Oživené útvary typu služebného

    V prvé částí bylo pojednáno o »oživených útvarech« typu descendenčního; ze dvou momentů, charakterisujících tyto magické fenomeny všech druhů, totiž živoucí inteligence na straně jedné a hmotného protějšku na druhé, převládal v tomto případě prvek duchovnější. Napřed vznikla a se vyhránila více méně určitě nadsmyslná sféra bytosti, a pak teprv vznikal, nebo byl, - nejčastěji uměle vytvářen fysický její pól v oblastí tvarů. Nazvali jsme tento postup descendenčním, neboť z plání vyšších, jemnějších ve smyslu okkultním postupoval vývoj útvarů do hrubé hmoty našeho světa. Avšak také název divinační methody byl by na místě vzhledem k analogii božského tvoření, jež též postupuje od ducha k hmotě, - nebo methody kosmické kreace, jež obdobně rukou demiurgů ze sféry astrální a prajemné mlhoviny ve stavu zářivém vytváří hrubost fysických prvků a minerální jejich říše. Těžiště božských »šiknát napištim« bylo vždy mimo hmotný svět v pláních nadsmyslna: to jest nejvýznačnější známka jejích povahy. Socha (neb obraz) byla na nejkrajnější periferii jejich jsoucnosti a omezila své funkce většinou na pouhý kontakt, stykový pól mezi lidmi a božstvím.
    Nyní přicházíme k druhé mocné skupině »oživených útvarů« druhu příbuzného s třídou první, ale přece rozdílné povahy. Zde kráčel člověk cestou induktivní, od zdola vzhůru. Vytvořiv nejprve určitý fysický podklad, hleděl mu dáti duši a život tím, že přitáhl k němu více méně složitý útvar duchovní a to buď již hotovou individualitu, nebo rozložené, neosobní - aspoň v našem smyslu, - ale živé síly, jež složivše se, vytvořily jakýsi stín inteligence, nemotorné, avšak přece živé a rozumně jednající. To jest zhruba nástin původu »šiknát napištim« druhého typu. Jaký je as přehledný rozdíl mezi oběma skupinami?
    1.) Božské »oživené útvary« jsou vždy rozměrů relativně i absolutně ohromných, vliv některých z nich prostírá se po celých světadílech, - »šiknát napištim« vytvořené cestou induktivní jsou celkem velikosti nepatrné, místní; nevyrovnají se téměř nikdy rozměrům lidské monady ve všech pláních, jimiž tato proniká.
    2.) Se stránky kvalitativní, jež jest hlavně úměrna charakteru a počtu sfér, do nichž útvar božský zasahá, - není vůbec srovnání s »šiknát napištim« třídy druhé. Ani ve svém vývoji nejpokročilejší lidský duch v celé své složitosti nemůže se porovnati s nesmírností průměrných inteligencí božské třídy, jež sahají v plném vývinu svého Ega do dvou nejvyšších plání Buddhické a Atmanické; - při útvarech druhé skupiny zřídka kdy však končí jemnější stránka vytvořené bytosti výše než ve sféře kámické (vyšší astrálno), a v nejlepším případě nepřekoná inteligenci zvířat nebo nejvýše divocha na primerním stupni vývoje, pokud se ovšem k této inteligenci nepřidá, obyčejně nechtěná inteligence nějaké démonické bytosti, zhusta proti přání čaroděje. Na tomto místě nutno podotknouti, že výši a stupeň inteligence, jak o ní v předešlých řádcích mluveno, posuzujeme pro náš účel toliko z momentu oživení a jednání samotného fysického představitele »šiknát napištim« třídy druhé. Pokud se k existenci takového útvaru pojí často podivuhodné okkultní fenomeny, jako pří Mandragoře, jsme mnohdy na váhách, zda bychom neměli podobnou bytost klásti spíše mezí »šiknát napištim« božské povahy. Ale zřetelné rozdíly, jež budou v následujícím ještě zdůrazněny, nenechávají nás na pochybách, že jde jen o nižší druh »oživených výtvorů«. Ohromná mnohdy jejich moc na poli sil metapsychických jest celkem výjimkou a omezená na určitého jedince; jest zcela passivního rázu a odpovídá svým charakterem spíše povaze talismanů, jež samy v podstatě neaktivní, tvoří toliko svou zvláštní disposicí bránu vlivům nadsmyslných sil. - V každém jiném případě nutno, jak ještě dále bude řečeno, předpokládati vetření se cizí, nechtěné Moci z metapsychických sfér, jakési obsessio (posedlost) nebo dokonce ovládnutí (posessio) zmíněných útvarů.
    Vraťme se však k vytýkání rozdílů obou tříd:
    3.) Obor působnosti božských »šiknát napištim« jest pravidelně všestranný, - při útvarech druhé skupiny převládá zásada specialisace, třebas se tato zdá býti někdy dosti širokou, pokud spadá příkladně do pojmu »služeb«, »sloužení« určité osobě.
    4.) Božské »Výtvory« náležejí vždy společnosti osob, ať jsou to církve, obce, národy, - šikn. nap. 2. typu slouží vždy jen svému nositeli, nebo tvůrci, nejvýše rodině, v níž jsou chovány, jiným toliko na rozkaz svého pána.
    5.) Poměr člověka k Božských bytostem jest vždy oddaný, pokorný a prosebný. Ony nejsou povinny vyslyšeti jeho proseb a nelze je přinutiti k vyplnění přání, leč snad odvoláním se na Síly vyšší, jim nadřízené. - Naproti tomu vůči druhým, nižším »Výtvorům« vystupuje člověk, jejich tvůrce a pán vždy s kategorickým rozkazem, nebo aspoň přáním; bez něho jest sila jejich vždycky latentní i do té míry, že ztrácejí na čas vůbec zdání a schopnost života, jak jest tomu v případě Golemů neb oživených mrtvol.
    Jinak v délce trvání svých životních schopností nejeví obě skupiny prozatím přílišných rozdílů. Vždyť čas lidstva, pokud se nynější kultury týče, měříme sotva 7, 8 tisíci let, - a za tu dobu není »božského útvaru«, jenž by byl stár déle 5 tisíc let; (božstva starého Egypta, nyní již mrtvá, měla asi toto stáří) a z živoucích dosud Šiknát nap. třídy božské není snad žádný starší tří tisíciletí (na př. božstva japonská neb indická). A pokud se týče délky života, nebo lépe působnosti šikn. nap. druhé třídy, nezná tradice dosud omezení. Po tisíci letech mohou býti příkladně opět k přízračnému životu vzbuzeny mumie, a Golem, - a to bude zajisté pravidlem u všech fenomenů druhého typu, - může býti činným, pokud se jen jeho fysická podstata nerozpadne.
    A tato závislost na trvání fys. podkladu jest právě 6. rozdílem ve srovnání s božskými útvary, jež mohou trvati i nehmotně proto, že největší část jejich bytosti, hlavně však existenční těžiště jejich leží vždy mimo sféru fysickou, čemuž jest právě naopak u oživených Výtvorů druhé skupiny. A za 7. nutno z téhož důvodu ještě upozorniti na nutnou pečlivost a složitost vytváření fys. podkladu nižších šiknát nap., což vše souvisí s umístěním jejich těžiště v úrovni fysické. Zhotovení hmotného těla božských Výtvorů jest naproti tomu momentem podřadným a neřídí se nutně zvláštním rituálem. Pokud k jejich zhotovení přistupuje později obřad posvěcovací, jedná se vždy jen o úkon formální. -
    To by as bylo sedm hlavních rozdílů obou skupin. Věnujme se nyní podle plánu oživeným útvarům druhého, nižšího typu.
    Jejich počet v tradici okkultní není tak značný; za to povahou svou se navzájem velmi různí; stejně i jejich fysičtí nositelé. Jest otázkou, jak uspořádati systematické rozdělení: co bude při něm vodítkem a co styčným bodem všech prvků. O chronologii jejich v dějinách jest těžko mluviti. Vznikaly současně ve všech zemích a v každé době; přece však můžeme pravděpodobně za nejstarší prohlásiti »oživené výtvory« skupiny Golemovy. Vzhledem k tomu, že hlavní náležitostí vzniku těchto šikn. napištim jest více méně složitý magický úkon, jenž se v jednotlivých případech různí svou nesnadností a délkou trvání, myslím, že bude nejlépe považovati tento moment za dělitele jednotlivých skupin. A zde právě se nám naskýtá zajímavá skutečnost: čím jdeme dále do historie, shledáváme postup magického obřadu při tvoření a oživování těchto útvarů ve formě vždy jednodušší. Složitost pozdějších rituálů nahrazuje magická moc slova, v sanskrtu zvaná »vač-siddhi« a to nejprve samotných čarodějů, jako v Egyptě, později již nahražovaná mocí jména božího v kabbalistických soustavách. Vyžadovalo by zvláštní monografie pojednati o podivuhodné theorii kouzelných slov a řeči vůbec, o víře v účinnost pouhého názvu neb jména, prosyceného mohutnou tvůrčí vírou těch primitivních národů, jejichž řeč, nesložitá dosud a bližší božským prvkům, teprve vznikala způsobem spontanním, - kde nazvati něco jménem znamenalo stvořiti, uděliti individuelní charakter, ba existenci samu. Tehdy nebyl denní život zaplaven spoustou jalových řečí, abstraktních frásí, jejichž pravý a vnímavý dříve smysl jest zatemněn, nebo zcela potlačen, lidé více mysleli při řeči, těžko se rodila slova, jichž byl nedostatek, jenž právě nabádal mluvčího ke skouposti v řeči a k přemýšlení. Vyslovené slovo považováno takřka za živého tvora, uniknuvšího z moci a dosahu mluvčího, za dynamický prvek, nesoucí moc v sobě samém. Nejstarší způsoby vytváření a oživování »šiknát napištim« dály se tudíž jednoduše, v nejkratším čase a s použitím pouhé kouzelné formule. Později, když »vač-siddhi« v širších magickým uměním se zabývajících vrstvách upadala ve své moci, bylo se nutno utéci k pomoci přírody samé. Zde čaroděj neporoučel jíž přírodě, aby pro jeho kouzelnou moc vydala život cestou nepřirozenou, proti svému pradávnému pořádku, - naopak používal jíž přírody jako své pomocnice, a podoben zahradníku, štěpujícímu stromy a tvořícímu tak nové druhy flóry, stavěl čaroděj, najmě středověký, na pevných základech přírody, štěpoval na existujících rodech a druzích živých tvorů, urychloval životodárný proces v lůně přírody a sváděje magickou mocí z vyšších sfér pránické proudy a síly nadzemských inteligencí, tvořil jako nový tvůrce živé věci nadané silami, jaké by ze sebe pomalá a ve tvoření systematická příroda hned tak nevydala. Takovému čaroději, - mám na myslí hlavně venkovské, málo vzdělané magiky minulých dob, - který postrádal nadpřirozených sil živého Slova, jež bylo vzácným statkem kdysi jeho předchůdců v dávném Egyptě, - byl celý svět vůkol něho takřka jedinou alchymickou kuchyní. Klín přírody, vydávající ze sebe rostlinstvo, byl mu Athanorem, trojí říš živočichů, rostlin a minerálů dodávala materiál k jeho magickým procesům, hvězdnaté nebe nad ním se svými příznivými a nepříznivými konstelacemi planet a magickým významem stálic jako gigantický orloj značilo mlčenlivě čas k všemožným okkultním fenomenům a pracím.
    A zde bychom mohli použíti fysikální pomůcky o tom, že práce se rovná součinu času a použité síly, Čím menší byla magická složka silová, již měl čaroděj k disposicí, tím více času a složitější práce vyžadovalo dosažení téhož magického effektu. A právě tento pohyblivý poměr, ono množství času k dílu potřebného, a množství a složitost použitých prostředků a příprav bude nám rozlišovatelem různých druhů »šiknát napištim« druhého typu.
    Počněme od méně dokonalého k dokonalejšímu: Nejvhodnějším a poměrně nejméně magikova úsilí vyžadujícím procesem po své vůli vytvořiti fysické oživené útvary, bylo v okkultní tradici použití skutečných těl, kdysi živých, z nichž však již život vyprchal, - z mrtvol zvířecích, nebo, - a to především, lidských. Na druhém místě bude použití jistých v animálním světě se odehrávajících životodárných processů, jako líhnutí vajec ptáků: sem patří mnohotvárná skupina skřítků a koboltů uměle vylíhlých z vejce černých slepic. Třetí druh oživených útvarů vděčil svůj vznik a bral svou podstatu z říše rostlinné, jako Mandragora, čtvrtý opět opustil již v přípravném svém vývoji klín samotné přírody a spočinul svou existencí na výsledcích složité řady biochemických, čí lépe řečeno bioalchemických procesů: sem patří výroba Homunculů. A konečně pátý, nejmagičtější výkon užívá hmoty samé v nerostné její formě, aby jí podle své mocné vůle pouhou silou slova vlastního, nebo odvoláním se na jména božských inteligencí udělil dar hybného života. Tak vzniká Golem, či lépe řečeno Golemové podoby lidské, zvířecí neb jiné, jak ji zná historie hlavně ve starém Egyptě.
    Zopakujeme si ještě. jednou přehledně názvy všech pěti skupin. Jsou to: 1.) mrtvoly, 2.) uměle vylíhlí skřítkové, 3.) Mandragory, 4.) Homunkulové, 5.) Golemové. Při tom budiž vzhledem k dříve řečenému připamatováno, že rozlišovatelem těchto pěti skupin jest poměr magické síly slova k úhrnnému součinu všech ostatních okolností, jimiž jsou buď práce magikova k fenomenu potřebná, nebo složitost a podstata použitého materiálu.
    Dříve než přistoupíme k vlastnímu pojednání o Golemovi a útvarech jemu příbuzných, zmíníme se o jednom společném znaku, jenž charakterisuje šiknát napištim druhé třídy: Jest to povšechný zlovolný charakter, číhající zlý vliv neznámého původu, jakási ztajená žárlivá zášť nelidských bytostí, jež s nenávistí sledují smělé vnikání lidí v zakázaný svět, - něco podobného, co ztělesňuje Bulwerův Zanoni ve »strážkyni prahu«, avšak v méně ušlechtilém a mravním pojetí. Tento ponurý ráz provází bez výjimky historii »oživených útvarů« druhé třídy a to všech skupin. Zdá se, jakoby výtvory ony nevyzpytatelně snadno podléhaly posedlosti zlých bytostí, v astrálnu sídlících, jež dosud poslušné mechanismy vytrhují nečekaně z moci magiků a obracejí činnost těchto útvarů ke škodě jejich pánů neb okolí. A nemohou-li je zničiti, dopouštějí se aspoň potměšilých kousků, více méně nebezpečných. Čím dokonalejší jest jim udělená inteligence, tím větší jest pak míra neštěstí a zla, jimi spáchaného. Tak tomu jest hlavně u nejrozumnějších z nich: mandragor a uměle vylíhnutých skřítků, kde podle tradice stihají vždy s jistotou své majitele, když je tito pustili neopatrně ze své moci. V nejmírnějším případě bývá náhlým neštěstím odňat magikovi všechen prospěch, jehož před tím nabyl s jejích pomocí, a zůstane mu jen to, co měl dříve, - ale obyčejně propadá jim se vším svým statkem, tělem i duší: ďábel jej odnese do pekel podle prostonárodní lidové tradice. - 

Dr. Oldřich Eliáš