Rapa Nui ve skutečnosti nebyl zdaleka tak izolovaný

Velikonoční ostrov je často vnímán jako jedno z nejodlehlejších míst na Zemi. O zdejší civilizaci se tak všeobecně předpokládá, že se vyvíjela osamoceně, i bez jakéhokoli jejího vlivu na okolní svět. Nejnovější výzkumy ale tuto zažitou představu zpochybňují a ukazují, že Rapa Nui – jak ostrov nazývají jeho obyvatelé – ve skutečnosti nebyl zdaleka tak izolovaný, jak se dosud myslelo.

Oblast Polynésie je tvořena přibližně tisícovkou ostrovů v Tichém oceánu, které jsou rozesety na ploše téměř 50 milionů km². Všeobecně se předpokládalo, že původní obyvatelé osidlovali jednotlivé ostrovy postupně směrem ze západu na východ.

A že následně po této jednosměrné kolonizaci zůstaly nejvzdálenější části Polynésie, zejména právě Velikonoční ostrov, izolované a vyvíjely se osamoceně od zbytku tichomořského světa. Tuto představu posilovala i skutečnost, že slavné sochy moai se nacházejí pouze na Rapa Nui.

Nový výzkum Uppsalské univerzity publikovaný v červenci v časopise Antiquity ale odhaluje, že Velikonoční ostrov ve skutečnosti nebyl tak osamělý, jak se myslelo. Švédští vědci pod vedením Paula Wallina a Helene Martinsson-Wallinové zároveň zpochybnili, že kulturní vývoj Polynésie probíhal pouze po jednosměrné trajektorii ze západu na východ.

Vědci zjistili, že některé druhy architektury mají starší datování na Velikonočním ostrově než na ostrovech na východ od něj, což znamená, že zcela izolovaný být nemohl, když se jeho „architektonické inovace“ dostaly zpět na ostrovy na východ od něj.

Podle autorů studie obyvatelé Velikonočního ostrova konkrétně udržovali kontakty s jinými ostrovy, jako jsou Markézy nebo Havaj, a tato propojenost se projevovala sdílením mnoha prvků, včetně rituálních praktik a monumentálních staveb.

Vědci se rovněž domnívají, že přenos rituálních tradic signalizuje vysokou úroveň zdejšího mořeplavectví.
Výzkumníci se zaměřili především na rané rituální prostory, označované jako marae, které sloužily ke komunitním obřadům, jako byly oslavy sklizně, uctívání předků nebo rituály spojené s plodností. Tato místa pod širým nebem se objevují na mnoha ostrovech ve východní části Polynésie.

Nové radiokarbonové datování a detailní analýza archeologických nalezišť skutečně překvapivě odhalily, že nejstarší z těchto prostor se nacházejí právě na Rapa Nui, tedy na nejvýchodnějším ostrově.

To tím pádem zpochybňuje dřívější představu, že zdejší společnost byla pouze pasivním příjemcem kulturních tradic a že tento prvek převzala od svých západních sousedů. Naopak se zdá, že Velikonoční ostrov se na formování jedinečné rituální architektury ve východní části Polynésie velmi aktivně podílel.

„Nejdůležitějším zjištěním je, že na základě radiokarbonového datování můžeme sice pozorovat počáteční šíření rituálních představ ze západu na východ, ale komplexní rituální prostory, známé jako marae, vykazují dřívější dataci na východě,“ poznamenal pro portál Phys profesor Wallin.

Vědci se rovněž domnívají, že přenos rituálních tradic signalizuje vysokou úroveň zdejšího mořeplavectví, což je též v rozporu s představou, že obyvatelé Rapa Nui zůstali od sousedních společností izolováni.