Platón - Stát

Stát
Platón byl politik, kterému byla znemožněna politická činnost. Platón se po celý svůj život vracel k politickému problému správného uspořádání státu. Správné jednání, zdatnost (ctnost), mravnost a spravedlnost ukazuje Platón nejprve u jednotlivce, ale teprve ve zvětšeném měřítku, ve státu, toto vše může být správně pochopeno a může dojít naplnění. Nejvyšší myslitelná forma mravního života je mravní život společenství v dobrém státě.
Ústav je tolik druhů, kolik druhů je lidí, protože ústava se rodí z charakteru lidí, kteří stát tvoří. Platón zkoumá různé formy státu a lidské typy, jež jim odpovídají.
Oligarchie je ústava, která "se zakládá na oceňování majetku; vládnou v ní bohatí a chudí jsou z vlády vyloučeni." [Platón: Ústava, překlad F. Novotného]. Oligarchie má podle Platóna tři velké nedostatky. První: "Kdyby tak někdo chtěl tímto způsobem vybírat podle výše majetku kormidelníky pro lodě; a chudým, i kdyby daleko lépe rozuměli kormidelnictví, by nebylo dovoleno kormidlovat! Ti by měli... špatnou plavbu... Není tomu tak s vedením každé jiné věci? I s vedením státu?" Druhou chybou je, "že takový stát nutně není jeden, nýbrž dva; neboť jeden tvoří chudí, druhý bohatí, a obě tyto strany se budou, ačkoliv žijí v téže obci, navzájem ohrožovat". Třetí chybou je, "že existuje možnost promrhat svůj majetek... a pak přesto nadále bydlet ve státě... jako nemajetný chudák..." "Ve státě, kde jsou žebráci, se ve stejné míře skrývají též zloději, kapsáři, chrámoví lupiči a podobní řemeslní zločinci." S nutností se objevuje lidský typ, který odpovídá této ústavě. Neboť: "Co je u lidí ve vážnosti, to také dělají, čeho si neváží, to zůstává stranou."
Z třídního boje, který vládne v oligarchii může vzniknout demokracie. "Demokracie tedy podle mého soudu vzniká, když zvítězí chudí a z nepřátelské strany nechají jedny popravit, druhé vyženou a ostatním poskytnou rovný podíl na správě státu a v úřadech..." Heslem demokracie je svoboda. "Především jsou lidé svobodní a celá obec je plna svobody a neomezené volnosti projevu a každý tu smí dělat, co se mu zachce..." "A dokonce tě nikdo nenutí, aby ses v takovém státě podílel na vládě, byť bys k tomu měl sebelepší předpoklady, ani nemusíš poslouchat, když nemáš chuť, ani válčit spolu s ostatními, ani dodržovat mír, když ho dodržují ostatní, pokud ty sám k tomu nemáš chuť,... není to pro tuto chvíli božský a nanejvýš příjemný způsob života?... Tyto a jim podobné vlastnosti by tedy měla demokracie, a je proto ústavou příjemnou, bez vlády, pestrou, a rozděluje údajnou rovnost rovnou mírou rovným i nerovným..." Jak vyhlíží člověk, který odpovídá této ústavě? Jak vychovávat mládež, když všichni lidé jsou stejní a stejně svobodní? "Učitel se za těchto poměrů před žáky chvěje a vlichocuje se jim, žáci si ale ze svých učitelů nic nedělají... A vůbec se mladí staví starším na roveň a hledí je předstihnout v řečech i činech; staří se drží s mládeží a snaží se jí vyrovnat bujností vtipu a veselými nápady, aby totiž nevznikl dojem, že jsou nespokojeni anebo panovační." "Stud nazývají hloupostí a beztrestně jej zatracují, rozvážnost nazývají nemužností, plísní ji a vyhánějí, uměřenost a domácí řád předvádějí jako slepou a ubohou bytost a vypuzují ji za hranice..."
Po demokracii přichází tyranie, vláda násilí. "Co si oligarchie vytyčila jako největší dobro a z čeho také povstala, to bylo přece velké bohatství. Avšak nenasytnost touhy po bohatství a zanedbávání všeho ostatního kvůli zisku vedlo k jejímu zániku... A nevedla i k rozkladu demokracie nenasytnost v dosahování toho, co prohlašuje za své dobro?... Svoboda." "Vskutku, kde je něco příliš vyhroceno, tam obvykle následuje zvrat a opak: tak je tomu u ročních dob, u rostlin, při výživě těla a v neposlední řadě i u států... A tak se potom, jak se zdá, svoboda vyhnaná do krajnosti zvrátí pro jednotlivého občana i pro stát právě v odpovídající otroctví." Cesta vede přes funkci vůdce lidu. "Nestaví si národ obvykle do čela jednoho muže jako svého vůdce, kterého pak opatruje a chrání a jehož moc posiluje?" Tento muž však okusí moci, jež jej opojí, jako je zvíře opojeno krví. "A není tomu tak, když vůdce lidu, podporován masou, která je mu zcela oddána, necouvne ani před proléváním krve svých spoluobčanů, nýbrž - jak to s oblibou dělávají - je na základě křivého obvinění pohání před soud a poskvrní se vraždou, volající po pomstě, protože ničí lidské životy a ... vyslovuje rozsudky smrti a posílá do vyhnanství, přičemž slibně naznačuje vymazání dluhů a rozdělení půdy. Takový člověk musí pak s neúprosnou nutností buď zahynout rukou nepřátel, nebo se stát tyranem, to znamená z člověka vlkem."

Ideální stát
V jednotlivém člověku je spojena žádostivost s vůlí a rozumem a spravedlnost spočívá v nalezení správného poměru mezi nimi. Podobně přirozený život státu má tři rozdílné úlohy: výživu a zisk jako základ, obranu navenek a řízení rozumem. Tomu odpovídají tři přirozené stavy: "řemeslníci", "strážci" a "vládci". Ve státě musí vládnout rozum, tedy ztělesnění vládci, které lze nalézt výběrem.
Každému dítěti, lhostejno jakého původu, poskytne stát stejné možnosti vzdělání. Gymnastika a hudba jsou základní elementy výchovy dětí, protože gymnastika utváří tělo, učí odvaze a tvrdosti, a hudba formuje duši, propůjčuje jí mírnost a jemnost. K tomu pak přistupují počty, matematika a průprava k dialektice, tedy ke správnému myšlení, zvykání si na bolest a námahu a odříkání si různých svodů, aby se vyzkoušela a upevnila odolnost vůči nim. Ve dvaceti letech jsou ti, kteří nevyhovují všem požadavkům, v přísné a nestranné zkoušce vyloučeni z řad čekatelů na nejvyšší úřad. Ti, kteří obstojí, jsou vychováváni dalších deset let. Pak následuje další prosévání. Pro ty, kteří zůstanou, následuje pětileté intelektuální školení ve filozofii. Těmto již nyní pětatřicetiletým mužům, kteří mají toto vše za sebou, nyní chybí zkušenost a obratnost v praktickém životě, v boji o život. Musí se nyní po dobu patnácti let zabývat praktickými věcmi a musí se osvědčit v reálném životě. Potom, jako padesátiletí muži, střízliví a zocelení, vyzkoušení v životním boji, nastupují na vedoucí místa. A sice automaticky, aniž by bylo ještě další volby, neboť nejlepší jsou již nalezeni.
Je nasnadě, že Platón se kvůli svému původu a svému těsnému vztahu k Sókratovi klonil k aristokratickému státu. Jeho ústava je aristokracií v doslovném smyslu slova - vládou nejlepších. Je zároveň dokonalou demokracií, protože neexistují žádné dědičné výsady a všichni mají stejnou možnost dosáhnout nejvyšších míst.
Takovému státu by však hrozila značná nebezpeční z vnitřku. Zvolení vládci by jistě byli celí muži, žádní slaboši. Když budou mít ve státě neomezenou moc, ocitnou se však navzdory výchově zkouškám v pokušení, aby více než o všeobecné dobro dbali o svůj prospěch. Lákadlem se mohou stát peníze, majetek nebo žena a rodina.
Pro válečníky (strážce) a budoucí vládce Platón stanovuje předpis: "Předně ať žádný nemá žádného jmění soukromého, leda co jest nejnutnější; potom ať žádný nemá takového bytu a hospodářských místností, kam by nemohl vejít každý, kdo by chtěl. Co se týče životních potřeb, pokud jsou nezbytné pro střídmé a statečné bojovníky, ať je dostávají v určité výměře od ostatních občanů jako mzdu za strážní službu a to na rok tolik, že by jim ani nepřibývalo, aniž by neměli málo; ať chodí ke společnému stolu a žijí pospolitě jako v poli. Co se týče zlata a stříbra, ať se jim řekne, že mají stále ve své duši božské zlato a stříbro od bohů dané a nepotřebují dále žádného lidského zlata... Jim jediným z obyvatelstva obce není dovoleno obírat se zlatem a stříbrem, ani se ho dotýkat, ani být s ním pod jednou střechou, ani se jím ověšovat, ani pít ze stříbra nebo zlata. A takto by jednak sami sebe uchovávali od zkázy, jednak by uchovávali od zkázy obec. Jakmile však budou mít sami svou vlastní půdu, své domy a peníze, budou místo strážců hospodáři a rolníky, ostatním občanům se stanou místo spojenců nepřátelskými pány, po celý život budou jen nenávidět a činit nástrahy, zatímco jiní budou nenávidět a činit nástrahy jim, a daleko více a silněji se budou bát nepřátel vnitřních než vnějších, až se pak posléze sami i ostatní občanstvo octnou na pokraji záhuby." [Platón: Ústava].
Společné vlastnictví bude u strážců zahrnovat i ženy. Strážci nebudou mít žádné manželky. Spíše to bude zařízeno tak, aby "všechny tyto ženy byly společné všem mužům, aby se žádná nestýkala pouze s některým a aby i děti byly společné, takže by ani otec neznal své dítě, ani dítě svého otce." [Platón: Ústava].
Poznamenejme, že v "Zákonech", pozdním díle Platónova stáří, jsou mnohé jednostrannosti jeho dřívější nauky zmírněny a jeho pojetí se více blíží skutečnému životu.

Kritika Platónovy nauky o státě
Proti Platónově nauce bývá namítáno, že jde o utopii. Již Platónův žák Aristotelés o ní říkal: "Takové a mnohé další věci byly během let stále znovu vymýšleny." [Durant, W.: Die grossen Denker. Zurich, 7.vyd., 1945, str.61]
Především se poukazuje na to, že Platón podcenil vlastnický pud muže jak ve sféře materiální, tak pokud jde o ženu, když věří, že jeden stav přijme v oblasti vlastnictví a pohlavního života konsekventní komunismus. Pokud budou matkám odňaty děti, zanikne mateřský instinkt a tím i velká část jejich přirozené ženskosti a důstojnosti. Zničení rodiny by nutně vedlo k rozkladu společnosti.
Zastánci Platóna naopak říkají, že tyto požadavky platí pouze pro vybranou menšinu a že Platón velmi dobře věděl, že se většina lidí svého vlastnictví a majetku nikdy nezřekne. Platón sám ve zralém věku stáří většinou ze svých poněkud přepjatých požadavků ustoupil. Mnohé Platónovy představy připomínají moderní totalitní státy. Eugenická opatření (šlechtění rasy a udržení její čistoty) připomínají národní socialismus, způsob hospodaření připomíná hospodářský komunismus, vláda duchovní elity připomíná katolickou církev a jezuitský stát v Paraguayi. Konečně i Platónovi bylo jasné, že načrtl těžko dosažitelný ideál, avšak tento ideál se mu jako takový zdál nutný a cenný: "Tak stojí v nebesích vzor takové obce, a kdo chce, může ho vidět a řídit se jím bez ohledu na to, zda taková obec někde je nebo zda někde bude..., bude chtít zastávat věc této a žádné jiné obce." [Durant, W.: Die grossen Denker. Zurich, 1.vyd., str.46].
Další závažná námitka se týká toho, že Platón nevzal v úvahu neoddělitelnost politické a hospodářské moci. Vládci v Platónově státě by měli v rukou pouze politickou moc bez hospodářské základny a hospodářsky by tak byli na ostatních stavech závislí.