O poměru metapsychické síly k nositelce hmotě

Jak jest tomu při zákonech, jimiž se řídí okkultní síly? Na prvý pohled by se zdálo, že o poměru metapsychické síly k nositelce hmotě platí zákon zcela opačný, leč bychom připustili stejně nepravděpodobný, jako nemožný důsledek, že kapacita hmoty vzhledem k magickým silám jest v každém konkrétním případě nekonečnou. Známe malé hmoty, na př. talismany ve formě prstenů neb jiné, jejichž okkultní mohutnost daleko předčí transcendentální síly velikých soch o hmotě tisíckráte větší. Jest jistě nápadno, že v tomto ohledu v praktické magii nehraje hmota použitých fysických objektů co do své kvantity vůbec žádné role (nehledě ovšem k alchymistickým praktikám a synthesi různých preparátů, používaných jako pomůcek v magických úkonech). Toto pravidlo platí, ať se již jedná o magii kterékoliv doby neb směru. Naproti tomu objevuje se v magii úkaz automatického rozprostírání se silového pole příliš veliké intensity po bližším i vzdáleném okolí a jeho objektech, jako nosičích pomocných. Tak nošený talisman naplňuje svým ochranným vlivem celé tělo svého nositele, a rozšiřuje jej mnohdy i na jeho okolí, pokoj, dům, loď, všechny blízké jemu předměty a osoby a vzduch jej obklopující. Posvátná síla, linoucí se ze sochy božství posvěcuje roucha, obřadné náčiní i kněze přisluhující, ba impregnuje a proniká takřka celé ovzduší chrámu, vytvářejíc to, co případně nazýváme mystickým, velebným ovzduším svatyně.
    Jak lze souditi, nevylučují se ani okkultní síly z platnosti zákonů, vládnoucích silám fysickým, jsou však pružnější, a pravidla, jimiž se nápadnou shodou ve všech svých processech řídí, jsou anomalií ve světě fysickém, kde o nich můžeme uvažovati většinou toliko theoreticky. Takovou zvláštností jest při fenomenu automaticky se rozšiřujícího silového pole právě zjev, že fysický nosič sil parapsychických zůstává stále hlavním centrem a východiskem zjevů, jež závisejí svým trváním téměř bezvýhradně na jeho existenci.
    Tímto, snad poněkud dlouhým, avšak nutným výkladem dospíváme konečně k bezpečnému zjištění trojí povahy fysických podkladů oněch »šiknát napištim« prvé, božské třídy, vytvářených cestou descendenční shora dolů, - jak jsme na počátku této úvahy vylíčili, - počínaje pláněmi Buddhi-Manasu a konče světem fysickým.
    Prvou povahu jejich a první třídu vystihneme pojmem kontaktu, stykového pole mezi lidmi a světem nadsmyslným. Tento pol není již tělem, odpovídajícím nutně fysickou kvantitou nádrži svých nadpřirozených sil, - jest skutečně pouze kontaktem, takřka telefonickým mluvítkem, jímž prostředkujeme v modlitbách svůj hovor s božstvím. Toto jest - (ač s hlediska okkultního velmi správné a také zjev nejčastější) - názor povahy hrubší, hmotnější. Pro vzdělance a vrstvy, jež se snažily za všech dob odlišiti od »hmotařského« nazírání svých méně vzdělaných bližních, platila však forma jiná. Pokud vůbec bylo připuštěno zobrazování božstev ať v obrazech, nebo v sochách a spolu soustřeďování bohoslužby v určitých centrech (chrámech), posuzovala se fysická představa bohů jako pouhé jejich symboly, čili, abychom užili přirovnání z geometrie, za jakýsi »pomocný bod« našeho nazírání na božství a naších styků s ním. Tato symbolická these »pomocného bodu« jest oficielním dogmatem snad všech církví, křesťanské nevyjímaje, ač ve skutečnosti jest tomu mnohdy jinak. Neustálý zápas mezi oněmi dvěma principy na půdě náboženské jest takřka charakteristickým zjevem v kultuře lidstva. A opět a opět končí tento boj vítězstvím názoru magického, byť hmotnějšího, a bude tomu tak zajisté vždycky, pokud lidské ego bude oděno jediným hmotným atomem.
    Marným byl v tomto směru titanský zápas, jejž s názory své doby svedl ve 14. století př. Kr. v Egyptě geniální farao Amenhotep IV. Achuenaton. Jeho úmyslem bylo rázem potlačiti mnohost výrazů universálního božství: proto se pokusil vymýtiti násilím bohopoctu dosud panujících božstev a zavedl uctívání Jediného Neosobního Boha. Avšak revoluční náboženská reforma odvážného panovníka se nemohla zdařiti! On sám již musil připustiti zosobnění svého abstraktního božství ve fysickém slunečním kotouči (Aton), neboť lid egyptský i jeho knížata dychtila míti aspoň viditelného boha, - a za jeho nástupce zvítězil konečně opět dávný kult starého krále bohů Amona s průvodem všech bohů ostatních! Náboženské názory a řády uvedeny opět ve stav původní a nový farao, nám dobře známý z nedávného sensačního objevu v »údolí králů«, musil, jako na znamení své úplné prohry přizpůsobiti své královské jméno Tut-anch-aton (»Živoucí podoba Atonova«) jménu nově vzkříšeného Amona v Tut-anch-Amon!
    Se stejným celkem .nezdarem potkaly se pokusy o monotheistickou, abstraktní soustavu náboženskou u židovského zákonodárce Mojžíše (zřejmě ovlivněného snahami Achuen-atonovými v Egyptě, kde byli tehdy Židé usedlí)! Nejen, že musil konečně připustiti zřízení »Archy úmluvy«, jež se zcela rovnala svým významem a povahou modlám sousedních národů, jako byl Dagan Pélištských a Milkom (Moloch) Ammonitů, - celé knihy královské a knihy proroků (Kethubím a Nebiím) jsou přeplněny nenávistnými výčitkami a bojem kněžské kasty s ostatním národem a jeho králi, jimž ani pojem Archy nebyl dosti materialistickým, pročež se v každém čase s oblibou utíkali k modlám svých sousedů, jak činil konečně i sám budovatel chrámu Hospodinova, moudrý král Šelomo!
    Zakladatel Islamu, Mohamed, měl ještě více energie a možností k uskutečnění plánu na víru v jediného, abstraktního, nezobrazitelného Boha, jenž nemá chrámu a jehož vyznavačům jest nejpřísněji zapovězeno zobrazovati malbou neb sochařským uměním jakékoliv bytosti, Boha ovšem nevyjímaje. A přece ani Mohamed nemohl a nechtěl zrušiti uctívání Kaaby v Mekce; tento meteorit jest však v podstatě právě tak pouhou modlou, jako jiné, ovšem bez tvarů, připomínající tak nápadně staré monolithové maceby kanaánských předků nynějších muslimů. A jakoby živelním, materialistickým pudům národů semitských ani nestačila jedna z hlavních os jejich náboženství, jíž jest derb-el-hadždž (pouť do Meky), vytvářejí si bezděky nová střediska uctívání jediného Boha, vzývajíce své imámy a starozákonní proroky, což stojí zajisté v příkrém odporu s původním nekompromisním názorem víry Mohamedovy, jež v podobném počínání spatřovala nejčirejší modlářství! Tak vznikla vedle Meky nová význačná poutní střediska, jakými jsou na př. hrob Abrahamův a Sářin, místo »nebí Junus« (Jonáš) na zříceninách dávného Ninive u Mosulu, poutní místo »nebí Musa« (»prorok Mojžíš«) v Zajordání, a pod. jiná v severní Africe a v Egyptě. Vzpomeňme si také na učení Kabbaly s její nesmírnou řadou hierarchií archandělů, dobrých a zlých démonů, elementárních duchů a podobně, před jejichž legiony ustupuje v praktické Kabbale pojem jediného, abstraktního Boha téměř úplně v pozadí!
    A tak by bylo možno sledovati celou historií lidstva odvěký zápas abstrakce a materialismu na poli náboženském a nejčastější jeho výsledek ve prospěch hmotného nazírání náboženství po všech zemích a ve všech dobách!
    Co učinila oficielní církev buddhistická z neosobní nauky svého Šakyamuniho? Dnes, právě tak jako již v dávném včerejšku za dnů krále Ašóky a princezny Sanghamity, stojí tisíce chrámů Buddhových, jeho rozmanitých vtělení a světců s ohromnou řadou příslušných rituálů a ceremonií! A takřka pouhý filosof Lao-tse uctíván jest církví Taoistů jako zbožněná bytost se všemi božskými přívlastky v nesčetných miao (chrámech) celé Číny a Tibetu. A ani čistě subjektivní, téměř atheistická nauka Védantu nedovedla v brahmanismu zabrániti vítězství naturalistické, pompésní nádhery Véd nad skvělou a přece tak hlubokou prostotou Upanišád!
    A jak jest tomu na západě? Nepustíme se do bližších úvah o tom, jak brzy prostá forma a jednoduché učení církve apoštolů a prvých křesťanů katakomb podlehla navždy pohanské formě nazírání na boha a přijala za svou okázalou formu pohanských rituálů. Zdali by byl připustil Ježíš, zvoucí se skromně »synem člověka«, aby byl prohlášen bohem v pojetí dnešních dogmat katolické církve? A zda snila kdy prostá žena tesařova Maria, že téměř po dvou tisících letech náměstek jejího syna, římský velekněz bude vážně usilovati o to, aby ji prohlásil za čtvrtou božskou osobu? - Než dále! Připamatujme si jen letem kruté boje obrazoborců, jež dlouho sice otřásaly pilíři říše byzantské, skončily však přece vítězstvím formy nad duchem, - z naších dějin smutné různice mezi »ševci a pláteníky« (Žižkův výrok!) v kněžstvu husitském, až dospějeme snad k prvému stálejšímu vítězství abstraktního názoru nad hmotařským: k protestantismu. Ale i toto vítězství zdá se relativním ziskem pouze severských národů se studenou fantasií a vrozenou střízlivostí povahy, - nehledíme-li ani k všeobecně vzrůstající lhostejnosti ve víře, jež činí v naší době, ve »věku rozumu«, z náboženských sporů nevinné šarvátky. Tak si vysvětlíme, že reformace vzdor dlouholeté tradici hugenotských bouří po konečném vítězství svobody vyznáni ve Francii nejen že nedosáhla v této zemi :původního významu, nýbrž znovu podlehla katolicismu, tak jako tento vítězně odolal i v jižním Německu protestantskému náporu, jenž taktéž nezískal půdy v Italii, neb Španělsku! Kdo by si konečně při zmínce o Francii nevzpomněl na smutnou frašku, jakou skončilo Robespierovo abstraktní ctění »Etre supręme« za velké revoluce?  

Dr. Oldřich Eliáš