Pátá křížová výprava

Roku 1215 papež Inocenc III. svolal Čtvrtý lateránský koncil. Jedním z důsledků koncilu byla pátá křížová výprava, jejíchž příprav se energicky chopil Inocencův nástupce Honorius III. Účast na výpravě přislíbil uherský král Ondřej II., norský král Inge II. (který však během příprav zemřel a norští křižáci tak nakonec zůstali stranou) a rakouský vévoda Leopold VI. Vojska měly na Blízký východ přepravit frízské lodě, Frísové se však zdrželi v Portugalsku dobýváním maurského hradu Alcácer do Sal. Do Svaté země tak dorazila jen část křižáků, ke kterým se přidaly kyperské oddíly krále Huga I. a antiochijská armáda knížete Bohemunda IV. Křižáci v Zajordánsku nenašli žádného protivníka, vydrancovali široké okolí a s kořistí se vrátili do Akkonu. Král Ondřej odjel domů a zbylí křižáci se chystali po příjezdu francouzských posil k útoku na egyptský přístav Damietta.

V květnu 1218 křižáci dobyli obrannou věž chránící ústí Nilu a částečně oblehli samotné město Damiettu, kterou po téměř dvouletém obléhání v listopadu 1219 dobyli. Vládu nad městem si proti vůli kardinála Pelagia nárokoval jeruzalémský král Jan z Brienne. Stal se dočasným vládcem Damietty až do předpokládaného příjezdu císaře Fridricha II. Město bylo křižáky přetvořeno v křesťanské sídlo s vlastním arcibiskupem Pierrem des Roches.

Po příjezdu německých křižáků měl Pelagio pocit, že vojsko je dostatečně silné na dobytí celého Egypta a navzdory císařskému rozkazu se s armádou vydal k jihu bez císaře s cílem dobýt Káhiru. Výprava neslavně skončila poté, co se vojáci utábořili mezi dvěma rameny Nilu a Egypťané vypustili říční hráze, čímž křižáky odřízli od pevniny a donutili kapitulovat. Sultán al-Kamil vyjednal odchod křižáků z Damietty a osmileté příměří. Propuštění křižáci odtáhli do Akkonu a na místě, kde se vzdali, dal sultán na počest vítězství vystavět nové město al-Mansúra – Vítězné.