Rukopis může skrývat důmyslnou šifru

Voynichův rukopis je považován za jednu z nejzáhadnějších knih světa. Bohatě ilustrovaný kodex z počátku 15. století je napsaný neznámým písmem, které se dosud nepodařilo rozluštit. Což vedlo ke vzniku řady teorií, včetně spekulací, že jde o rafinovaný podvod. Nová studie nyní přináší střízlivější vysvětlení: rukopis by mohl být výsledkem promyšlené šifrovací metody.

Autorem nové hypotézy je Michael A. Greshko, který v odborném časopise Cryptologia představil algoritmus nazvaný Naibbe. Jeho cílem není ani tak samotné rozluštění Voynichova rukopisu, jako spíše poukázání na to, že existují prostředky umožňující vytvořit text s téměř totožnými vlastnostmi.

Celý projekt přitom začal skromně jako způsob, jak si zkrátit dlouhou chvíli během pandemie koronaviru.

„Občas jsem seděl a listoval digitální verzí Voynichova rukopisu, jen abych se ponořil do jeho tajemství. Až později jsem se pustil do experimentování a pokusil se vytvořit šifru, která by napodobila zvláštní text rukopisu,“ uvedl Greshko pro web IFL Science. Badatel vychází z předpokladu, že základem rukopisu byl běžný latinský či italský text, který byl následně transformován pomocí manuálního kódovacího systému. Zároveň byly využity středověké společenské hry, jako jsou kostky a hrací karty, díky kterým bylo možné do procesu vnést „kontrolovanou náhodnost“.

Naibbe, pojmenovaná podle italského slova pro karetní hru z konce 14. století, funguje podobně jako homofonní substituční šifra. Původní text je nejprve zbaven interpunkce, číslic, velkých písmen a mezer a poté je pomocí hodu kostkou znovu rozdělen na krátké jednotky.

Tyto jednotky, zčásti jednopísmenné a zčásti dvoupísmenné, jsou následně nahrazeny symbolem nebo kombinací symbolů podle předem daných tabulek. Greshko pracoval se šesti tabulkami nazvanými α, β₁, β₂, β₃, γ₁, γ₂.

Každá tabulka udává, jak je každé písmeno abecedy šifrováno v závislosti na své pozici. Jednopísmenné úseky se pak mění na „plná slova“, dvoupísmenné úseky se rozdělí na „předponu“ a „příponu“.

Volba konkrétní tabulky závisí na náhodném prvku, například na hrací kartě vytažené z balíčku. Stejné písmeno tak může být pokaždé zakódováno jinak, což výrazně ztěžuje rozpoznání pravidel. Přesto má systém vnitřní logiku, díky níž výsledný text nepůsobí chaoticky, ale naopak překvapivě konzistentně.

Zatímco pro neznalého čtenáře je zašifrovaný text neprostupnou změtí znaků, pro někoho, kdo zná klíč, je dešifrování poměrně jednoduché. Vnitřní „gramatika“ šifry umožňuje podle Greshka rozpoznat, kde končí „předpona“ a začíná „přípona“, neboť „předpony“ používají jinou sadu znaků než „přípony“.

Jednotlivé znaky tak fungují jako orientační body a jakmile si čtenář osvojí základy vizuální transformace, může se obejít i bez neustálého nahlížení do tabulek.

Tento aspekt podle studie naznačuje, že Voynichův rukopis mohl sloužit jako praktická příručka určená úzkému okruhu zasvěcených. Mohlo jít o lékárnický nebo botanický manuál, jehož obsah byl považován za natolik cenný nebo citlivý, že nebyl zaznamenán běžným písmem.

Greshko otevřeně přiznává, že jeho model není definitivním řešením. Naibbe zatím nedokáže reprodukovat všechny typy slov a vzorce, které se ve Voynichově rukopisu objevují. Některé znaky se v rukopisu vyskytují častěji na určitých pozicích, což současný algoritmus nedokáže plně vysvětlit.

Přesto jde o důležitý krok, který posouvá debatu od spekulací k testovatelným hypotézám. Pokud se tato koncepce ujme, čeká badatele rozsáhlá práce. Celý rukopis bude nutné podrobit dešifrování pomocí nově objevených pravidel.

První pokusy už začaly a naznačují, že texty doprovázející záhadné ilustrace rostlin popisují jejich léčivé účinky, zejména v oblasti trávení a ženského zdraví.