Proč se bát osudu a novinek?

1. Osud, daimón, vnitřní povolání... Myslím, že problém je hlavně v tom, co si pod těmi slovy představujeme. Pokud si kdykoliv v průběhu života myslíme, že jsme na všechno důležité už definitivně kápli, že už plně známe své poslání a určení, tak nás v lepším případě další průběh našeho života ošklivě převeze - a v horším případě nám neudělá ani to a nechá nás v zajetí té naší představy. Vždyť přece vlastní poslání a určení se nám postupně ukazuje ve všem, co v průběhu let potkáváme, ať už to jsou nečekané zvraty, nebo stále se opakující typy příležitostí i potíží; ať už to přichází z okolí nebo se to objevuje v nás samotných. Poznání sebe sama je neukončený proces, ale současně proces vždy už nějak započatý.

Jsme vlastně v paradoxní situaci: Na jedné straně platí, že dokud náš život neskončí, tak nevíme, co všechno znamená. Na druhé straně ale musíme vsadit na nějakou svou identitu, a to nejenom proto, že musíme nějak prakticky jednat a podle něčeho se rozhodovat, nýbrž především proto, že nechceme být neurčití a úplně rozplizlí, že rozpoznáváme nějaké své určení. Většinou to začíná se začátkem dospívání, kdy člověk už chce být sebou a ne dítětem svých rodičů. Tomu odpovídají četné výroky náboženských myslitelů staré doby i básníků nové doby, např.: „Zklamal jsem se, když mi řekli, že jsem potomkem svých rodičů." V návalu té první nabídky vlastní identity člověk většinou podcení všechno to, z čeho vyrůstá, díky čemu vůbec je (a díky čemu je tím, čím je); ale zrovna tak podceňuje i potíže, které si se sebou nese ze svého biologického i sociálního původu. Nicméně, kdo tohle neprodělá, ten se těžko může stát dospělým. Vlastně to pak člověk prodělává opakovaně a v jistém smyslu pořád, ale už jen vzácně s takovou silou a naléhavostí. Každý podstatnější prožitek nebo vhled nás znovu staví do situace podobné procesu dospívání. Kdo toho není opakovaně schopný, ten se stal karikaturou dospělého, totiž člověkem, který je už opravdu „hotový". Ten pak jedná efektivně, má tendenci být autoritou - a rád se mu vyhnu. Je při tom vedlejší, jestli zatuhnul v opoře o peníze, o kariéru, uznání nebo o nějaký věroučný sytém.

Jiná podoba téhož paradoxu života se dá pochopit jako paradox odpovědnosti. Proti sobě může občas stát na jedné straně věrnost všemu, čím jsme určení, v čem jsme zakotveni a co jsme také už sami rozhodli nebo udělali - a na druhé straně věrnost vnitřnímu rozpoznání nebo nově proměněné vnější situaci. Zrady na svém určení se lze snadno dopustit oběma směry: Jak opouštěním starého na způsob politické výměny kabátu nebo na způsob rozvodu či útěku od rozdělané práce - tak i zatvrzelostí v dosavadních kolejích svých omezených představ. Neumím podat žádnou definici osudu, ale moc bych se divil, kdyby tak zásadní moc byla něčím jednoznačným a pro náš rozum nekonfliktním.

My ovšem nemůžeme čekat s poznáváním svého určení až na smrtelné lože. Proto žijeme v oněch paradoxech a podstupujeme jakousi sázku na svoji identitu, na určité rozpoznání svého určení. Někdo tomu říká „poznávání sebe sama", jiný „čtení osudu", jiný „odevzdání do vůle Boží", jiný „sledování úradku bohů". V antice se slovem „daimón" rozuměla také individuální úroveň osudové moci, která nám dává naše určité dispozice (vzhled, povahu, vlastnosti, majetek) a žádá adekvátní rozvíjení. Křesťanským dědicem toho je pak strážný anděl, aspoň dokud se z něho nestal dětinský andělíček strážníček. Kosmická úroveň osudové moci byla ve staré době chápána buď jako úradek Diův, nebo dokonce jako pletivo tkané Moirami (Sudičkami), které propojuje smysl všech jednotlivých příběhů, božských i lidských do jednoho kosmického celku. Křesťanským (původně platónským) dědicem tohoto obrazu je Prozřetelnost Boží; čili smysluplná provázanost všeho, byť by to pro náš život nebo rozum obsahovalo četné konflikty a nespojitosti.

2. Opakuji, že osud neumím definovat, ale nám lidem se ukazuje jako kontext našich jednotlivých příběhů. Naše příběhy jsou propojené s jinými našimi příběhy, ale taky s příběhy jiných lidí a v nějakém smyslu taky s příběhy místa, krajiny a všech bytostí, které ji oživují - nebo vůbec všech věcí. Některé ty napojující souvislosti známe, jiné tušíme, ale většina těch styčných dějů nám zůstává skrytá. Vnímáme je tehdy, když buď narazíme na nějaké meze - nebo když se nám propojí smysl dosud různých příběhů, podobně jako když se nám krajina propojí díky tomu, že umíme na totéž místo přijít jindy i odjinud. Jednou v těch kontextech našich příběhů spatřujeme vnější omezení, třeba když kontextem je šéf, politická situace nebo naše sociální východisko. Jindy ty kontexty našeho života vnímáme jako krásné, osvobozující a božské, třeba když potkáme lásku, přítele nebo zažijeme hlubokou souvislost všeho, co se v kosmu děje.

Naše jednotlivé příběhy jsou do velké míry v naší moci, ale jejich kontext můžeme ovlivňovat jen okrajově, jako nepatrní spolupodílníci světa. V tom vidím odpověď na vztah svobody a osudu. Svobodu máme jedině uvnitř osudové moci. Jedině uvnitř božské a kosmické hry celkově smysluplných náhod se naše částečné příběhy, ať už záměrně chtěné nebo mimovolné, stávají skutečnými příběhy s dalšími kontexty. Bez kontextu není příběh, dokonce i ubohý fragment musí být zlomkem něčeho. Jiná věc je, že my si občas chceme pomáhat logikou i jinde než ve škole, laboratoři nebo v projekční kanceláři. Pak zaměňujeme osudovou moc za nějaký determinismus a svobodu pak odkazujeme na něco buď „duchovního" nebo „subjektivního" (nebo na „lidský faktor"), a tím znevažujeme hru náhody, skrz kterou se osudová moc hravě naplňuje. Lidé většinou špatně snášejí to, že ta hra osudu není vždycky selankou, ale občas taky tragédií. Tragédie se však od holywoodského seriálu liší tím, že má smysl a že očišťuje.

Neumím si představit, jak by vůbec bylo možné žít navzdory svému osudovému určení. Kdybych se třeba se svými dispozicemi zvrhlého intelektuála v pokročilejším věku chtěl stát hokejovou hvězdou, tak by to těžko dopadlo dobře. Líp by asi nedopadla ani moje případná snaha stát se čínským císařem. V Čechách se mi těžko splní sen o životě přístavního povaleče, pokud se nehodlám spokojit s přístavem v Holešovicích. Pokud chci svoji životní hru hrát dobře, tak musím nějak respektovat kontexty. Ale současně přece k dobré hře patří, že umí překvapit, že umí těch kontextů využít nějak netriviálně, jinak než tupým naplňováním šablony. Jenom slabý hlupák se vždy podvoluje. Jenom kverulant se pokouší o marnou vzpouru jinde, než kde to povaha kontextů nabízí. Jenom „hotový" člověk si myslí, že na osud vyzrál, protože už nežije, ale má životní pojistku (ať už v ústavu finančním, náboženském nebo vědeckém). Za svobodu považuji kvalitu hry o život, její zábavnost - a snad i to, že možná obohacuje taky jiné příběhy jiných lidí a věcí, totiž jako zase jejich kontext.

Osud považuji za jedno z hlavních témat filosofie i náboženství. Proto se zabývám Hérakleitem, který mluví hlavně o osudovém určení (u něj logos) a řeckým náboženstvím, ze kterého filosofie vyrostla, než se její většina vrhla na logiku, která z Logu činí něco, co je zdánlivě v naší moci. To je moc užitečné uvnitř těch našich příběhů a myšlenek, které potřebujeme kontrolovat, třeba u soudu, ve škole nebo v laboratoři. Vnímat takhle celek života a světa, to už není jenom bezbožnost, ale pokus o kastraci světa a každé přirozenosti v něm, o vlastním myšlení nemluvě.

3. S několika genetickými inženýry se kamarádím, takže se jich nebojím. Že se nebojím ani počítadel je prokázáno už tím, že tohle píšu na mašince, kterou jsem si postavil z bazarových dílů. Programování je jedna z užitečných a občas i zábavných možností; za bolševika jsem se tak pár let živil. Přesto nesdílím ono nadšení, že by zrovna tohle byl ten nejlepší mustr pro vnímání světa, natož pak sebe. Je to prostě pro řadu věcí užitečné: pro byrokracii, pro technické projekty nebo třeba i pro hledání léků, ale nic víc. Vždycky, když lidi kápli na něco hodně šikovného, tak si někteří mysleli, že sahají na samu skutečnost. Ta fascinace je pochopitelná. Od antiky ji budila logika a matematika, pak mechanické stroje (17. až 19. st.), teď zase počítačové metafory.

Moc nechápu, jak to má souviset s osudem, ať už celkovým nebo individuálním. To bychom napřed museli osud zaměnit za deterministickou zákonitost, ale to by už nebyla božská hra, nýbrž globalizace snu inženýra, který je v leckterém konečném úkolu velice perspektivní, ale ve své snaze po zvládnutí všehomíra má stejnou diagnózu jako každý jiný pokus o zvládnutím světa z jedné pozice. Raději nad sebou vidím skutečné Slunce nebo hvězdy než nějaké vyrobené a naprogramované. Raději riskuji, že zmoknu a nastydnu se, než abych chtěl poroučet větru, dešti. Podobně netoužím ani po tom, abych byl někým přeprogramován podle jeho představ, nebo abych se přeprogramoval sám, jak by mě zrovna napadlo. Má to asi stejný důvod jako to, že nehodlám navštívit plastickou chirurgii, přestože si nemyslím, že vypadám nejlíp. Umím si ale představit, že některé nemoci by se mohly nějakou manipulací na úrovni genových či jiných „programů" snad léčit. A nebojím se, že by to ohrožovalo skutečnost nebo lidskost. Kdyžjsme přežili už pár tisíciletí státní politiky, dvě století povinné školní docházky a půl století televize, tak máme snad dost tuhý kořínek - nebo spíš dost pružný, založený v něčem jiném a skutečnějším. A k apokalypse směřujeme nejspíš už pěkných pár tisíc let, takže mě to vzrušuje skoro tak málo jako to, že za pár miliard let prý Slunce určitě vyhasne. Jiná věc je, že člověka štve, jak je všechno pokažené odpadky a osvětou, ale takhle se skuhrá už taky pár tisíc let - a nejspíš je proč.

Možná to poznávání genetického kódu nebo jiných „programů" souvisí s osudem asi tak, jako uchopení každého dědictví, díky kterému jsme určitými lidmi, ale se kterým chceme sami hrát. Lidé se většinou veseleji ujímají třeba zděděného majetku než zděděné chudoby nebo nemoci. Osud je možná taky odpovědnost za to, co jsme sami neudělali a co jsme si ani nevybrali. Odpovědnost, která znamená život s tím, co jsme si nevybrali, jako s každým jiným dědictvím, možnost smysluplné hry, ať už s tím nebo častěji spíš v rámci toho. Pokud někdo věří na to, že lidi je možné předělávat, tak k tomu nepotřebuje genetický kód, stačila by škola, vojna, agitace a veřejné mínění. Těm, kteří podobni robotům aplikují svůj program na cokoliv, se tím sice dává do ruky další zbraň, ale současně je to snad i další příležitost k sebepoznání, k rozpoznávání svého osudového určení, se kterým máme hrát.

A virtuální realita? To je snad další z fascinací nejnovější doby. Znevolňuje právě tou fascinací a strašlivým množstvím úplně zbytečných informací (totiž z hlediska toho, co právě potřebujeme najít). Zrovna tak ale osvobozuje svou volností a dostupností. Platí o ní asi totéž, co se ve středověku říkalo o životě ve městě. Nově příchozí člověk se tam snadno rozplizne nebo zvrhne, ale když ne, tak má novou šanci využít toho, že „městský vzduch činí svobodným", byť bývá často špinavý. Pokud nezaměníme virtuální realitu za pouhé zmnožení reklamy, která se jinými technickými prostředky páchala k ohlupování lidu vždy, tak je to nová dimenze svobodné hry obrazů a významů. 

Zdeněk Kratochvíl