Osvícenství jako epocha

Podle některých výkladů spadá počátek osvícenství již do 16. století, do období renesance, jež znovu odhalila hodnoty skryté v dílech antických literátů a zákonech antického umění. Reformace přispěla ke kritickému pohledu na církev a zbožnost. Protireformace v některých zemích (zejména ve střední Evropě, např. i v českých zemích) tento proud odklonila jiným směrem, více k náboženské zbožnosti a prožitku, ovšem v západní Evropě (především ve Francii a v Anglii) byl tento duchovní proud takřka nepřerušen až do francouzské revoluce a napoleonských válek. Právě v těchto zemích dosáhlo v 18. století osvícenství největšího rozmachu a nejvíce se rozšířilo.

Právě od konce 17. století a v 18. století dosáhlo osvícenské myšlení největší popularity. Ve Francii či v Anglii se stalo prakticky jediným uznávaným myšlenkovým východiskem. Pro duchovní tvorbu znamenalo odpoutání se od dosavadního stavovství (mezi filosofy a literáty začali pronikat ve velké míře i měšťané, viz níže), zbožnosti (odklon od absolutní důvěry v Boha) a tradičních představ o hierarchii společnosti (panovník dán z vůle lidu, ne Boha). Pojem tradice a prožitek byly ve filosofickém diskursu potlačeny a na přední místo byly postaveny pojmy jako rozum, vzdělanost, právo či člověk (18. století je často nazýváno věkem rozumu).

Osvícenství objevilo pro euroamerickou společnost řadu pojmů, které jsou dodnes hojně používané v odborném jazyce i běžné komunikaci, přestože se jejich význam mnohdy částečně změnil. Mezi tyto pojmy patří např. přirozené právo, občan, občanská společnost, lidská práva atd.

Ve střední Evropě se na šíření myšlenek osvícenství významně podílela první učená společnost na území ovládaném rakouskými Habsburky, olomoucká Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis, která vydávala první vědecký časopis v monarchii Monatliche auszüge. Na její činnost později navázal Josef Vratislav Monse, profesor právnické fakulty olomoucké univerzity.

Konec osvícenství po faktické stránce znamenaly konzervativní tendence nastolené po napoleonských válkách a v rovině duchovní nástup romantismu, který částečně vznikl jako negace osvícenství a částečně jako plynulý vývoj osvícenského sentimentu.

Jinak řečeno

Osvícenství se vymezilo proti baroku, vsázelo na rozum a náboženskou toleranci. Barokní člověk se snažil připravit se co nejlépe na své posmrtné působení a spásu. Šlo mu především o to, aby morálně obstál. Osvícenci naopak argumentovali lidskými právy a snažili se zpříjemnit si život už na tomto světě. Osvícenství bylo reakcí na rekatolizaci a monopol katolictví, který v mnoha státech vznikl po třicetileté válce.

Filosofický směr zvaný deismus považoval Boha jen za stvořitele, který do následujícího života lidí již více nezasahoval. Boží existenci nepopíral.

Osvícenci říkali, že svět lze poznat pomocí rozumu a že je řízen přírodními zákony. Jejich dobu provázel velký rozvoj přírodních věd (Newton, Pascal, Diviš, Watt, Linne...). Barokní teolog by namítal, že člověk nikdy nemůže poznat celou pravdu, ta mu je totiž zjevena až po smrti.

Narůstající měšťanská třída, nezávislá na půdě, hledala také nový politický systém a řád pro mezilidské vztahy. Francouzští osvícenci, například Montesquieu, se inspirovali v Anglii, hlavně Johnem Lockem. Jeho spis O vládě kritizoval absolutismus. Říkal, že lidé mají poslouchat panovníka pouze za předpokladu, že nekrátí jejich přirozená práva. Mezi tato práva podle něj patřilo soukromé vlastnictví a náboženská svoboda.

Montesquieu nabádal ke vzniku monarchie, ve které by existovaly tři na sobě nezávislé složky moci: zákonodárná, soudní a výkonná. Jeho spis se jmenoval O duchu zákonů. Dalším významným myslitelem byl Voltaire, který však spíše rozvíjel myšlenku absolutního osvíceného vládce, který by lidu dal kvalitní zákony.

Encyklopedie, aneb racionální slovník věd, řemesel a umění. Tak se jmenovalo dílo francouzských encyklopedistů, kteří se snažili vytvořit seznam celkového lidského vědění. Věděním se snažili přiblížit se ke štěstí. Mezi encyklopedisty patřili Diderot, Holbach či Helvetius.

Rousseau zaujal svým názorem, že člověk je od přirozenosti dobrý a kazí jej zejména pokrok a soukromé vlastnictví. Za největšího zločince dějin označil člověka, který si jako první oplotil pozemek. Jako nápravu viděl návrat k prostému životu v přírodě a opuštění městského prostředí.

Rousseau se také zabýval pedagogikou. Napsal spis Emil čili o výchově, ve kterém říkal, že každé dítě je při narození tak trochu divoch a tuto jeho vlastnost bychom měli podporovat a nezatěžovat je učením. Důraz kladl zejména na rozvoj fyzických schopností. Myšlenky osvícenců byly populární především mezi měšťany. Ti jako jediní platili daně, ale neměli nikde žádné relevantní zastoupení. Řadu stoupenců získali osvícenci i v Americe.