Pojem „dvě sigmy“ v pedagogice
V pedagogice má pojem „dvě sigmy“ téměř magický význam. V roce 1984 publikoval Benjamin Bloom, americký psycholog z MIT, článek s názvem The 2 Sigma Problem. Ve svém (malém, ale randomizovaném) výzkumu ukázal ohromný význam individuálního lektora pro úspěch studentů (v jeho případě studentů doktorského studia).
Pokud měl student k dispozici lektora, který se mu mohl dlouhodobě a individuálně věnovat, výsledky tohoto studenta vyskočily strmě vzhůru. Původně průměrný student byl najednou v horních dvou percentilech nejlepších studentů.
To by šlo zdánlivě označit za ohromný úspěch, ale Bloom to nazval problémem, z jeho pohledu možná ústředním problémem pedagogiky jako takové. Dát každému studentovi individuálního lektora, který nemá na starosti nikoho jiného, je totiž naprosto nerealistické řešení, které se ve vzdělávacím systému nedá škálovat. Individuální výuka je luxus a Bloom vyzval, aby se této laťce snažili učitelé různými způsoby přiblížit i ve skupinové výuce.
Pro úplnost je potřeba dodat, že pozdější pokusy o replikaci ukázaly, že individuální výuka nemá vždy tak vysoký účinek, jako naměřil Bloom. Ale o tom, že jde o skvělý způsob, jak se studentům věnovat, není pochyb. Bloom to přičítal zejména třem aspektům: každá chyba je okamžitě označena a žák se může poučit ihned, lektor se věnuje studentovi individuálně a společný čas je strávený s vysokou mírou pozornosti.
Čtyřicet let od Bloomova článku o „nedosažitelném etalonu individuální výuky“ tu najednou máme chatboty, kteří jsou na první pohled dokonalou odpovědí na tento problém. Jsou relativně levní, takže si školy mohou dovolit jejich nasazení na úrovni jednotlivých žáků. Jsou trpěliví, nevadí jim stejnou látku vysvětlit tisíckrát, pokaždé trochu jinak, pokaždé na míru studentce či studentovi, ani brvou nehnou. Jak doufal v roce 2023 Sal Khan, zakladatel slavné výukové platformy Khan Academy, výukoví chatboti by mohli vyřešit problém, se kterým si pedagogika nevěděla rady.
Poslední dobou už jsou to mašinky poměrně chytré, takže až na občasné halucinace je na jejich odpovědi v kontextu základní a střední školy poměrně spoleh. Ukazují to i výše zmiňovaná hodnocení. Je tedy problém vyřešen?
Záleží na tom, co měříme. Pokud nám záleží na domácích úkolech, chatboti skutečně pomáhají až zázračně. Pokud nám ale záleží na studentech, pak se musíme zaměřit na dlouhodobé výsledky.
Umělá inteligence žákům skutečně přinesla posun o vysněné dvě sigmy (a zřejmě i o víc), ale tam, kde na tom vůbec nezáleží. Když přišlo na prokázání nabytých znalostí, došlo u žáků používajících AI naopak k výraznému propadu o asi jeden a půl standardní odchylky.
Pro představu, v českém systému známkování by to znamenalo, že se z dvojkaře stal čtyřkař. Průměrný žák se najednou propadl mezi 8 % nejhorších. A u těch, kteří používali AI pro domácí úkoly nejvíce, se zhoršení projevilo nejvýrazněji.
Paradoxně se výborně zpracované domácí úkoly (s dopomocí chatbota) staly znakem toho, že se žákům nebude dařit u testů nebo u přijímacích zkoušek, kde chatbota k dispozici nemají.