Římská nadvláda (63 př.o.l.-313 o.l.)

Když Římané nahradili Seleukovce na pozici regionální mocnosti, udělili hasmonejskému králi Hyrkánovi II. omezenou autoritu podřízenou římskému guvernérovi v Damašku. Židé nebyli novému režimu přátelsky nakloněni a během následujících let došlo k četným nepokojům. Poslední pokus znovunastolit bývalou slávu hasmonejské dynastie učinil Matatjáš Antigonus, jehož porážka a smrt ukončila období hasmonejské vlády (40 př.o.l.) a Země izraelská se stala provincií Římského impéria.

V roce 37 př.o.l. byl Herodes, zeť Hyrkána II., jmenován Římany králem Judeje. Získal téměř neomezenou autonomii v oblasti vnitřních záležitostí a stal se jedním z nejmocnějších monarchů ve východní části Římského impéria. Herodes byl velkým obdivovatelem řecko-římské kultury a zahájil rozsáhlý program rekonstrukce, který zahrnoval města Caesarea a Sebaste a pevnosti Herodium a Masadu. Nechal přestavět i Chrám, který se stal jednou z nejpůsobivějších budov své doby. Navzdory mnoha úspěchům však Herodes nedokázal zcela získat důvěru a podporu svých židovských poddaných.

Deset let po Herodově smrti (4 př.o.l.) se Judea dostala pod přímou římskou správu. Rostoucí hněv namířený proti rostoucímu římskému útlaku vyústil ve sporadické výbuchy násilí, které eskalovaly do otevřené revolty v roce 66 o.l. Početnější a lépe vyzbrojené síly vedené Titem nakonec dosáhly vítězství a srovnaly Jeruzalém se zemí (70 o.l.) a porazily poslední zbytky židovských povstalců na Masadě (73 o.l.).

Totální zničení Jeruzaléma a Druhého Chrámu znamenalo pro židovský národ katastrofu. Podle soudobého historika Josepha Flavia, stovky tisíc Židů zahynuly během obléhání Jeruzaléma a mnoho tisíc bylo prodáno do otroctví.

Povstání Bar Kochby (též druhá židovská válka) bylo druhé celožidovské povstání proti římské nadvládě, které se odehrálo v letech 132-135 pod vedením Šimona bar Kochby. Stejně jako první židovské povstání bylo i toto povstání Římany po nemalém úsilí potlačeno. Zprvu byli Židé velmi úspěšní – podařilo se jim dobýt Jeruzalém a velkou část území Judska. O závažnosti povstání hovoří i to, že k jeho potlačení vyslal Hadrián svého nejlepšího vojevůdce Sexta Julia Severa, který v bojích ztratil celou jednu legii. Římanům se však nakonec podařilo oblast zpacifikovat, vytlačili povstalce do Judské pouště, kde je nakonec pobili.

Výsledky války byly pro Židy hrozivé. Hadrián zakázal Židům jejich náboženství, popravoval jejich učence a zakázal používání a vlastnění Tóry. Mnozí Židé byli odvedeni do otroctví. Na místě Jeruzaléma nechal postavit římské město Aelia Capitolina, do kterého byl Židům vstup zakázán a ve kterém byl vybudován chrám se dvěma sochami, jednou Jovovou, druhou svou. Judeu přejmenoval podle dávných Pelištejců na Palestinu, aby zahladil i sebemenší památku na židovské osídlení.

Přestože Chrám byl zničen a Jeruzalém vypálen do základů, Židé a jejich víra střet s Římem přežili. Nejvyšší legislativní a soudní orgán, Sanhedrin (nástupce Knesetu Hagdola), se znovu sešel v Javne (70 o.l.) a později v Tiberias.

Bez jednotícího rámce, které původně vytvářel stát a Chrám, se život malé židovské komunity, která zůstala, postupně pomalu obnovoval a čas od času byl posílen navracejícími se exulanty. Institucionální a společenský život začal opětovně fungovat, kněží nahradili rabíni a synagoga se stala středobodem židovské komunity, jak dokazují nálezy z Kaparnaum, Korazinu, Bar’amu, Gamly a dalších míst. Halacha (židovské náboženské právo - viz níže) sloužila jako společné pojítko mezi Židy a byla předávána z generace na generaci.

Masada: Téměř 1 000 židovských mužů, žen a dětí, kteří přežili zničení Jeruzaléma, obsadili a opevnili palácový komplex krále Heroda na vrcholu Masady poblíž Mrtvého moře, kde tři roky odolávali římským pokusům o dobytí. Když Římané konečně prolomili opevnění, zjistili, že obránci a jejich rodiny si raději než zotročení zvolili smrt vlastní rukou.

Halacha (hebrejsky הלכה‎‎, od הלך – chodit, kráčet – jít určitým způsobem, postupně nabývá na významu zvyk, obyčej, mrav, předpis, ustanovení) je celkový souhrn židovského náboženského práva, včetně biblického práva (613 přikázání) a pozdějšího talmudského a rabínského práva, jakož i zvyků a tradic. Halacha řídí nejen čistě náboženské (např. liturgické) praktiky a věrouku, ale také četné aspekty každodenního života, majetkové, civilní i trestní právo.
S cílem poskytnout praktický výklad Halachy vytvořili učenci a halachické autority v průběhu následujících století systematická shrnutí, z nichž patrně mezi nejvýznamnější patří Šulchan aruch.

Šulchan aruch (hebrejsky שולחן ערוך‎‎, „Prostřený stůl“) je halachický kodex shrnující židovské náboženské právo. Autorem tohoto díla je Josef Karo, sefardský rabín a učenec (1488–1575).

Josef Karo byl jednou z vůdčích halachických autorit své generace a původně zamýšlel vytvořit knihu halachot s jejich podrobným rozborem a vysvětlením. Toto obsáhlé dílo, které sám považoval za svůj opus magnum, nazval Bejt Josef. Kvůli množství zákonů a především obsáhlosti díla však Karo kromě toho vytvořil i kratší verzi, ve které shrnul pouze závěry, vyplývající z vývoje celého náboženského práva. Vzniklo tak dílo přijatelné velikosti, které zprostředkovávalo jednotlivá nařízení a náboženské zákony formou krátkých vět, jasně specifikující co je povoleno a co ne. Karo toto dílo původně považoval za krok z nouze a především jako příručku pro soudce (dajanim), kterým měla menší obsáhlost díla usnadnit hledání a kteří zároveň byli důkladně díky svému vzdělání obeznámeni s vývojem halachy, který již v Šulchan aruchu chyběl.

Šulchan aruch se však díky svému pojetí stal výjimečně populárním i mezi širokými lidovými vrstvami a rozšířil se do celého židovského světa. Dnes je považován za jeden z pilířů halachy, zatímco kompendium Bejt Josef je známo pouze mezi rabínskými kruhy.

Protože Josef Karo byl Sefard, vycházel při psaní svých děl ze sefardské halachy. Pro potřeby aškenázských židů bylo nutno dílo doplnit o aškenázské zvyklosti a halachu. Tohoto úkolu se ujal významný polský rabín Moše Isserlis. Ten svůj komentář k „Prostřenému stolu“ nazval Mapa (hebrejsky: „ubrus“). Aškenázské edice Šulchan aruchu vycházejí pouze s těmito dodatky, které jej činí způsobilým pro použití v aškenázském kulturním prostředí.