Rostlinstvo deštných pralesů

Dominantní vegetací v této oblasti jsou stromy, liány a epifyty. Typickou strukturu lesa tvoří společenství pozemních malých nedřevěných rostlin, roztroušené patro menších stromů a vysokých keřů a souvislé patro přibližně 30 metrů vysokých stromů, kterým se prodírají 40 a více metrů vysoké stromy.

Tropické pralesy mají největší biodiverzitu a primární produktivitu ze všech terestrických biomů, a to proto, že krytosemenné rostliny jsou tu nejdominantnějšími složkami. Vysoká produktivita je poměrně překvapivá, protože silné deště z půdy vyplavují rozpustné živiny potřebné pro všechny rostliny a zanechávají půdu chudou a téměř bezcennou. Většina kvetoucích rostlin si však, na rozdíl od jejich starších bratranců – cykasů a jehličnanů, s tímto nedostatkem dokáže poradit – pomocí dekompozitorů, kteří jsou v těchto lesích velmi hojní. Každý systém používá dekompozitory ve svůj prospěch, ale tropické pralesy jsou v tom šampiony – jejich teplé a vlhké prostředí je perfektní pro růst hub, bakterií a mikroorganismů. A zatímco evolučně starší semenné rostliny, jako již zmíněné cykasy a jehličnany, mají tlusté, voskové listy odolné vůči útokům mikroorganismů, pralesní rostliny jsou „navržené“ tak, aby mohly být rychle rozloženy na ty znovu použitelné živiny, které jiné rostliny mohou čerpat a recyklovat.

Tropické deštné lesy skutečně mají nejvyšší biodiverzitu na Zemi – jsou domovem více než poloviny suchozemských druhů. Ačkoliv pokrývají jen 2 % souše, našli bychom v nich 170 000 z 250 000 popsaných druhů cévnatých rostlin.

EPIFYTY

Všechny rostliny ke svému životu potřebují několik věcí – kyslík, vodu, minerální živiny - a také místo k růstu a sluneční svit. V pralese je ke společnému užitku spousta kyslíku, vody, a dokud fungují houby, mikroorganismy aj. jako dekompozitoři (rozkladači), je tam i dostatek živin, ale problém pro rostliny spočívá v nedostatku místa a světla. Protože vysoké stromy odebírají zbytku pralesního společenstva většinu slunečních paprsků, rostliny se musely adaptovat na zastínění a vytvořit si vlastní strategii přežití. Z mnoha se tak staly epifyty, tedy rostliny žijící na jiných rostlinách, které využívají pro svou oporu.

Vodu a veškeré živiny čerpají z atmosféry kolem sebe, protože nemají kořeny uchycené v půdě. Jejich listy jsou lehce pozměněné tak, aby odolávaly vysychání a zadržovaly padající listy, čímž si brzy vytvoří vlastní pevné místečko k životu.

Více než 30 000 různých rostlinných druhů se v průběhu evoluce stalo epifyty a většina z nich žije právě v deštných pralesích.

Věděli jste, že…:

- orchideje jsou s více než 25 000 druhy nejbohatší skupinou kvetoucích rostlin?

- více než 70 % z nich jsou epifyty?

ROSTLINNÍ PARAZITI

Rostlinní paraziti stejně jako epifyty rostou na jiných rostlinách, ale na rozdíl od epifytů využívají z jejich hostitelů víc než jen oporu. Existuje velké množství parazitických druhů, ale také mnoho různých typů parazitů. Někteří se přichycují na kmeny či větve hostitelských rostlin, jiní zase napadají jejich kořeny.

Hemiparaziti (tj. poloparaziti) mají vlastní listy, pomocí nichž využívají k růstu sluneční energii (fotosyntézou), ale vodu a minerální živiny čerpají z hostitelské rostliny.

Holoparaziti (tj. úplní paraziti) nejsou samostatní vůbec – berou si vše, co potřebují, od jejich hostitele.

Některé z parazitických druhů nejsou příliš vybíravé a rostou prakticky na čemkoliv, zatímco jiné parazitují jen na několika málo či pouze na jednom konkrétním druhu hostitelské rostliny.

Věděli jste, že…:

-  příliš mnoho lián na jednom stromu může způsobit zánik tohoto stromu z nedostatku světla?

-  největší květina světa s metrovým průměrem květu, Rafflesie, je holoparazit, který roste z vnitřku liány rodu Tetrastigma?

KAULIFLORIE

Většina kvetoucích rostlin vytváří své vlastní květy, a tedy i plody, na mladých větvičkách na okrajích své listnaté koruny, aby byly snadno dostupné pro létající opylovače.

 

Některé kvetoucí rostliny, zejména dřevnaté liány a druhy stromů rostoucích v podrostu, však vytvářejí květy a plody přímo na svém kmeni a hlavních větvích, aby i živočichové, kteří neumějí šplhat nebo létat, mohli tyto rostliny opylovat a šířit jejich semena. Kauliflorie je široce rozšířená například u mnoha druhů fíkusů, dalším známým zástupcem je třeba kakaovník.

NOČNÍ KVETENÍ

Produkce nektaru a pylu je pro rostliny velice energeticky náročná činnost, a proto je pro ně dobré mít jistotu, že tímto „drahým zbožím“ není plýtváno na krmení někoho, kdo nemůže zaručit přenesení pylu na jinou rostlinu stejného druhu. Některé rostliny se tedy zařídily po svém. Vytvářejí například velké bílé květy ve tvaru zvonu, které se otevírají pouze v noci a lákají netopýry, kteří za nimi cestují na dlouhé vzdálenosti napříč pralesem a během jedné jediné noci přepraví pyl mezi navzájem vzdálenými rostlinami. 

Mnoho takovýchto rostlin také vytváří velké množství nektaru a silnou ovocnou či pižmovou vůni, čímž vábí netopýry.

Věděli jste, že…:

- bez netopýrů by ovoce jako mango, banány a durian zmizelo z našeho života?

- více než 500 druhů tropických rostlin je závislých na netopýrech jakožto opylovačích?

MASOŽRAVÉ ROSTLINY

Mnoho různých rostlin se adaptovalo na život v prostředí s nízkým obsahem minerálních látek tak, že většinu těchto živin (ne však energie – tu stále vytvářejí fotosyntézou ze Slunce!) získávají chytáním a rozkladem nejrůznějších živočichů. Toto neobvyklé chování se v evoluci vyvinulo nezávisle na sobě v pěti nebo i více odlišných skupinách rostlin – a existuje okolo 1 000 druhů rostlin, které jsou v různé míře masožravé.

Používají rozmanitou škálu lapacích mechanismů. Několik vodních rostlin, které se živí velmi malými vodními organismy, používá pasti na principu klece nebo jakési měchýřky s vnitřním vakuem, díky němuž „vcucnou“ svou kořist dovnitř.

Velká skupina suchozemských rostlin používá pasti na principu mucholapky. Jednotlivé listy  jsou pokryty kapičkami lepkavé tekutiny. Některé rostliny umí reagovat na podráždění a rychle se svinou, čímž drobný hmyz uvězní.

Pouze jeden druh suchozemské a jeden druh vodní masožravé rostliny používá sklapovací pasti, což jsou přeměněné "odpružené" listy, které se rychle sklapnou k sobě a uvězní jejich kořist.

Láčky (pasti naplněné trávicími šťávami) používá několik skupin masožravých rostlin. Patří mezi ně i zhruba 100 tropických láčkovek skupiny Nepenthes, z nichž největší mohou polapit i malé plazy či savce.

FÍKUS ŠKRTIČ

Asi nejznámějšími pralesními stromy jsou obrovské fíkusy škrtiči.

Jejich život začíná v korunách stromového patra, kde miniaturní semínko – zanechané na větvi ptáky či veverkami živícími se ovocem – začne v teplém a vlhkém prostředí klíčit a vysílat kořeny. V této fázi je pro hostitelský strom pouze nepatrnou obtíží.

Postupně se však kořeny fíkusu prodlužují a přibližují k zemi, kde začnou čerpat živiny z půdy. Jejich kořeny tloustnou a začnou se propojovat. Jak fíkus roste a sílí, vytváří kolem kmene hostitelského stromu stále těsnější síť, čímž mu brání v růstu. Koruna fíkusu se rozroste a brzy svého hostitele zcela zakryje. Jakmile je hostitelskému stromu odepřen přísun slunečních paprsků a živin, fíkus ho nakonec „uškrtí“ a vyhrává původně obsazený životní prostor pro sebe. Proces rozkladu velmi rychle navrátí živiny do půdy a fíkus roste ještě více.

Hostitelský strom poskytl ochranu, podporu a nakonec i obživu. Dutina vzniklá po odumřelém hostitelském stromu je vítaným domovem pro mnoho druhů hmyzu, plazů, obojživelníků, ptáků, netopýrů a dalších savců.

Tuto životní strategii si osvojilo více různých skupin a druhů tropických rostlin, nicméně asi nejznámějšími jsou právě fíkusy (smokvoně), obzvlášť pak smokvoň plačící (Ficus benjamina), který mnoho z nás pěstuje doma v květináči.