Palladium ve středověku

Milostný reliéf Palladia byl podle tradice uchováván v kostele Panny Marie na staroboleslavském předhradí, o kterém se zmiňují již raně středověké prameny. Duchovní význam Staré Boleslavi stoupal po založení Kolegiátní kapituly knížetem Břetislavem I. (po roce 1039), a byla to právě kapitula, která vedle místa mučednické smrti sv. Václava pečovala podle tradice také o mariánský kult. Stará Boleslav je tak považována za nejstarší mariánské poutní místo v Čechách. O významu místa vypovídají i návštěvy českých panovníků. Několikrát sem zavítal velký ctitel hlavního národního patrona sv. Václava císař Karel IV. v doprovodu pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Boleslav navštívil i císař Zikmund či král Ladislav Pohrobek, stejně jako pozdější habsburští panovníci. O mariánských poutích se středověké písemné prameny nedochovaly, pouze ústní tradice zaznamenaná až od 16. století.

Těžkým obdobím byly pro Starou Boleslav husitské války, kdy bylo město včetně kostelů těžce poškozeno. Podle tradice byl vypálen také mariánský kostel, navštěvovaný do té doby mnoha poutníky, a původní měděný reliéf Panny Marie byl roztaven na kovovou beztvarou hmotu. Kapitula před husitskými bouřemi utekla do Žitavy a nelze tak vyloučit ani variantu, že s sebou mariánský reliéf vzala stejně jako další významné památky kapitulního pokladu. V 1. polovině 15. století bylo poutní místo obnoveno a stejně tak reliéf byl nejspíše z dochované hmoty znovu odlit neznámým umělcem podle zachovaného popisu. Tato podoba reliéfu se potom zachovala dodnes.

Symbolem katolické reformace v Čechách

Reliéf Palladia zdobí hlavici tzv. „morového“ sloupu v Buštěhradě (okr. Kladno). Sloup nechala počátkem 18. století postavit majitelka buštěhradského panství Anna Marie Františka titulární vévodkyně sasko-lauenburská.
Od husitských válek význam Staré Boleslav upadal, i když jako poutní místo spojené se sv. Václavem uznávaným i utrakvisty nezaniká ani v dobách reformace. První zmínky přímo o mariánských poutích ke staroboleslavskému reliéfu máme zachyceny od 2. poloviny 16. století (poprvé r. 1566). Nedlouho poté je začali podporovat jezuité z Klementinské koleje. Asi nejstarším důkazem kultu Palladia ve výtvarném umění je votivní obraz císařského štolby Compagniona de Corlis v kostele sv. Tomáše na Malé Straně z r. 1588. V této době se také rozvíjí nedaleký Brandýs nad Labem, který se stává majetkem panovníka (1547) a posléze jeho venkovskou rezidencí, čímž byla posílena rekatolizace v kraji.

Na sklonku panování císaře Rudolfa II., v době náboženských sporů protestantů s katolíky a krátce poté, co císař vydal 9. července 1609 Majestát, zajišťující protestantským stavům a jejich poddaným (hlásícím se k Jednotě bratrské, luterství a kalviniství) v Čechách náboženskou svobodu, zorganizovali dva horliví jezuité, P. Colens a P. Cristecius, velkolepé procesí do Staré Boleslavi k reliéfu Bohorodičky s Ježíšem o záchranu katolické víry a vlasti před protestantismem (katolíci tehdy tvořili zhruba 10 % obyvatelstva) a poněmčením, a dne 18. srpna 1609 byl tento reliéf jako symbol katolických Čech prohlášen Palladiem země České – to znamená záštitou, ochranným obrazem vlasti.

Novostavba mariánského kostela
Počet poutníků k Palladiu rok od roku stoupal, také zprávy o zázračných vyslyšeních proseb se rychle množily. S nástupem Rudolfova bratra císaře Matyáše na český trůn (1611–1619) význam Staré Boleslavi ještě vzrostl. Manželka císaře Anna Tyrolská byla velkou mariánskou ctitelkou a zajímala se také o Starou Boleslav. Byla to právě její osoba spolu s předními představiteli české katolické šlechty a staroboleslavskou kapitulou, kteří iniciovali vybudování nového monumentálního raně barokního kostela Nanebevzetí Panny Marie v letech 1613–1625 podle návrhu architekta Giovanni Maria Filippiho, neboť – jak praví dobové záznamy – původní svatyně již nestačila množství poutníků. Nový chrám, v němž je Palladium chováno dodnes, byl zbudován v místech původní kaple, která podle vzpomínek Bohuslava Balbína ještě v době výstavby stále sloužila. Z této doby také pocházejí první dochované záznamy o zázračných událostech, které se odehrály před obrazem P. Marie ve Staré Boleslavi, a to v díle svatovítského kanovníka Kašpara Arsenia z Radbuzy, vydaném v roce 1613. Právě v tomto spise také autor poprvé zmiňuje vyorání obrazu neznámým sedlákem, v jeho druhém vydání udává datum nálezu Palladia v roce 1160.

Třicetiletá válka
Při saském tažení do Prahy vtrhli 14. února 1632 do Staré Boleslavi dva saští důstojníci s vojáky a kromě jiných cenností uloupili i posvátné Palladium. Věnovali je pak plukovníku Vavřinci Hoffkirkovi, jenž nenáviděl Rodičku Boží a umínil si, že její obraz potupí. Dal 29. března na Staroměstském náměstí v Praze přímo proti Týnskému kostelu postavit šibenici a na ní oběsit jakéhosi tesařského tovaryše. Proti šibenici potom postavil dvě židle (pranýř) a na jednu z nich přibil Palladium hřebem. Dodnes je na krku Panny Marie na tuto událost památka, díra po hřebu, zakrytá šperkem. (Dobrý pozorovatel také zjistí, že Mariina tvář na reliéfu je zjizvená.) Palladium si pak Hoffkirk při ústupu saských odvezl jako válečnou kořist do Lipska, v oprávněné naději, že za ně dostane značné výkupné. Později, po šesti letech, mu za něj bylo vyplaceno na tu dobu neslýchané výkupné sto tisíc zlatých. (Pro srovnání, o jakou hodnotu šlo: menší panství se zámkem, lesy a polnostmi se dalo v té době koupit za pět tisíc zlatých.) Po vykoupení bylo Palladium slavnostně vráceno do Staré Boleslavi 12. září 1638 za účasti císaře Ferdinanda III., pražského arcibiskupa Arnošta Vojtěcha z Harrachu a velkého množství poutníků. Po návratu Palladia bylo ve Staré Boleslavi opět zaznamenáno mnoho zázračných vyslyšení a uzdravení.

Již o rok později, 1639, však do Staré Boleslavi vtrhli Švédové. Švédský vojevůdce Johan Banér nechal mnoho zdejších domů zbořit a zbudovat z nich opevnění. Chrámy nejprve z větší části ušetřil, jen severní věž kostela sv. Václava byla ubourána, vysypána sutí a na ní instalována děla proti Brandýsu, ale 27. června byly také svatyně vyloupeny a oltáře zcela zničeny. Palladium a klenoty z chrámu Nanebevzetí Panny Marie se díky prozíravé opatrnosti děkana Bílka podařilo včas přenést do Prahy. Benigna Kateřina z Lobkowicz je odvezla do Vídně[6] císařovně Marii Anně, dceři španělského krále Filipa III. a manželce Ferdinanda III., která nechala reliéf ozdobit materiály dovezenými ze španělských držav v Indii, perlami, korunkou a trůnkem z ebenu, zlata, perel a velkých smaragdů. Poté, co odtáhla švédská vojska v roce 1640, zůstávalo Palladium stále ve Vídni. To však neodrazovalo poutníky do Staré Boleslavi, kteří nadále přicházeli na velkolepé poutě, jako například tu od 7. do 8. září, kdy se celou noc střídala kázání, zpěvy a modlitby před osiřelým oltářem. Až po osmi letech, po korunovaci Ferdinanda IV. českým králem, bylo na prosbu těžce nemocné císařovny Marie Anny předáno pražskému arcibiskupovi Arnoštu z Harrachu se žádostí o slavnostní navrácení na původní místo. A tak byl 19. srpna 1646 vypraven velkolepý průvod z Prahy, ze všech pražských kostelů prý vycházeli poutníci k chrámu sv. Víta, od něhož se průvod v čele s Palladiem vydal do Staré Boleslavi. Když se o dva roky později začali blížit k Čechám Švédové, bylo Palladium opět převezeno do Prahy a uloženo v chrámu sv. Víta, v důvěře, že tam nepadne tak lehko do rukou nepřítele. Když se švédský generál Wrangel dostal se svým vojskem až k Plzni, připojil se k němu plukovník Arnošt z Ottowaldu a prohlásil, že za příslušnou odměnu mu prozradí, jak snadno obsadit Prahu. Generál přistoupil na jeho návrh a 25. července byl tři hodiny cesty od Prahy a krátce po půlnoci se mu pak skutečně podařilo vniknout mezerou v hradbách do města. Švédové se zmocnili Hradčan a Malé Strany, plenili zde tři dny a neušetřili ani chrám sv. Víta. Palladium však v jejich rukou nezůstalo dlouho. Velkou zásluhu na tom měla opět Benigna Kateřina z Lobkowicz, která se dobře znala se švédským velitelem Karlem Gustavem. Obrátila se na něho a vyložila mu, jak velice by se zavděčil nové císařovně Marii Leopoldině, kdyby jí staroboleslavský obraz věnoval. Karlu Gustavovi, který právě jednal s císařem o míru, se tato rada zalíbila a tak se Paladium ocitlo opět ve Vídni. Císařští manželé je vděčně přijali a umístili ve své kapli. Brzy po uzavření vestfálského míru, kterým třicetiletá válka skončila, začala jednání o navrácení Palladia do Staré Boleslavi. Na nátlak arcibiskupa a vlivných šlechticů se císař Ferdinand rozhodl Palladium vrátit. Uspořádána k tomu byla opět velkolepá pouť a 8. září 1650 Palladium stanulo definitivně na oltáři chrámu ve Staré Boleslavi. Cestou z Vídně do Prahy projíždělo Palladium také Jindřichovým Hradcem, kde k této příležitosti složil a provedl Adam Michna z Otradovic (1600–1676) novou píseň oslavující Pannu Marii (uvedena níže). Když hrozilo roku 1662 nebezpečí vpádu tureckých vojsk, bylo Palladium ukryto v Praze. Také roku 1774, když hrozilo vypuknutí další války, bylo ukrýváno v Praze. Roku 1778 Palladium přečkalo pruské nebezpečí v úkrytu na faře v Berouně.