Půst srdce

Yen Hui, přední Konfuciův žák, se chystal opustit svého mistra.

„Kam jdeš?" zeptal se Konfucius.

„Do Wei."

„Proč?"

„Slyšel jsem, že vládce Wei je vášnivý a smyslný a pečuje jenom o své uspokojení. Nestará se o lidi a nevidí na tom nic špatného. Nevšímá si, že jeho poddaní umírají napravo i nalevo. Těla leží po celé zemi jako hnůj na poli. Lidé jsou tam zoufalí. Jednou jste, mistře říkal, že člověk by měl opustit pohodlí a jít tam kde je ho třeba. Je tam spousta nemocných lidí. Chtěl bych se chopit příležitosti a ověřit si co jsem se u vás naučil a podívat se jestli jim mohu nějak pomoc."

„Běda!" řekl Konfucius, „neuvědomuješ si, co děláš. Způsobíš si neštěstí. Tao nepotřebuje tvoji horlivost. Jenom vyplýtváš energii v mylném úsilí. Bez energie tě zachvátí zmatek a úzkost. Úzkostný už nebudeš schopen pomoc ani sám sobě. Staří nejprve hledali Tao v sobě, pak teprve se dívali, zda nachází i v ostatních něco co odpovídá Tau, jak jej znali. Když ale sám nemáš Tao, nač zbytečně mařit čas v planém úsilí přivést zkažené politiky na správnou cestu? Nicméně, asi máš nějaký důvod pro svoji naději v úspěch. Jak to chceš udělat?"

Yen Hui odpověděl: „Chtěl jsem tam přijít jako skromný a nestranný člověk, který hledá jen to co je správné a nic jiného. Získám tak jeho důvěru?"

„Určitě ne," odpověděl Konfucius. „Jistě je přesvědčen, že jenom on sám má pravdu. Navenek může předstírat zájem o objektivní soud, nenech se tím ale oklamat. Není zvyklý na to, aby mu někdo odporoval. Chce se jen ujistit, že je v právu, když pošlapává ostatní lidi. Když tak jedná s obyčejnými lidmi, bude tak víc než jistě jednat i s tím, kdo jej ohrožuje jako muž vysokých kvalit. Půjde tvrdošíjně vlastní cestou. Může předstírat zájem o tebe a o skutečnou pravdu, doopravdy tě ale nebude poslouchat a nic se nezmění. S tímhle se nikam nedostaneš."

Yen Hui pak řekl: „Dobrá, namísto přímého oponování se budu vnitřně držet svých zásad, ale navenek s ním budu souhlasit. Budu apelovat na tradici a příklady minulosti. I když je vnitřně neústupný, je synem nebes jako každý vládce. Nebudu se spoléhat na žádné učení ani na to zda mám pravdu, nebo ne. Snad mě pozná jako zcela upřímného a bez vlastních zájmů. Lidé tam uznají mojí upřímnost a stanu se tak mezi nimi prostředníkem nebes."

„Když mu vyjádřím poslušnost úklonou a poklekem jako služebník, měl by mě přijmout jako bezúhonného. Získám si důvěru i ostatních a postupně mě přijmou, když uvidí, že chci být prospěšný všem. Stanu se tak jejich prostředníkem."

„Všechno co chci říct, vyjádřím po způsobu dávné tradice. Budu operovat s posvátnými tradicemi našich předků. I když tak odsoudím vládcovo chování, nebudu to říkat já, ale sama tradice. Zůstanu tak čestným a nikoho neurazím. Stanu se prostředníkem tradice. Bude to tak správné?"

„Určitě ne," řekl Konfucius. „Ještě jsi vládce nepoznal, ani jeho povahu a už máš tolik plánů. V nejlepším unikneš a zachráníš si kůži, ale nezměníš vůbec nic. Možná bude navenek se tvými slovy souhlasit, v srdci se ale nezmění."

Yen Hui pak řekl: „Nic lepšího nevím, co byste mi, mistře, doporučil?"

„Musíš se postit!" odpověděl Konfucius. „Víš co tím myslím? Není to jednoduché. Jednoduché věci ale nepřichází od boha."

„Ach," řekl Yen Hui, „jsem zvyklý na půst! Byli jsme chudí a neměli jsme celé měsíce víno a maso. Je to přeci půst, ne?"

„Můžeš to nazývat půstem, jestli chceš," řekl Konfucius, „není to ale půst srdce".

„Řekněte, mistře," řekl Yen Hui „co je půst srdce"?

Konfucius odpověděl: „Cílem půstu je vnitřní jednota. Znamená to naslouchat, ale ne ušima; rozumět, ale ne myslí; naslouchat duchem, celou svojí bytostí. Naslouchání ušima je jedna věc. Rozumět myslí je druhá. Naslouchání duchem ale není omezeno na smysly, uši, nebo mysl. Je třeba vyprázdnit všechny smysly. Když jsou prázdné, naslouchá celá bytost. Pak můžeš přímo uchopit co je přímo před tebou a co nelze slyšet ušima, ani pochopit myslí. Půst srdce vyprazdňuje smysly, uvolňuje omezení a zbavuje předsudků. Přináší jednotu a svobodu."

„Rozumím," řekl Yen Hui. „Co mi stálo v cestě, byla má vlastní sebe‑střednost. Půstem srdce se jí zbavím a budu osvobozen od svých omezení a názorů. To jste měl na mysli?"

„Ano," řekl Konfucius, „tak je to! Pak můžeš přijít mezi lidi do jejich světa a nerušit je. Nenarušíš jejich ideální obraz jich samých. Když budou poslouchat, zazpívej jim, když ne, buď zticha. Neruš je a nezkoušej na nich svůj lék. Buď mezi nimi. Nemůžeš být nic jiného, nežli jedním z nich. Pak můžeš uspět!"

„Je snadné sedět tiše a nezanechávat stopu, je ale obtížné kráčet a nedotýkat se země. Cesta lidských způsobů může vést ke klamu, cesta Tao vylučuje klam."

„Víš, jak lze létat s křídly, ještě ale neumíš létat bez křídel. Znáš moudrost těch, kteří vědí, ještě ale neznáš moudrost těch kteří ne‑vědí."

„Podívej se na toto okno: není to nic než jen díra ve zdi. Díky tomu je ale místnost plná světla. Člověk plný světla svojí přítomností nenápadně přeměňuje ostatní."

 

Thomas Merton: The Way of Chuang Tzu, Parabola, zima 1992