba své dítě?
Je, ta síla je děsná.

A vytváří ji ten aktuální okamžik, nebo ji lze vyvinout i bez takové motivace?
Když jsem před lety nastoupil do blázince v Kosmonosech, dělal jsem dva roky na geriatrickém oddělení, kde ty sušinky babičky byly v deliriu schopné ohnout čelo kovové postele. My žijeme v podmínkách, kdy to až tak dalece není zapotřebí, ale ten potenciál tam je, stejně jako schopnost mozku, aby se kompletně přestavěl.

Jak nejlépe natrénovat naopak zachování „chladné hlavy“?
Pro natrénování určitého klidu a zkrocení vegetativního systému, na který nemůžeme vůlí, je optimální jóga. Původně je ovšem stres reakcí, která nám zachraňuje život. A je tady několik set milionů let. I dinosauři měli stresové reakce. První fáze stresu má organismus nastavit na rvačku nebo úprk a ta druhá naopak na přežití za krajně nepříznivých okolností. Nicméně stres byl nastavený do situace, kdy jedinými nepřáteli člověka byli nepřátelé biologičtí, vnější, zatímco dneska jsme si často hlavním nepřítelem my sami.

Když jste mluvil o efektu placebo, jak reálná je pravděpodobnost uzdravení z těžké nemoci, třeba i z rakoviny, léčebnými metodami, při nichž nemocný třeba kompletně změní jídelníček nebo životní styl?
Neříkám, že to není možné, ale současně říkám, že to není běžné. Ale ano, zázračná uzdravení existují. Představte si, že nemoc je jako nesprávná cesta, na kterou se organismus vydal, a léčení je informace, která ho navede zpátky do správné trajektorie. Tahle informace může být chemická jako molekula léku. Když budete neklidná, úzkostná a já vám dám diazepam nebo lexaurin, zobnete si a bude vám hej. Anebo můžu říct „neboj se, já tě nedám“, a bude vám taky hej. Čili ta informace může přijít různými kanály, včetně placeba, které lidé považují za švindl. Přitom je to jen určité probuzení organismu a nasměrování na správnou cestu. Při fyziologických nebo neurofyziologických studiích placeba se ukázalo, že se v těle rozbíhají mechanismy, které jsou standardní při jakékoli chemické léčbě. Takže jde o to, jakými možnými cestami lze tyhle systémy nastartovat.

Jak funguje déjá vu, tedy intenzivní pocit, že jsme momentální situaci prožili už někdy dříve?
To míváte většinou při únavě, kdy mozek situaci nevyhodnotí adekvátně. Paměť je totiž nesmírně zrádná. Když si budete chtít něco zapamatovat z dnešního odpoledne, uloží se vám to do takzvaných modulů, svazečků několika neuronů. Jeden je hlasový, tam budete mít, co kdo říkal, v dalším zase budou vizuální dojmy, v dalším třeba pocit horka. A když se rozhodnete, že ty vzpomínky stojí za to, tyhle moduly je v noci pošlou do hipokampu. Hipokampus je část mozku a určitá paměťová banka, v níž se ty vzpomínkové moduly třídí. Ve chvíli, kdy spíte tím nejtvrdším spánkem, který na záznamu EEG vypadá jako bezvědomí, se tyhle moduly přehrávají sedminásobnou rychlostí a různě mezi sebou komunikují. Když si pak chcete na určitou situaci vzpomenout, musíte vzkřísit několik modulů najednou a do nich se vám může připlést spousta asociačních okruhů. Takže vaše vzpomínka nikdy není stoprocentně pravdivá. „Viděl jsem to na vlastní oči“ znamená, že věřím, že to tak bylo. Vzpomínky jde navíc poměrně jednoduše zmanipulovat.

Jak?
Nechám si třeba od vaší maminky vyprávět čtyři příhody z vašeho dětství, když vám bylo kolem šesti let. A k těm čtyřem příhodám si přidám pátou, jak jste se ztratila v obchodním domě. Těch pět příhod vám předložím a budu po vás chtít, abyste během týdne ke každé dala dohromady co nejvíc detailů. Vy mi je pak převyprávíte, tím se ve vzpomínkách ještě utvrdíte. Když myšlenky oblékáte do slov, dostávají jasný charakter a už s nimi pracujete jako se skutečností. Za čtrnáct dní vám řeknu, že jeden z těch příběhů je vylhaný. Čtyři z pěti lidí budou všechny příběhy velice urputně hájit, a když vám řeknu, že vylhaný je ten se ztracenou holčičkou v obchoďáku, budete mi tvrdit, že si pamatujete, jak byl pán, co vás odvedl do hlasatelny, tlustý a plešatý a co měl na sobě. To jsou falešné vzpomínky, jejichž prostřednictvím vám můžu klidně vsugerovat, že jste byla v pubertě třeba sexuálně zneužívaná. Na druhé straně ale máte celou plejádu skutečných zkušeností, které jste schopná nevědomky vyvolat, když jde do tuhého.

Hodně se zabýváte také psychosomatikou, co vás v této oblasti během vaší praxe nejvíc překvapilo?
Do blázince nám jednou v 11 hodin dopoledne přivezli paní, která vypadala naprosto bez problémů, ale poslal ji k nám její obvodní doktor, protože mu řekla, že ve dvě hodiny odpoledne zemře. On ji měl za blázna, ale já jsem tyhle věci neměl rád, tak jsem jí nechal vyšetřit všechno, co se dalo: biochemii, EKG, rentgen. Nic jsme neobjevili. A ona ve dvě odpoledne skutečně zemřela. Nechali jsme provést pitvu, při které mi velice osvícený kolega patolog řekl, že když se do toho bude hodně nutit, vyhodnotí to jako tymicko-lymfatickou smrt. To bylo tehdy takové obecné vysvětlení náhlých úmrtí, podobně jako dnes máme náhlé úmrtí kojenců, u kterých taky neznáme přesně příčinu. No a neoficiálně to ten patolog charakterizoval tak, že „duše opustila tělo“.

Byly u té paní nějaké vnější okolnosti, které k její smrti mohly vést, nějaké velké trápení, třeba smrt blízkého?
Ne, nebylo tam nic rozumného k dohledání. Zkrátka je tu daleko více věcí nepoznaných než těch poznaných. Profesor Ronald Melzack (proslulý kanadský psycholog, pozn. red.) na vlastní oči viděl v Indii, jak vylosovali mladého muže jako představitele boha žehnajícího úrodě. Pod trapézové svaly mu zabodli železné háky, za které ho zavěsili na velký jeřáb, a on na něm objížděl úrodu a žehnal ji. Když ho odšpendlili, posypali mu rány dřevěným popelem a on se do týdne zhojil bez jakýchkoli komplikací. I tohle organismus dokáže. Moduluje bolest tak, že se vyplaví dostatek látek, které signál bolesti nepustí do mozku. Jenže čím více máme různých civilizačních vymožeností, tím méně těchto svých schopností využíváme.

Zdroj: https://ona.idnes.cz/psychiatr-radkin-honzak-vedomi-nevedomi-mozek-psychika-veda-prz-/nasi-muzi.aspx?c=A170704_124312_nasi-muzi_jup

Zdroj: https://www.idnes.cz