Pět užitečných učení

David Po

Umírám. Vím, že umírám, protože dýchám stále méně a teď jsem pod 20% normálního dýchání. Třicet pět kilo svalstva se rozplynulo vniveč a schopnost polykat mi týden za týdnem ubývá. Zbývající svaly mě bolí. Při jídle se dusím. Nemůžu chodit. Nemůžu se osprchovat ani dát do pořádku. Téměř jsem ztratil hlas, vyťukávám písmena jedním prstem a vůbec největší tragedií je, že už nezvládnu vybouchnout zátku z láhve šampaňského. Jsem v bardu umírání.

Včera v noci jsem se bál. Ležel jsem ve tmě, lapal po dechu, můj dýchací přístroj pískal a odfoukával, nebyl jsem schopný zakašlat, posadit se, nemohl jsem polykat. Nemohl jsem se zbavit bodavé bolesti v zádech. Všechny svaly se mi chvěly a stahovaly v křečích. Měl jsem pocit, že jsem v pekle. Byl jsem v pasti, uvězněný ve svém těle, nebylo úniku. I když Elizabeth spala vedle mě, nikdy jsem se necítil tak sám. Ležel jsem tam, na pokraji paniky, neschopný ani křičet.

Rád bych se s vámi podělil o něco z toho, co v této zajímavé době, v tomto posledním zbytku z mých 59 let, považuju za užitečné. Nebudu vám říkat nic, co už jste dřív neslyšeli. Není nic nového. Lama Ole cestuje po světě, právě tyto věci učí a já jsem ho slyšel opakovat je stále znova. Nevím, jak to dělá, ale pokaždé přijde a podává je nově a svěže. Nejsem moc bystrý. Slyším jednoduché, hluboké učení a jde mi jedním uchem tam a druhým ven. Ale pokaždé, když lama Ole přijede, říká něco, co mě rozsvítí jako vánoční stromek, i když jsem to předtím asi slyšel mnohokrát. Je to jako šíp, který najde svůj cíl. Uvízne hluboko v srdci a nikdy se neztratí. Takovou schopnost má náš lama! V tomto potenciálně těžkém období svého života dokazuji hodnotu učení. Neexistuje nic jiného, co mi může pomoct. Už nemůžu běžet k mamince. Už se nemůžu obracet na svou krásnou ženu. Ani vy mi nemůžete pomoct. Je jen jediné útočiště, když jde do tuhého.

Mám onemocnění motorických nervů, neznáme na to lék. Ačkoli umírám, neberu žádné léky. Doktoři mi toho nemůžou moc nabídnout. Mám přístroj, který mi pomáhá v noci dýchat. Mám přístroj, který mi odsává sliny z úst, abych se neutopil ve vlastních plivancích. Existuje morfium. Nedávno mi lékař řekl, že jiný jeho pacient je na morfiu 24 hodin denně, protože když nemůže dýchat, podlehne panice.. Zajímalo ho, co je na mně jiného a proč tento lék neužívám. Když se objeví strach, vím, že bych mohl sáhnout po morfiu, ale nedělám to. Místo toho se ponořím do strachu stejným způsobem, jakým bych se potopil do vlny oceánu. Obejmu ho. Mezi panikou a klidem je jen velmi tenká hranice. Panika je branou do pekelné oblasti a tam nechci jít. Zde nepomáhá nic než síla a důvěra, což je výsledek praktikování dharmy. Přijímám útočiště. Pro dobro všech bytostí přijímám útočiště. Přijímání útočiště nevyléčí nemoc ani neodstraní bolest, neobnoví dýchání ani neusnadní polykání. Dává mi sílu. Dává mi důvěru. Přijímání útočiště znamená, že už nepotřebuju volat maminku a obejdu se bez morfia. První učení, které považuju za užitečné je přijímání útočiště.

Když mi poprvé řekli diagnózu, rychle jsem prošel celou řadou emocí, než jsem si připomenul, že všechno záleží na úhlu pohledu. Toto je moje druhé užitečné učení. Místo toho, abych tu nemoc viděl jako hroznou a tragickou, začal jsem se na ni dívat jinak. Dostal jsem zprávu o své smrti. Nevěděl jsem, kolik času budu mít, ale skutečně jsem čas měl, abych se připravil. Abych pustil svou připoutanost, abych napravil všechny své narušené vztahy, zaplatil dluhy, abych řekl lidem, že je mám rád, a dokončil všechny nevyřízené věci. Samozřejmě všichni máme, z širšího hlediska, zprávu o své smrti, víme, že jednoho dne přijde. Toto bylo jako konečné oznámení a byl jsem za to vděčný. Všechno je pohled. Jakou svobodu nám to uvědomění dává! Toto učení ovlivňuje všechny aspekty života a ušetří nás tolika zbytečného utrpení! Pomáhá nám se strachem. Ne tak moc v době, kdy máme strach, ale v přípravě na to, jak jej uvítáme. Můžeme strach vidět jako nežádoucí příšeru a utíkat před ním, nebo můžeme vidět cenného učitele a jako takového jej uvítat. Pokaždé, když obejmu ten strach, jsem silnější. Mám to ale štěstí! Všechno je pohled.

Třetí učení je chovat se jako buddha, dokud se jím nestaneme. To posiluje praxi zaujímání vyššího pohledu. Přichází čas, kdy jsme více buddhou než ne. Praxe se stává skutečností. Předstíral jsem, že jsem statečný a neohrožený jako buddha, ale dnes vyvstávají situace, ve kterých nemůžu předstírat. Stěží dokážu uvěřit té síle mysli, kterou nacházím. Praxe předstírání u mě opravdu funguje a já jsem desetkrát tím mužem, kterým jsem byl. To nejsem já. Je to proces. A to je čtvrté užitečné učení. Vidím sebe jako proud dojmů. Už nemám potřebu brát věci osobně. Jestliže jsem proud dojmů, pak můžu stejně tak dobře být proudem dobrých dojmů. Zaujmout nejvyšší pohled přináší dobré dojmy, praktikovat, že jsme buddhou, dokud se jím nestaneme, přináší dobré dojmy a uvědomit si, že všechno je pohledem, přináší dobré dojmy. Když se objeví strach, neberu jej osobně. Je to stará záležitost, která mě nakonec opouští. Když se do něj ponořím, vynořím se na druhé straně a uvědomím si, že strach je jen myšlenka. Není to ani dobrá myšlenka. Když neexistuje strach, je možné vidět tělo a řeč jako nástroje k pomáhání druhým lidem. Ve strachu se na to zapomíná. Tam není nic. Smrt není nepřítel. Myslím, že skuteční nepřátelé jsou podléhání strachu, spánku, prostřednosti a tuposti ducha. Uvíznout v takovém kbelíku lepidla je určitě horší osud než smrt.

Jednou Ole hovořil o ngöndru a já jsem si psal poznámky. Náhle řekl něco, co proniklo mou tlustou kůží, pochopil jsem. Řekl: "Nedělej si starosti." Dál to nerozváděl. Nevzpomínám si, že bych jej to slyšel říkat někdy předtím, a od té doby jsem to neslyšel. Ale byl to jeden z těch šípů, které trefí do černého. Uvědomil jsem si, jak moc se starám o to, co si o mně myslí jiní lidé. Pochopil jsem, jak se někdy kompromituju svým úsilím zalíbit se nebo udělat dojem a kolik energie tím vyplýtvám. Nedělej si starosti. Náhle byl život mnohem jednodušší. Starej se o lidi, ale nestarej se o to, co si o tobě myslí. Jsem za toto učení vděčný, protože pozoruju své rozpadající se tělo a pouštím všechny koncepty o soukromí a intimních částech. Každý má své hledisko, a proč bych si s tím měl dělat starosti. Moje páté užitečné učení je nedělat si starosti.

Těchto pět učení o účinných metodách mě zachránilo před mnohým utrpením a nespokojeností. Vysoce si jich cením. Ale existuje něco za těmi metodami. Existuje místo a čas, kde už jich není zapotřebí. Vím, že toto místo existuje, protože už jsem tam byl. Je to stav existence, kde všechno prostě je, protože to je. To místo je tady a ten čas je teď. Mám důvěru v bytí teď tady, ne pomocí nějakého systému víry, ale prostřednictvím přímé zkušenosti. I když moje tělo zápasí o trochu vzduchu nebo se dusí nebo je staženo ve svalových křečích, mám ve svém srdci obrovský úsměv. Tak to prostě je.

Před lety jsme s Elizabeth jeli do města na nějaký podnikatelský kurz. Učitel nám říkal, že v podnikání je nevyhnutelné platit daně. Každý musí platit, ať se mu to líbí,nebo nelíbí, ale jsou způsoby, jak placení minimalizovat. Buddha řekl, že existuje utrpení. Každý musí trpět, ať se mu líbí, či nelíbí, ale existují způsoby, jak utrpení minimalizovat. Jako buddhisté děláme takové věci, minimalizujeme a rozpouštíme utrpení. Vím, že ty metody fungují. Jsem jeden z těch šťastných.

Když mi lékařka kontrolovala krevní tlak, byl nesmírně vysoký. Podlehla panice, byla přesvědčená, že každou minutu zemřu. Požádal jsem ji, aby mi jej změřila znovu, a rozpustil jsem do svého těla Karmapu. Můj krevní tlak byl nyní normální a pro lékařku to byla naprostá záhada. Řekl jsem jí, co jsem udělal, a ona teď chodí a odříkává Karmapa khjenno (Karmapa čeno). Mocný lék. Někdy je obtížné oddělit jedno učení od druhého. Každé učení podporuje to další. Čistým výsledkem je důvěra, která vychází z prožitku, ten vzniká z vynakládané práce. Jsem rád, že jsem měl možnost praktikovat. Jsem šťastný, že jsem naživu, a s potěšením zemřu.

Dlouhý život a dobré zdraví lamovi, jsem mu nesmírně vděčný.

Karmapa khjenno.

David PO' (sangha v Perthu)

překlad: Marie Moravcová