Poklad ze dna oceánu změní klima?

Těžit bohatství, natřít to Číně a vydělat balík. Takový scénář dokonale zapadá do představ Donalda Trumpa o zářné budoucnosti USA. Sázka na hlubinnou těžbu vzácných kovů ze dna oceánů ale není zdaleka tak jistá, jak se může zdát.

Vzácné suroviny se na dně moří a oceánů vyskytují ve více formách a technicky by se daly těžit třeba i z oceánské kůry. Nejrealističtějším způsobem těžby je ale „sběr“ tzv. polymetalických konkrecí, tedy výše zmiňovaných hroud vzniklých pomalým usazováním minerálních látek ležících na dně oceánů většinou v hloubce čtyři kilometry a více.

Polí s hustým výskytem těchto útvarů je podle dosavadního vědění celá řada, nicméně nejpotentnější a nejlépe prozkoumanou je Clarion-Clippertonova zóna (CCZ) v Pacifiku.

Odhaduje se, že v ní leží přes 21 miliard tun konkrecí, které obsahují bohatství v hodnotě bilionů dolarů. Odhady přitom začínají na osmi bilionech, což pro srovnání přesahuje například výši HDP německé ekonomiky o 3,4 bilionu, nebo celý americký federální rozpočet za loňský rok o 1,25 bilionu. Existují přitom i propočty, podle nichž je hodnota konkrecí v CCZ ještě více než dvojnásobná.

Samotná těžba by měla probíhat tak, že se na dno z lodi nebo plošiny spustí ponorné zařízení, které můžeme popsat asi jako podmořský buldozer. Ten „vysaje“ konkrece a pošle je hubicí vzhůru na hladinu, kde se materiál očistí a naloží na transport pro další zpracování na pevnině.

Dna oceánů ani v této hloubce totiž nejsou pustá a přímo na konkrecích žije množství organismů. Nejde přitom jen o různé druhy „mimozemsky“ vypadajících živočichů, které moderní věda ještě ani nemá pořádně zmapované, ale i mikroby, které jsou provázané i s ostatními ekosystémy.

Vysátí povrchu oceánského dna na velkých plochách by tedy mohlo ohrozit biodiverzitu skrze přímou likvidaci živočichů žijících na dně a také ohrozit mikrobiální rovnováhu, díky níž je v oceánu mimo jiné dost živin, ukládá se tam uhlík, dusík z atmosféry se přeměňuje na „hnojivo“ a vytváří kyslík.

Celkový obrázek, jaké dopady by těžba měla, kdyby se začala provozovat masově, jak moc, nebo málo by je mohly zmírnit moderní technologie (existují už i společnosti, které vyvíjí sběrače s mechanickými rameny, které by dno nepoškodily tolik jako „buldozery“), ale zatím nemáme.

Vědci specializující se na výzkum mořského dna tedy vysloveně neříkají, že těžba způsobí katastrofu, ale žádají další čas na průzkum a upozorňují, že nějaký širší kolaps systémů, který by pocítil celý svět, nelze v tuto chvíli vyloučit. Oceánské ekosystémy jsou ostatně už teď pod dost velkým tlakem kvůli masovému rybolovu, okyselování a oteplování.

Dobrou ilustrací současného stavu vědění o důležitosti ekosystému oceánského dna je objev z loňského roku, podle kterého polymetalické konkrece vyrábějí kyslík. Že by něco takového bylo možné, přitom až donedávna věda nepředpokládala. Ostatně i samotní autoři objevu vlastním výsledkům měření kyslíku roky nevěřili a marně hledali nějakou chybu, která by vysvětlila, proč jim přístroje ukazují přibývání kyslíku v místě, kde kvůli absenci světla nemůže probíhat fotosyntéza (podrobnosti si můžete přečíst v tomto rozhovoru s autorem Andrewem Sweetmanem).

Prokáže-li se objev definitivně, bude to tedy znamenat, že na dně CCZ probíhá dosud neznámý nebiologický, ale přesto přírodní mechanismus vzniku kyslíku. Objev zůstává pořád zčásti nevysvětlený a autoři musí k jeho definitivnímu potvrzení provést ještě další experimenty. Ukazuje ale, jak málo toho o oceánském dně víme a že možná ani netušíme, co všechno můžeme narušením oceánského dna ohrozit.