Nebezpečí temné noci

 

Temná noc je ovšem náročná duchovní situace, která v sobě zahrnuje řadu nebezpečí. Prvním z nich je zmíněná bezprostřední nenahlédnutelnost příčin obtíží, které temnou noc doprovázejí. Člověk ke svému utrpení nenachází psychologicky srozumitelný příčinný korelát (ani intra- ani interpsychický). A tato zdánlivě iracionální situace jeho bolest samozřejmě prohlubuje a vyvolává duševní zmatek.

Druhé nebezpečí, vyplývající z této situace, s tím prvním úzce souvisí. Jestliže člověk nemá před sebou zřetelně nahlédnutelnou příčinu svých potíží, má samozřejmě tendenci domnívat se, že žádnou příčinu nemají a ocitnout se v uzavřeném kruhu symptomů. Začne se zabývat pouze jimi, aniž by si uvědomil, že symptomy nemají samostatnou existenci a vždycky poukazují na něco jiného. Symboly (symptomy) jsou vždy jen formou nějakého obsahu.

Velké nebezpečí představuje tedy situace, ve které symptomy začínají žít vlastním životem a postupně infikují i do „zdravé“ oblasti lidského vědomí. Celou genezi symptomu doprovází složitý proces strukturace, vytváření konotací, vztahů, hierarchie apod. Tento proces je motivován především sebezáchovnou kamuflážní snahou neurotického symptomu ospravedlnit svou vlastní existenci v celku vědomí a psychického života, zdůvodnit se a vytvořit obranné mechanismy proti exkomunikaci, ke které by mohlo pochopitelně v zájmu duševního zdraví dojít. Právě proto se neurotický symptom orientuje do míst, kde je jeho činnost nejméně nápadná a je-li odzbrojen kognitivně racionálním postupem, lehce se přetransformovává do podob, které kognitivně racionálním atakům dokáží čelit nebo jsou dokonce s to celou situaci nastrojit tak, že jsou těmito ataky naopak stvrzovány. Je to například zřetelné při porovnání vlastně velice vzácné fobie z hadů s jinými fobiemi, strachy či obavami jako je chorobný strach ze smrti, hypochondrické úzkosti apod. Na první pohled je zřejmé, že pro život a existenci úzkostného symptomu je výhodnější předmět, který je statisticky pravděpodobnější a hůře se vyvrací. Celkem snadno přesvědčíte úzkostného pacienta se strachem z hadů, že v zasněženém městě mu velké nebezpečí nehrozí. Daleko hůře budete ale přesvědčovat hypochondrického pacienta, že v následujících vteřinách či minutách nezemře. Iracionalita takového strachu se pochopitelně velmi špatně odhaluje. To ovšem neurotický symptom velmi dobře „ví“. (Aktivita neurotického symptomu je ostatně tak rafinovaně cílevědomá, že nutí k závěru, že chování neurotického symptomu je „inteligentní“ a přejímá určité vlastnosti svého nositele, který se v něm vlastně jaksi rozdvojuje.) Symptom se tak chová jako zrnko písku v útrobách perlorodky: zatímco na začátku je celkem nevinným bodem či momentem psychického života, posléze se obaluje, bobtná, zvětšuje, až se stává samostatnou živoucí významovou strukturou, která opodstatňuje, ospravedlňuje a racionalizuje jeho jinak neorganickou existenci. Symptomy se navíc okamžitě spojují a usilují se v sobě zaháknout s cílem vytvoření pevných koalic. Nakonec dojde k tomu, že se vytvoří celý specifický myšlenkový svět s propracovaným systémem obranných reakcí, strukturou zákazů a preferencí, s hierarchií specifických hodnot, s pravidly odmítání a přijímání, s instancí, vzhledem k níž se rozhoduje o náležitosti či nenáležitosti toho kterého pocitu, myšlenky, rozhodnutí, úvahy, soudu apod. Je zřejmé, že tato zvláštní autarkie dokonale zakrývá „deviantnost“ takto vzniklého světa.

Osamocený neurotický symptom tedy sám o sobě příliš nebezpečný není. Jednak se neurotický člověk může velmi rychle s takovou osamocenou patologickou enklávou naučit žít, jednak by se dal tento symptom brzy a s úspěchem odstranit standardními terapeutickými technikami. Symptom však většinou nebývá osamocený a je obvykle, jak jsme viděli, vbudován do celé struktury neurotickou aktivitou vytvořeného světa.

A protože je duševní „nemoc“ způsobena něčím jiným než jednotlivými symptomy a jejich vzájemnými vztahy, a člověk tuto souvislosti nedokáže nahlédnout, začíná se stupňujícím se bojem se symptomy, jenž je samozřejmě předem odsouzen k neúspěchu, nemoc prohlubovat. Zatímco východisko z nemoci je správný a zralý postoj k vnějším událostem a okolnostem, člověk se svým marným bojem se symptomatikou nemoci tomuto řešení čím dál tím víc vzdaluje. Není to jenom proto, že by této souvislosti nerozuměl, ale rovněž proto, že tuto souvislost vytěsňuje, neboť pravděpodobně je zralý postoj stále ještě pro něho náročnější než neurotické utrpení.

 

Nejzávažnější nebezpečí tedy představuje skutečnost, že tato zranitelná situace člověka je nejen pohotovost k potížím, ale sama o sobě stavem, který má nějaké důsledky a nějak se projevuje. Naznačili jsme, že jedním z těchto projevů je určitý neklid, nespokojenost, tenze, neschopnost setrvávat v přítomnosti, neustálá připravenost něčemu čelit, která nutí psychický organismus mobilizovat síly a žít v určité mimořádnosti. To je samozřejmě stav, který není v lidském vývoji nijak výjimečný a člověk je schopen se mu dlouhodobě přizpůsobit.

Daleko závažnější je skutečnost, že tento duševní stav podstatným způsobem zkresluje svět vcelku, jeho pravdu a základní duchovní strukturu. Člověku, který je vnitřními přeměnami oslaben, zranitelný a se sklonem k úzkostem, se svět, ve kterém žije, jeví jako plný nebezpečí, vzdálených hrozeb, vůči kterým je třeba permanentně hledat vhodnou obranu. Svět je pln temných předpovědí, cizí, nepřátelský, ohrožující a mobilizující. Člověk nachází chvilku klidu jen v luxusním a nepřirozeném bezpečí, které však život jako takový jen zřídka přináší. Umlkají i obvyklé transcendentální jistoty, o kterých se mohl člověk v kteroukoli chvíli ubezpečovat. Nastává – jak tomu říká tradice křesťanské mystiky – boží mlčení.

Je zřejmé, že takový svět se člověku nemůže líbit. Zpočátku sice člověk ví, že se tak svět jeví pouze v důsledku náročnější situace, ale později na to zapomíná a zaměňuje tento zkreslený obraz světa za skutečnost. Kdyby trpěl s tím, že náročnost této chvíle se dříve či později změní, byla by jeho bolest snesitelná. Ale protože si už nedovede vybavit svět, ve kterém se dá žít, a který může být obýván a stát se i zdrojem štěstí, nastává hluboká deprese. (To je ostatně často důvod hluboké deprese, jež bývá mnohdy nazývána „klinickou“.)

Tyto „negativní“ charakteristiky v sobě pochopitelně skrývají i nebezpečí, že člověk bude autoexplorovat tuto etapu duchovního zrání jako nemoc a jeho neschopnost být užitečný sám sobě i ostatním jej možná znepokojí natolik, že se začne snažit léčebný proces temné noci, který je samozřejmě rozložen v dlouhém čase, urychlit a vzít do vlastních rukou. K bytostnému určení temné noci však patří, že toto právě člověk učinit nemůže a její průběh se může velmi zkomplikovat.

Tato chybná interpretace procesu, který se v člověku odehrává, je způsobena zejména tím, že lidé ve chvílích transformačních krizí sami sobě nerozumějí, a nedovedou vůbec odhadnout, na jakém stupni zrání se sami nacházejí a jak to s nimi ve skutečnosti je. (Již zde se ukazuje nezbytnost temné noci, která vyvádí člověka z omylů a špatných sebeinterpretací a dělá – nahlíženo zvenčí – to, k čemu by člověk nikdy nedospěl na základě vlastního porozumění a rozhodnutí.)

Dalším nebezpečím, které neporozumění temné noci přináší, je tedy problém její délky. Řada lidí totiž zaměňuje temnou noc sv. Jana od Kříže za techniku či mechanismus zdokonalování osobnosti. Zapomínají ale, že temná noc je především dialogem, ve kterém protějšek trpícího člověka tvoří personální skutečnost, která – i když připouští utrpení a bolest – je orientována vždy láskou. Trpící člověk se tak může spolehnout na to, že mu bude uloženo jen tolik, co snese. Sv. Jan říká: „…nasbírali něco duchovní síly, jenž poněkud zkrotila jejich žádost po tvorech, a tak budou moci proboha strpět trochu tíže a vyprahlosti…“

A z této skutečnosti vychází i trvání transformační krize. V každém případě si nelze dělat iluze o tom, že by transformační krize trvala – podobně jako chřipka nebo angína – několik dní a po jejím odeznění a krátké rehabilitaci by se vše vrátilo do normálních kolejí. Jan na délku tohoto procesu upozorňuje. „Avšak, má-li být opravdu podstatné, i sebesilnější očišťování potrvá několik let.“

Vydržet však temnou noc jako akutní duševní krizi po dobu několika let není v lidských silách. Proto je transformační proces přerušován úlevnými intermezzy. „Pro pookřátí jsou do této léčby vložena úlevná mezidobí, v nichž Bůh promíjí a opouští očistný způsob i formu vlomení se temnou kontemplací, vlamuje se osvícením a láskyplně, kdy se duši dostalo znovuzrození ve volnosti a ve svobodě, tak jako by právě vyšla z nějaké podzemní kobky a podobných vězení, a ona zakouší a raduje se s Bohem z mocné (vlídnosti) pokoje a láskyplného přátelství, v lehkosti a hojnosti duchovního sdílení.“

Tato intermezza jsou však vkládána do temné noci nejen proto, aby si člověk odpočinul a nabral nových sil, ale zároveň proto, aby svět, který se mu skrze temnou noc jeví hrozivě, nevlídně a mrazivě, nebyl ztotožněn se světem jako takovým a člověk nepříznivou situaci, ve které se nachází, nezobecnil. „…ve strastech se duši zdá, že z nich nikdy nemůže vyjít a že pro ni už všechno dobré skončilo…,“ říká sv. Jan.

Avšak ani úlevné přestávky nemohou být příliš dlouhé, neboť by mohly v duši vyvolat klamný dojem, že krize pominula a že nadchází čas pohody a radosti. Člověk by pak zaměnil chvilkový odpočinek za cíl a zmýlil by se jako starozákonní David, kterého Jan cituje: „V dobách pohody jsem si řekl: mnou nikdy nic neotřese.“ (Ž. 30,7)

Nicméně k podstatě temné noci patří, že nikdo, kdo jí prochází, nezná přesnou dobu, po kterou potrvá. Tento aspekt očistného procesu temné noci má totiž sám o sobě terapeutický význam a učí člověka trpělivosti, bez které nemůže duchovně zrát. Jejím opakem je totiž netrpělivost, která závažným způsobem poškozuje duševní a duchovní život.

Nebezpečí této negativní vlastnosti, sklonu či postoje znali dobře staří mistři duchovního života, když zdůrazňovali, že člověk nesmí být netrpělivý dokonce ani v konání dobra. Vycházeli přitom z poznání, že na všechno, co od člověka požaduje Bůh, je dost času. Věděli totiž dobře, že i ti, kteří konají horlivě službu lásky, nemusejí být dostatečně připraveni a mohou později zjistit, že nemají z čeho dávat. Trpělivost v duchovním životě tedy znamená smířit se i s myšlenkou, že budu nějaký čas „neužitečný“.

 

Netrpělivost je spojena bytostně s nedůvěrou, které se sice nevyhne žádný člověk, ale jako trvalý a vědomý postoj je pro duchovní život velmi nebezpečná. Všimněme si, že i lidé, o kterých se dá říct, že důvěřují, se nevyhnou v určitých náročných situacích pocitu, jako by se situace vymkla Bohu z rukou. V oblasti duchovního života je to stejné pochybení jako v oblasti gramatiky chyba ve vyjmenovaných slovech. Ke stejnému omylu dochází i tehdy, vznikne-li v člověku pocit, že mu Bůh ve chvílích duchovních krizí a zkoušek nepomáhá. Ve skutečnosti mu totiž pomáhá mnohem víc než jindy, jen bolest mu odnímá schopnost tuto pomoc vnímat.

Netrpělivost, trvá-li dlouho, však nakonec ústí vždy do své extrémní formy - zoufalství, které je výrazem nedůvěry v to, že i bezvýchodná situace přináší dříve či později řešení. Lidé, kteří v životě ztroskotali, netušili, že východisko bylo již na dosah ruky. Stačilo jen ještě chvíli počkat a ještě chvíli trpět...

 

 

V souvislosti s rizikem neporozumění duševnímu stavu, který nazýváme transformační krizí, si všimněme některých charakteristik transformační krize, které Jan od Kříže v souvislosti s temnou nocí používá: „tíže“, „temnota“, „vyprahlost“, „propastnost“, „hořkost“, „znechucení“, potlačení kreativity“, „odejmutí naděje a chuti žít“. To všechno jsou přívlastky, jež používá moderní psychiatrie pro charakterizování deprese a to i jejích klinických forem. Ale přece jen jde o něco zásadně jiného, neboť sv. Jan od Kříže říká: „šťastná noc smyslů.“ (Pravda ale je, že potíže, kterými je tato etapa života doprovázena, se nejvíce blíží tomu, čemu se dnes říká neuróza.)

Jan od Kříže si ovšem byl dobře vědom, že transformační proces temné noci se v mnohém podobá duševnímu onemocnění a že naopak ne každá duševní porucha musí být nutně temnou nocí. Proto uvádí několik spolehlivých diagnostických směrnic, kterými lze rozeznat bolestný duchovní růst, očišťování (či kontemplaci) od psychických potíží, jež jsou způsobeny buď lidským scestím typu hříchu, tělesnou indispozicí nebo melancholií, kterou má Jan od Kříže patrně na mysli to, co psychiatrie dnes označuje jako endogenní nebo klinickou depresi.

V zásadě však lze všechny duševní potíže, které nejsou temnou nocí, rozpoznat podle toho, že nemají univerzální charakter transformační krize a že nezájem nebo lépe řečeno znechucení „nemocného“ člověka se týká jen určitých partikulárních oblastí smyslového prožívání. Je to zřejmé zejména tam, uvádí Jan, kde člověk propadá určité náruživosti, jakou je např. alkohol, obžerství nebo narkomanie.

Dalším zásadním a spolehlivým kritériem jsou samozřejmě plody této náročné duchovní etapy. Již během temné noci podle sv. Jana začíná člověk tušit či v dálce zaznamenávat jemnější a tišší hlas Boží, kterým bude komunikace s Bohem v budoucnu nahrazena za tu předchozí – citově vzrušenější, bohatší na zážitky, ale také méně spolehlivou a zištnější.