Přijetí

06.08.2013 19:00

 

Viděli jsme, že jakékoliv aktivní vzepření se očistnému procesu tedy nepřináší žádné výsledky. Z toho musí vycházet i terapie, přicházející zvenčí, a vést „pacienta“ k tomu, aby plně porozuměl náročné situaci, ve které se nachází, a bezezbytku přijal svůj dočasný úděl. Jan říká, že jediné, „co zde duše dělá, je, že dává souhlas. Jinak je možné jen čekat a trpět bez útěchy, bez jisté naděje na nějaké světlo a dobro duchovní, tak jak zde duše trpí.“

Člověk tedy musí dát k tomuto procesu souhlas a pasivně přihlížet k tomu, co se s ním děje a nijak do něj nevstupovat, mlčet. „A tak je nutné, aby mlčení zachovaly všechny schopnosti, aby zůstaly pasivní kvůli jeho přijetí a nepodsouvaly tam své nízké dílo a mrzké tíhnutí,“ říká sv. Jan.

Rozhodující je tedy s trpělivostí a klidem přijmout úděl pro časově delší (nedělejme si zde iluze) etapu. Postoj souhlasu a přijetí však neznamená, že by sám o sobě odstranil veškerou bolest a utrpení, které jsou s temnou nocí spojeny. V takovém případě by temná noc ztratila svou léčivou a očistnou funkci. Utrpení totiž samo od sebe, jak ostatně sv. Jan od Kříže několikrát zdůrazňuje, je terapeutické. A to i tehdy, když neznáme příčinu a mechanismus, jehož prostřednictvím k takovým výsledkům utrpení dochází. Utrpení je totiž ontologickou skutečností, nikoliv jenom stavem člověka.

V této souvislosti bude dobré podívat se blíže na pojem „přijetí“ a naznačit rozdíl mezi „přijetím“ a „adaptací“. Tou nahradila řada moderních psychoterapeutických směrů vědomý souhlas člověka se situací, kterou obývá a která mu byla udělena, a nahradila jej pouhou biologicky podmíněnou reakcí na změnu vnější situace. Z tohoto hlediska je pak „maladaptivní“ člověk ten, který se hůře přizpůsobuje novým životním podmínkám nebo jejich změně, podobně jako se například hůř adaptuje na podmínky zoologické zahrady žirafa než panda čínská.

Vyjděme nyní z přítomné situace, která je spolehlivým klíčem ke všem duševním a duchovním problémům. Sama o sobě je totiž odpovědí na všechny otázky, které si člověk s ohledem na smysl svého života, dlouhodobé i krátkodobé úkoly či bytostná rozhodnutí klade či může klást. Přítomná situace je totiž výzvou a oslovením, které zahajuje porozumění aktuálním i dlouhodobým úkolům, které jsou nám kladeny. Jinými slovy: nevíme-li, co máme dělat, ptejme se, k čemu jsme podněcováni a vyzýváni právě teď a nyní. To znamená: dělejme to, co nám právě teď jde nejlépe, čiňme rozhodnutí, ke kterým máme v dané situaci dostatečná fakta, a nemůžeme-li dělat vůbec nic, smiřme se s  tím.

Ocitne-li se člověk před situací, jejíž náročnost ho vyzývá k nějaké volbě, pak mu zbývají tři možnosti:

Situaci přijmout a zmobilizovat veškeré své síly k tomu, aby dostal do harmonie sebe a náročnou situaci.

Situaci odmítnout a zmobilizovat veškeré své síly k tomu, aby zvládl následky tohoto odmítnutí.

Situaci ani odmítnou ani přijmout a zaujmout k oběma řešením ambivalentní vztah a vstoupit do vnitřního konfliktu, ústícího nutně do duševní krize.

 

Na první pohled je zřejmé, že k zachování duševního zdraví a duševní a duchovní integrity jsou možné jen dvě první alternativy. Třetí řešení je patologické. Při bližším pohledu na celý problém navíc ale zjistíme, že k odmítnutí situace dochází velmi zřídka (a i když, tak na základě explicitní výzvy, adresované člověku prostřednictvím okolního světa). Velmi často to, co považujeme za odmítnutí, je ve své podstatě vlastně přijetí. Zaujímá-li totiž člověk nějaký postoj k situaci, ve které se nalézá, je ve hře tolik faktorů, které se nalézají mimo jeho schopnost ji správně hodnotit, že odmítnutí situace nebývá v jeho kompetenci a jemu tudíž koneckonců nic jiného nezbývá, než situaci přijmout. Ostatně, obsahuje-li daná situace výzvu k nějakému odmítavému činu, pak je i toto jednou z jejích součástí a akceptace této výzvy je vlastně přijetím.

Co to tedy znamená přijmout situaci, ve které se nalézám? Znamená to především uvést sebe, své schopnosti, své skryté i méně skryté tendence, plány, představy o štěstí, ale také vědomí svého poslání, chápání pravdy, spravedlnosti, morálky apod. do harmonie se situačním prostorem, ve kterém se nalézám.

Uvést se do tohoto souladu a žít v něm znamená teprve v pravém slova smyslu přijetí – akceptaci. V následujícím výčtu důsledků, které přijetí a souhlas představují, zároveň naznačuje rozdíl mezi přijetím a adaptací. Ten je propastný.

Přijetí znamená snížení napětí mezi situací a člověkem, který se v ní nalézá, a jež bylo způsobeno neschopností člověka akceptovat nároky, které situace klade.

Přijetí znamená uznat nevyhnutelnost situace, ale zároveň v této nevyhnutelnosti rozpoznat smysl. Jestliže tedy například situace bolí, přijímá člověk toto utrpení jako potřebné pro sebe a pro své zrání, případně pro poslání, které mu bylo uloženo nebo jako potřebné pro ostatní, za které nese tímto způsobem zodpovědnost.

Přijmout situaci znamená přijmout i úkoly, které sebou situace  přináší, a chápat je jako povinnost, které je potřeba se zhostit.

Přijmout situaci znamená porozumět a tímto porozuměním ji učinit sobě blízkou, přátelskou a neohrožující. Neznamená to ovšem, že by člověk porozuměl bezezbytku všemu, ale to, co se vymyká jeho současným poznávacím možnostem, je tajemství, které se, byť skryto, smyslu situace nevymyká.

Přijmout situaci znamená brát ji jako přítomnou a k budoucnosti se vztahovat jen prostřednictvím důvěry a naděje.

Přijmout situaci znamená, že si k ní vytvořím vztah, to znamená, že v situaci i v jejích nejdramatičtějších a nejnáročnějších podobách rozeznávám určitý půvab osobního oslovení.

Přijmout situaci však není žádný akt rezignace nebo stoicismu či výraz pasivní rezistence, ale vyjádřením toho, že situaci přijímám jako dar, který je ostatně vždycky lepší než to, co bych si sám zvolil. Přijmout něco jako dar zároveň představuje akt důvěry.

Přijmout situaci je zároveň i čin, kterým otvírám co největší prostor vlastní svobodě, ale zároveň si svou svobodu dobrovolně ohraničuji závazkem odpovědnosti. (Opuštění situace ve smyslu dezerce znamená vstoupit do prostoru, kde se již o svobodě a odpovědnosti nedá hovořit.)

Přijmout situaci znamená i akt volby, neboť situace, kterou přijímám, do které vstupuji a která mi byla udělena, je zajisté jedna z možných alternativ; ale přijetí situace vyjadřuje důvěru, že tato možnost je nejlepší.