Prožitky a realizace – chyby v meditaci

Gendün rinpočhe

Výňatek z knihy Mahamoudra – Le „Grand Sceau“, voie de la compassion et de la dévotion du bouddhisme tibétain

Je nutné naučit se rozeznávat a jasně rozlišovat rozdíl mezi prožitkem něčeho a realizací. Je to součást meditační praxe. Pro toto rozlišování bychom měli vědět, že realizace je osvobozená od jakéhokoli posuzování a hodnocení toho, co prožíváme.

Ať už mysl zůstává stabilní, nebo je vzrušená, je to pořád mysl. Není tedy užitečné hodnotit jako dobré, když je naše mysl stabilní, ani jako špatné, když je naše mysl neklidná. Právě toto "označování nálepkami", které v meditaci často provádíme, není správné. Když nás to potká, měli bychom se přímo podívat na myšlenky "dobré" nebo "špatné" proto, abychom rozpoznali, že tato označení nepopisují žádnou realitu, že pouze odpovídají tomu, jak dané věci interpretujeme. Tyto myšlenky jsou jako vlny na povrchu oceánu. Mohou mít různé formy, ale není to nic jiného než vlny - projekce vody - tohoto oceánu a není potřeba posuzovat jejich vlastnosti. Stejným způsobem jsou všechny myšlenky, které se v naší mysli objevují, pouze naší vlastní myslí a není třeba hodnotit jejich kvalitu a rozdělovat je na "dobré" a "špatné". Je potřeba pouze rozpoznat jejich skutečnou podstatu, ten fakt, že jsou jednoduše myslí. Teď když to vidíme, vidíme pravou podstatu myšlenek, která je stejná jako pravá podstata mysli.

Pro praxi meditace je velice důležité, aby naše tělo, řeč a mysl byly naprosto otevřené vůči vnějším vjemům. Neměli bychom být napjatí a uzavření, ani se snažit bránit tomu, aby se tyto vnější manifestace objevovaly.

Když meditujeme, pokoušíme se často dosáhnout osobní stav míru a radosti a snažíme se při tomto hledání zabránit veškerému pohybu myšlenek v mysli. To způsobuje napětí těla a mysli. Používáme toto napětí ve snaze úmyslně odstranit všechny mentální aktivity, což v nás zpočátku vyvolává pocit, že meditujeme. Ale tento prožitek vůbec není pravým prožitkem meditace. Jakmile se tento prožitek objeví, jsme jím ve skutečnosti povzbuzeni a připoutáváme se k němu. Snažíme se jej udržet z plných sil, což způsobí zvýšení neklidu a napětí v mysli, a to je následek toho, že se pokoušíme meditaci kontrolovat. Toto vše se nakonec zvrhává do stavu hlubokého mentálního utrpení.

Snaha vytvořit v meditaci stav bez jakýchkoliv myšlenek je chybou, znamená to, že jsme nerozvinuli skutečnou meditaci. Trochu to připomíná člověka, který je uvnitř domu a je spokojený a šťastný a najednou vidí někoho venku. Představuje si, že ten člověk pro něj znamená nějakou hrozbu a že se mu chystá uškodit. Spěchá tedy zavřít dveře a okna, aby měl jistotu, že se ten člověk nedostane dovnitř. Když meditujeme, máme tendenci jednat stejně. Vnímáme mentální aktivitu jako nějakou hrozbu pro klid naší mysli. Jakmile se objeví nějaká myšlenka, snažíme se ji odhodit, zbavit se jí. To v nás ale vytváří velké napětí a přináší mnoho utrpení, stejně jako v případě člověka uvnitř domu, který panikaří, protože si myslí, že by se někdo mohl dostat dovnitř.

Dokud se zabýváme hledáním vnitřního míru a mentálního klidu, nemůže být ani naše meditace ani naše praxe správná. Jsme ovládáni nevědomostí. Tento strach před problémy, které by se mohly objevit vlivem vnějších jevů nebo našich vlastních myšlenek, není nic jiného než projev paranoie, která se rodí z mentálního zmatku.

Hledání egoistického klidu, který je odtržený od veškeré reality, je nevědomost. V meditaci to vede k lenivosti a lhostejnosti. Nemáme pak žádnou potřebu vykonávat pozitivní činy, žádný důvod vyhýbat se negativním činům a nakonec zůstáváme ve strnulosti a ztrácíme čas. Proto je velice důležité uvědomovat si tuto základní chybu a nikdy tímto způsobem nemeditovat.

Pokud by měla ideální meditace spočívat v dosažení stavu nepřítomnosti myšlenek, stavu bez myšlenek a bez mentální aktivity, mohli bychom například říct, že stůl je výborný meditující, protože neustále zůstává v hlubokém meditačním pohroužení. Cílem meditace však není realizovat stav stolu, ale spíše stav buddhy - stav probuzení a naprosté přítomnosti.

překlad: Karin Hustáková