NATO aneb komu zvoní hrana

V posledních letech čelí Severoatlantická aliance (NATO) hned několika rizikům. Zvýšená aktivita Ruské federace, destabilizace Ukrajiny, migrační krize, či nárůst radikalismu a extremismu do značně míry narušily jinak klidnou bezpečnostní situaci v Evropě. O to závažnější se pak zdají být vlivy narušující vnitřní soudružnost Aliance. 
Nová americká administrativa se v počátcích zdráhala vyslovit jasnou podporu aliančním závazkům kolektivní obrany. Prezident Trump navíc označil celou organizaci za zastaralou. Vyostřování vztahů mezi některými členskými státy, ať už mezi USA a Tureckem, Nizozemím a Tureckem či potenciálně i Německem a USA, značně umocnilo představu, že NATO prochází fází vnitřního rozkladu. Posilování nedemokratických tendencí v zemích jako je Maďarsko nebo Turecko vytváří dojem, že mezi členy Aliance vzniká propast.

To může vést k mylným domněnkám, že Severoatlantické alianci příslovečně zvoní hrana. Přitom problémy, kterým NATO dnes čelí, jsou pouze slabým odvarem předchozích krizí, kterými Aliance v minulosti prošla.

Již dlouho před Donaldem Trumpem označil francouzský prezident Charles de Gaulle v 60. letech NATO za zastaralé a v roce 1966 se dokonce rozhodl stáhnout francouzská vojska z integrovaných vojenských struktur.

To mělo za následek i stažení Vrchního velitelství NATO z francouzského území. Integrované vojenské struktury obdobně v minulosti opustilo i Řecko v 70. letech a Španělsko do nich naopak natrvalo vstoupilo až koncem 90. let, ačkoliv členem Aliance bylo již od roku 1982.

Mnohem horším obdobím si prošly i vztahy uvnitř Aliance. V době kyperské krize v roce 1974 byly vztahy mezi Tureckem a Řeckem natolik napjaté, že se obě členské země NATO de facto nacházely na pokraji otevřené vojenské konfrontace. V takovém srovnání nelze očekávat, že by současná mediální roztržka mezi Spojenými státy a Tureckem, případně dalšími členskými státy, mohla vnitřní soudržnost Aliance reálně ohrozit.

Autoritářské tendence v několika členských státech Aliance v současnosti představují závažnější riziko, zejména pokud budou dále posilovat. Na druhou stranu, ani v minulosti nebyly všechny členské státy NATO vždy zcela demokratické.

Příkladem může být Řecko, kde se mezi lety 1967 až 1974 chopila moci vojenská diktatura. Navzdory tomuto autoritativnímu režimu se Aliance nerozpadla, ani nezačala kolabovat. Přesto nepochybně platí, že opuštění demokratických principů odporuje vlastním stanovám Aliance a duchu Washingtonské smlouvy.

Současné průzkumy veřejného mínění dokazují, že podpora Aliance zůstává napříč členskými státy relativně vysoká. V České republice hodnotí členství v Alianci pozitivně 57 % obyvatel. V případě zemí jako Spojené státy a Polsko je podpora NATO ještě vyšší. O poznání hůře je na tom Španělsko, kde NATO vnímá pozitivně zhruba 45 % obyvatel. Referendum o vystoupení z Aliance, které v zemi proběhlo v 80. letech, by však dnes bylo prakticky nemyslitelné.

Ačkoliv se situace může na první pohled zdát vážná, z dlouhodobého hlediska se NATO v žádné hlubší krizi nenachází. Je velice nepravděpodobné, že by kterýkoliv z členských států o vystoupení z Aliance začal reálně usilovat. Navíc skutečnost, že NATO nemá efektivní vnitřní mechanismy řešení sporů mezi členskými státy a neumí nárůst autoritářských tendencí omezit, ji v minulosti nepodlomila.

Lze naopak říct, že současný vzestup vnějších hrozeb zdůrazňuje potřebu akceschopnou Alianci zachovat a učinit efektivnější. NATO i v dnešní době zůstává relevantní organizací, která je mnohem odolnější, než se může zdát. Představa, že Severoatlantické alianci zvoní hrana, je zcela lichá.

Michal Bokša
autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky (AMO)