Požehnnání

Požehnáním rušíme negativní okolnosti a vlivy

Samotným vyslovením magického slova ,,požehnání“ nebo ,,žehnám“ uvádíme v pohyb ve slovech zakódovanou pozitivní energii. Požehnáním oživíme tok pozitivní energie jakékoliv bytosti, věci, místa, stromu, události… Žehnáme lidem, jídlu, dárkům, talismanům, práci, různým okolnostem. Slova požehnání proneste nahlas a nad předmětem udělejte rukou znamení rovnoramenného kříže. Představte si, že jím prostupuje čisté světlo, vše tvořící energie vesmíru, vstupující do předmětu (osoby, místa…) skrze vaše tělo a skrze vaše dlaně. Na nic jiného nemyslete. Nakonec řekněte: ,,Budiž učiněno.“ Ve správně zvoleném slově a v přímém doteku je síla požehnání, jde o vědomé vysílání pozitivní energie. Myšlenky nebo slova necháme prostoupit v podobě energie světla předmětem požehnání.

Požehnání/ženání z náboženského hlediska

Žehnání (neboli benedikce) je náboženský obřad, kterým se určité věci, události, člověku anebo skupině slavnostně vyprošuje, případně zvěstuje Boží požehnání k její prospěšnosti lidem. 

Judaismus
Požehnání (hebrejsky ברכה, bracha; pl. ברכות, brachot) je v judaismu modlitba recitovaná ve specifickém místě obřadu, liturgie nebo jiné činnosti. Účelem požehnání je vyjádřit uznání Boží svrchovanosti a Boha jako zdroje veškerého dění.[1] Obvykle začínají slovy „Baruch ata Adonaj, Elohejnu, melech ha-olam, …“ („Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Králi všehomíra, …“)

Křesťanství

Žehnání má pomáhat lidem v různých situacích a okolnostech společenského i osobního života navazovat a udržovat kontakt s Bohem a zprostředkovávat jeho pomoc a ochranu těm, kdo jsou připraveni ji přijmout. Žehná se většinou modlitbou, vztaženýma rukama nebo znamením kříže, někdy svěcenou vodou, případně olejem. Při žehnání věcí se modlí za lidi, kteří je budou používat. V katolicismu stojí požehnání na nižším stupni než svěcení. V benedikované stavbě se – na rozdíl od stavby konsekrované – nesmí uchovávat Nejsvětější svátost oltářní. Pravoslaví zná obdobné způsoby žehnání, není zvykem běžně uchovávat proměněné Tělo Páně v chrámových svatostáncích ani jinde, případně pak pouze v řádném chrámu.

Požehnání jako náboženský fenomén

Jako obecný náboženský fenomén je p. přání dobrého (konkrétního i obecněji souboru dobrých věcí) a to v tomto životě i za jeho hranicí (spasení, vysvobodit, zachránit, blahoslavit). Jde o přání, u něhož se předpokládá zvláštní účinnost, protože je garantováno Bohem nebo jiným způsobem spojeno s Boží vůlí. Naplnění takového, většinou slavnostně proklamovaného, přání, je Božím dílem. S tímto jevem se lze setkat ve většině starověkých i současných náboženství. Spolu s prokletím (klatba) jako svým protikladem je, obecně pověděno, projevem nesporné potřeby člověka hledat hodnotu svého života, svou naději a smysl své práce ve vztahu k tomu, co (kdo) jej přesahuje (transcenduje). Z hlediska religionistky je p. blízké pojmu magie, jejímž konkrétním projevem může být, jindy je p. součástí modlitby (člověk žehná Bohu). Budeme-li zkoumat biblické významy p., musíme mít tuto obecně náboženskou skutečnost stále na mysli a hledět s ní biblický nález konfrontovat, tj. všímat si specifických rysů p. v jednotlivých vrstvách Písma.

Pojmy a termíny. Základní slovesa (žehnat – valná většina výskytů) i podst. jm. p. (beráká) jsou v hebr. odvozeny od kořene b-r-k – žehnat (srv. také význam klečet, např. Gn 24,). Příbuzné výrazy, které lze zařadit do stejného jazykového pole jsou ch-n-n – x slitovat se, r-c-h – být příznivě nakloněn, mít rád, c-l-ch – prospívat, nepřímo ašré – blahoslavený, blaze tomu.... Ve většině překladů se tyto výrazy svým významem mírně překrývají, ale hebr. /hb-r-k je základním ekvivalentem pro většinu výroků o p., jen místy se překládá v BKr i v ČEP dobrořečit (např. Ž 34,2). V řečtině je hlavním podkladem p. a ž. eulogein, event. podstatné jm. eulogia, které se však někdy překládají i vzdát díky (např. Mk 6,41; 14,22) nebo chválit (L 1,64; Jk 3,9) či svolávat dobro (Ř 12,14). Eulogia je v Ř 16,18 užito také v negativní souvislosti ve významu pobožná řeč. V 2K 9,5f. je jako p. označena i sbírka, kterou Pavlem založené křesťanské obce vyslaly křesťanům v Jeruzalémě (srv. Gn 33,11).

Bůh žehná člověku. Základem p. je v biblických tradicích blízkost Boha (Jahve): Gn 26,3 (Já budu s tebou – řečeno Izákovi); 2S 16,18 (Davidovi). Ujištění o Božím zájmu o člověka je závažné a účinné proto, že jde o Stvořitele a tvůrce všeho, pána nad dobrem i zlem, o jediného Boha (Iz 45,5-7 – na tomto místě adresováno králi Kýrovi). Proto Hospodinovo p. obohacuje (Př 10,22). Konkrétní prospěch je důsledkem p. Je to např. potomstvo (Gn 26,24), úroda (Gn 26,12-14), úspěch v boji (Gn 27,29), život plný pokoje (Nu 6,26b), souhrn těchto darů (Dt 28,3-6). O tyto dary nelze vyjednávat. Spíše než magie je tradicí, z níž lze biblické p. pochopit, Boží nabídka smlouvy, kdy Bůh vyzývá člověka jako své stvoření k tomu, aby se k němu vědomě přiznal, důvěřoval mu (víra; Jr 17,7), změnil své srdce (Jr 17,9), žil podle jeho vůle (Dt 28,1nn), a tak poznal jeho blízkost a ochranu. Z Boží strany se proto objevuje i druhá možnost, tj. zlořečení, prokletí, (Gn 12,3a; Dt 28,15nn; Gn 27,29b; Jr 17,5a; Mt 25,41-46; srv. též běda) jako sankce za nedodržení smlouvy, za porušení věrnosti. Bůh dopustí na člověka rány (Dt 28,58-61), člověk ztratí jeho přímou posilu v životě. Většinou v těchto případech jde o vyjádření neblahé možnosti, která nemá nastat – cílem je pozvat k sblížení s Bohem (Dt 30,2nn). Konkrétní katalog trestů je často zpětným promítnutím toho, co se již tradovalo o neštěstích Izraele (Deuteronomium) v minulosti (vaticinium ex eventu), sr. L 6,20-26 (blahoslavenství a Běda). Tato otevřenost vztahu mezi Bohem a člověkem, v níž převažuje zaslíbení nad trestem a prokletí je jen stínem p., je druhým znakem, který odlišuje biblické p. od magie. Základní důvěra v Boha byla zřejmě předpokladem k tomu, aby p. přecházelo na další osoby (např. Gn 26,5.24: 39,2) a bylo dobrem i pro jejich okolí. V tomto smyslu je exemplárním nositelem p. Izrael, který nesl p. udělené Abrahamovi pro celý svět (Gn 12,3b, srv. Jr 4,3). Jemu platí většina p., i když jsou formulována v sg. Univerzální směr p., které má přecházet z Izraele na celý svět, byl v nz době na základě velikonoční zkušenosti a pomocí teologické úvahy spojen s vírou v Ježíše Krista, skrze něhož přichází p. všem, i pohanům (Ga 3,8n; podobně Sk 3,25; Ř 15,29). Jiné vrstvy NZ chápou p. přicházející skrze Ježíše Krista jako přímé pokračování p., které Abrahamovi udělil Malkísedek (Žd 7). P. se tak váže k budoucnosti, která přesahuje současný horizont (Izák věřil, a proto Jákobovi a Ezauovi dal p. v pohledu do budoucna Žd 11,20; podobně 11,21-22). Požehnána proto může být i přicházející mesiášská (mesiáš říše: Mk 11,10parr. (eschatologie).

V NZ je vrcholným p. podíl na duchovních darech (Ef 1,3; charisma) a království Božím i život v něm (Mt 25,34 – prokletí v Mt 25,41nn má v této souvislosti parenetickou funkci – přimět čtenáře, aby se postavil na stranu těch, kteří p. přijímají). Podíl na království Božím má křesťan přát i svým nepřátelům (srv. souvislost L 6,27-28 s L 6,20b a par., srv. 1K 4,12-13 a Ř 12,14). To je součást Ježíšova evangelia. Významné místo má p. jako pozdrav Pokoj vám při vyslání učedníků (Mt 10,12-15 par.). V křesťanských epištolách nahradilo p. pozdravy na začátku a na konci listu (nejčastější podoba: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista – 2K 1,2 aj.). V kompozici Markova evangelia nabylo zvláštní význam i Ježíšovo žehnání dětem (Mk 10,13-15par.). Dle L 24,50n je p. shrnutím všeho, co vyvýšený Ježíš odevzdává církvi (srv. povelikonoční slova Ježíšova v jiných evangeliích: Mt 28,28 – zaslíbení zprostředkované přítomnosti vyvýšeného Krista v církvi; srv. Duch sv.; J 14,27 – zaslíbení pokoje).

P. člověka člověku znamená pro požehnaného nejčastěji podíl na darech Božího p., které mu žehnající přeje (např. 1S 23,21 Saul lidem Davidovým), někdy přímo tlumočí (1S 2,20-21 Élí Elkánovi a Chaně). Příkladem p. v jedné z nejstarších biblických tradic je slovo z písně prorokyně Debóry chválící mstitelku Jáel v Sd 5,24. Protože Debóra je označena jako prorokyně, bylo i toto slovo pokládáno za vyjádření vůle Boží, později pochopitelně interpretované jako varování.

Stručné p. druhému člověku Pokoj vám! (např. Mt 10,12) se postupně stalo pozdravem v křesťanských obcích (srv. výše o epištolách). Nepřijaté p. tohoto druhu se vrací k tomu, kdo je udělil (Mt 10,+3par.).

P., které vychází od člověka k Bohu. Jde o dík za Boží dary (např. 1Kr 8,14.54-57; Dt 8,10; 16,7; 18,47; L 1,68; 1,25: Ga 1,5: Zj 5,13b: 7,12 a mnoho krátkých p. typu 1K 15,57; 1Tm 1,11), zejména za pokrmy (Mk 6,41parr.; 14,22par.; L 24,13nn.; Sk 27,13; srv. 1K 10,16, viz Večeře Páně). Prakticky je tato forma p. totožná s děkovnou modlitbou (eucharistie).

Akt, jímž se p. vyhlašuje. Ve starších vrstvách SZ mohl p. Boží při bohoslužebném shromáždění prostředkovat, každý, kdo k tomu byl Bohem zmocněn a jako takový shromážděním uznáván (např. Mojžíš Dt 33,1nn), později bylo udílet p. Izraeli výsadou kněží (Dt 10,8; 1Pa 23,13; srv. Lv 9,22n). Udílení p. (žehnání) bylo provázeno gesty, např. položením ruky na hlavu toho, jemuž p. platilo (Gn 48,44; Mk 10,16 aj.); spojením rukou při p. snoubencům (Tób 7,13) nebo společným stolováním (Gn 14,18-20).

V církvi se výraz p. užívá i pro konkrétní biblický text užívaný k tomuto účelu v bohoslužbě. Liturgicky bylo a je nejužívanější tzv. Áronské požehnání z Nu 6,24-26. Teologicky je protějškem p., které Bůh udělil celému svému stvoření (Gn 1,22.28; srv. 2,3; Žd 6,7). Dále se často užívají texty Dt 28,3-6 (srv. prokletí v 28,15-26), dále např. Fp 4,7 a v podobné funkci i úvodní a závěrečné pozdravy epištol (např 2K 1,2; 1Te 4,28).