Samozřejmě, že mám zlost!

Když se jeho manželství rozpadlo, byl GABRIEL COHEN posedlý tím, co dělala jeho žena a co vyvolávalo jeho zlost.

 Když jsem před třemi lety vyplňoval nájemní smlouvu v realitní kanceláři, zahlédl jsem koutkem oka velkého muže, který šel rovnou k realitnímu makléři. Něco mumlal a pak do něho vrazil. Myslel jsem, že je to přátelský žduchanec z legrace, dokud ho nepřirazil ke stěně a neudělal mu do stěny okolo hlavy čtyři díry.

Bez dechu jsem vyběhl do vedlejšího krámu a chtěl, aby žena za pultem zavolala policii. „Toho vedle zabijí!" V tichosti jsem se pak vrátil. Útočník díky bohu zmizel a nechal makléře naživu a nezraněného, ten se ale stále třásl.

„Kdo to byl?" „Nějaký blázen z ulice?"

„Ne," odpověděl makléř. „Jeho bývalá žena tu pracovala. Byl opilý a hledal ji."

Vyšel jsem z kanceláře do Newyorského horka, dne, kdy se rozpálený asfalt skoro roztékal. Byl jsem uprostřed nehoršího období mého života: před měsícem moje žena, bez nejmenšího varování anebo omluvy, opustila naše manželství. Přemýšlel jsem o zlosti toho útočníka a o své vlastní.

Považoval jsem se vcelku za spokojeného člověka se sklonem k jadrným vtipům. Tento žoviální sebe-obraz ale dostal během posledních měsíců mého manželství dost na frak. Náš domácí se rozhodl prodat dům a museli jsme si najmout byt. Ačkoliv jsme spolu čtyři roky dobře vycházeli, vedlo hledání nového domova k mnoha neshodám a posléze k otevřeným slovním bitkám, které ukázaly na skryté problémy našeho vztahu.

Když se naše manželství rozpadlo, ploužil jsem se ulicemi a modlil se, abych našel nějaké místo. Nekonečné hodiny jsem si dokola přehrával scény, kdy jsem nadával své bývalé ženě, jejím přátelům a dokonce i jejímu terapeutovi. Někdy v té době jsem naštěstí narazil na plakát o buddhistické přednášce. O buddhismu jsem věděl málo, viděl jsem to jako cizí esoterické náboženství, plné rituálů a recitací, nebo rockových hvězd New Age a hollywoodských herců. Předmět té přednášky ale upoutal moji pozornost: Co dělat se zlostí (ne jak by moje předsudky očekávaly - Jak být šťastný a předstírat, že nemáte zlost). Normálně bych to minul, ale trpěl jsem a byl jsem zoufalý. Co jsem mohl ztratit?

Už první přednáška obrátila můj život vzhůru nohama - nebo ho postavila na nohy. Ohromně mě překvapilo, když jsem slyšel, že když jsem se zlobil na svoji ženu, nebyla to její vina. Problémem byla moje zlost.

Duchovní cestu jsem považoval za osobní záležitost, jako když šel Mojžíš na horu, nebo Buddha putoval, aby se posadil bod strom bódhi. Představoval jsem si, jak to musí být obtížné opustit světské radosti a meditovat v jeskyni. Nyní jsem si uvědomil, že život nabízí mnohem obyčejnější, ale stejně tak silné duchovní zkoušky: zkuste jen setrvat s někým po zbytek vašeho života. Zavažte se k tomu. V dobrých časech to přináší odměnu: intimitu, podporu, radost být milován a milovat někoho jiného. Občas se ale zdá, že se pozitivní energie manželství promění v negativní vír. Skoro se zdá, že čím víc pozitivní energie do vztahu vložíte, tím horší pocity pak můžete na druhé straně mít.

V mém případě jsem vážně z našich problémů vinil moji ženu. Koneckonců jsem vstupoval do manželství s tím, že je to nevyhnutelně spojeno s nějakými těžkými časy; a ona teď byl tím, kdo odmítal tvrdé úsilí, které každý vztah vyžaduje. Myslel jsem si, že ona způsobila moji zlost, zlomené srdce, pocit zrady a to všechno. Věděl jsem, že zlost byla mým vnitřním pocitem, ale myslel jsem, že přišla od ní ke mně, jakoby přeskočila z jedné osoby na druhou. Neviděl jsem svoji zlost jako znamení svojí iracionality a dávalo to smysl. Moje žena se chovala nerozumně - samozřejmě, že mě to rozčilovalo.

Jak už jsem řekl, ta buddhistická přednáška otřásla mým náhledem. Probíhala ve studiu jógy. Učitel zvedl knihu. „Kolik z vás si myslí, že existuje nezávisle na vaší mysli?" Všichni zvedli ruku. Učitel nás ale vedl k poznání, že jediný způsob jak vidět tu knihu je skrze vnímání naší mysli. A to platí pro každou věc v našem životě: věci okolo nás, lidi, naše myšlenky, všechno. Celá naše zkušenost závisí na tom, jak vnímáme a jak myslíme.

Normálně si myslíme, že musíme změnit vnější okolnosti, abychom se lépe cítili (víc peněz, lepší práci nebo partnera), to je ale obrovské, nikdy nekončící a trvale frustrující tažení. Buddhismus ale nabízí mnohem schůdnější cestu: transformovat náš život tím, že změníme způsob, jak myslíme o věcech. Jak řekl Šantidéva, mudrc z osmého století, nechceme‑li šlápnout na trny, nemusíme pokrýt celou zemi kůží, ale můžeme pokrýt svá chodidla.

Brzy jsem si nějak uvědomil, že když budu nasraný na svoji bývalou ženu, nebudu se cítit lépe. Potřeboval jsem nalézt pozitivnější cestu ze svého utrpení. To, že moje emoce existují jenom v mé hlavě, byla pro mě novinka. Znamená to, že nezávisí na mé ženě, nebo na průběhu rozvodu, ani na žádných jiných externích faktorech. Zkušenost ze svého rozvodu mohu zlepšit přijetím odpovědnosti za své pocity a tím, že se naučím jak vycvičit svoji mysl. Tak jako milióny buddhistických praktikantů přede mnou, vydal jsem se na cestu interního zkoumání pozorováním svých myšlenek tak, jako vědci pozorují elektrony v mlžné komoře. Udělal jsem pár základních objevů.

Zjistil jsem, že nejsem „zlostnou osobou," - měl jsem jenom zlostné myšlenky. Jako všechny myšlenky, byly jenom dočasné, přešly jen mojí hlavou jako bouře modrou oblohou. Neměly sílu zničit vrozený jas mé mysli a neměly také sílu přinutit mě k zlostnému jednání. Naučil jsem se, že mohu udělat malou pauzu a nadýchnout se mezi vnější událostí a mojí reakcí na ni, abych objevil širší pole možností.

Jak jsem zkoumal hlouběji, uvědomil jsem si, že skoro v každém případě vyrostla moje zlost z hlubokého vnitřního pocitu zranění. Takový pocit byl nepříjemný, skoro nesnesitelný, a já se ho chtěl zbavit tím, že jsem ho promítal navenek. Zdálo se, že to nabízí nějakou úlevu, očerňovalo to ale moji ženu a zničilo náš vztah.

Moje bolest vyrůstala z pocitu nespravedlnosti. Stejně jako spousty hlupáků přede mnou jsem věřil, že zcela zásadní je mít pravdu a když se objevil konflikt, argumentoval jsem jako u soudu. Vyhrál jsem nějaké bitvy, ale prohrál válku.

Nechci přehánět, jak jsem byl zlostný. S mojí ženou jsme fakticky dobře vycházeli po většinu času, kdy jsme byli spolu. Jsem celkem optimistický a pohodový člověk a moji přátelé říkají, že si ani nedovedou představit, že se zlobím.

Na druhou stranu jsem si tou buddhistickou přednáškou uvědomil, že jsem pravděpodobně podcenil, jak jsem já i druzí lidé většinou zlostný. Máme tendenci si myslet, že zlost je anomálie, emoce, která vyvstane jenom za výjimečných okolností. Vezměte si ale jakékoliv noviny a uvidíte, jak ve světě dominuje týrání, napadání, vraždy a války. Prostupuje to pak našimi životy. Otráví nás, když začne pršet, právě když chceme jít na procházku. Jsme zklamaní, když nevyhrajeme v loterii (i když jsme si nevsadili). Zlobí nás, že nás naši rodiče dost nemilují anebo milují příliš. Zlobí nás, když se náš život neodehrává tak, jak bychom chtěli, nebo jak věříme, že by se odehrávat měl. Někteří si tu zlost nepřiznáme, potlačujeme ji a deprimuje nás to, nebo se ji snažíme vyléčit alkoholem, jídlem nebo nakupováním - nebo utečeme. (Pokud pochybujete, že pod vaší každodenní zkušeností je nepřiznaná zlost, všimněte si, jak vzplanete, když vám někdo blokuje silnici, nebo vám ukradne parkovací místo. Objevila se zničehonic, nebo zde už byla?)

Proč je mezi všemi podněty ke zlosti právě zkažené manželství zrovna tak silné? Částečně protože máme veliká a nereálná očekávání. Věříme, že nám partner uleví od našeho existenciálního utrpení a samoty, věříme, že by nás měl udělat trvale šťastnými. Buddhismus ale říká, že tohle není láska, ale egoistická iluze zvaná žádost. Když ten falešný ideál odpadne, nahradí ho rychle zklamání a nepřátelství. Je mnohem jednodušší obvinit partnera, než si přiznat fundamentální chybu svého náhledu.

Není to tenká čára mezi láskou a nenávistí. Buddhismus říká, že skutečná láska není nikdy příčinou utrpení. Je to tenká hranice mezi nerozumným očekáváním a rozčarováním z toho, že je nemůžeme naplnit. Velká část řešení je naučit se opustit svoje očekávání toho, co se má stát a víc akceptovat co život přináší. Jak hezky říká zenový učitel a filosof Dogen z třináctého století: „Květina zvadne, i když ji milujeme, a plevel roste, i když ho nemilujeme."

Jak jsem pokračoval v praxi, došel jsem k poznání, že moje pocity zklamání, zranění a nespravedlnosti pramení ze stejné příčiny: ze silného pocitu nadřazenosti mých potřeb a žádostí - buddhisté to nazývají sebeláskou. Moje zlost byla v podstatě infantilní stížností: A co JÁ?

Meditace nazvaná přijímání a dávání mě pomohla začít se zbavovat své sebestřednosti a vzteku. Jak jsem chodil na buddhistické přednášky, seznamoval jsem se s technikou představy, že své napětí a frustrace vydechuji ven jako temný kouř a nadechuji jasné a blažící světlo. Jednou ale, po přednášce o zlosti, přišla učitelka neočekávaně s šokujícím cvičením. Řekla, že když se na někoho zlobíme, měli bychom si představit, že nadechujeme jeho utrpení jako temný kouř a vydechujeme k němu to blažící světlo. První dny po rozvodu to bylo to poslední, co bych si chtěl představit - že beru na sebe potíže mé ženy. Když jsem to ale zkusil, mělo to hluboký účinek: pomohlo mi to uvidět ji jako někoho, kdo trpí a má svou pravdu. Už dřív jsem zjistil, že když mám srdce naplněné zlostí, není v něm žádné místo pro soucit. Při této meditaci jsem ale zjistil, že to platí i obráceně.

Co se týká mé touhy mít pravdu, přišel buddhismus s další neočekávanou metodou: přijímat porážku a nabízet vítězství. Namísto toho, snažit se vždy zvítězit, mohl jsem opustit svůj zájem ve prospěch většího míru: Mohl jsem ztratit bitvu, ale válka zmizela.

Buddhisté říkají, že opatřením proti zlosti je trpělivost. Jednou z věcí, která mi pomohla to akceptovat, bylo naučit se vidět, že věci v podstatě neexistují tak jak je vidíme (to je buddhistický koncept prázdnoty). Může to znít abstraktně a intelektuálně, je ale snadné to aplikovat na vztah. Když požádali zenového mistra Shunryu Suzuki, aby shrnul podstatu své filosofie, odpověděl jen třemi slovy: nikoliv nezbytně tak. Když mě teď něco podráždí, zopakuji si ta slova jako připomínku, že mé vnímání toho co se děje je zcela nepochybně neúplné a pravděpodobně také mylné. Zlost, kterou u někoho vidím, může vyrůstat z bolesti a jeho tvrdošíjnost možná jen zakrývá nejistotu a strach.

Zbavilo mě to poznání nějak zázračně mé zlosti? Samozřejmě, že ne. Dokáži ale přinejmenším lépe rozeznat, když se objevuje a ztišit ji dřív než podle ní začnu jednat.

Nakonec jsem poznal, že zlost je špatný přítel. Ačkoliv se zdálo, že mě posiluje, zachraňuje z deprese a někam vede, pracovala proti mně. Každý neuvážený e‑mail, každá mstivá odveta, každé pasivně‑agresivní odmítání odpovědi - to všechno se mi nakonec vrátilo. Buddhismus fakticky říká, že jakékoliv jednání ve zlosti není na místě.

Možná vás napadnou nějaké výjimky. Co třeba zlost proti sociální nespravedlnosti? A není nezbytné a terapeutické zlost vyjádřit? Mám na to přinejmenším tři odpovědi.

Zaprvé, ve zlosti vidíme věci zkresleně. Na koho se zlobíme, toho vidíme jako nelidu a nejsme schopni vidět jeho dobré vlastnosti. Rostoucí adrenalin nás zaslepuje a roztáčí spirálu našich reakcí mimo veškerou kontrolu. Ve zlosti vidíme věci velmi polarizované a ostře dualisticky. Věříme, že máme pravdu a že je náš nepřítel špatný.

Pokud se chcete podívat na konflikty, všimněte si vztahu Izraelců a Palestinců, Hútů a Tutsiů, Arménů a Turků atd. atd. atd. Samozřejmě, že je třeba něco dělat proti nespravedlnosti, musíme to ale dělat moudře, s otevřenýma očima a soucitem, s porozuměním pro obě strany. Jak dobře ukázali Ghándí, Martin Luther King a Dalajláma, s klidnou myslí dosáhnete lepších výsledků. Tihle moudří muži viděli, že tak, jak je naše zlost klamnou představou, vyrůstající z utrpení, stejně tak i zlost našich „nepřátel" je iluzí jako nemoc jejich myslí. Měli bychom bojovat proti té iluzi a ne proti lidem, kteří jí trpí.

Zadruhé, ačkoliv někteří terapeuti považují za prospěšné dát zlosti průchod přiměřeným způsobem, jako je bouchání do polštáře, poslední výzkumy neurovědy tomu odporují: když to děláte, cvičíte neuronové cesty ve svém mozku v agresivitě.

Nakonec, naše zlost nás ničí stejně jako objekt našeho rozhořčení.  Roste nám tep a tlak a má to i další zdravotní důsledky. Jak se říká, zlost je kyselina, která rozleptává i nádobu ve které je. Teď se mi to zdá samozřejmé, když jsem ale pochodoval Brooklynem s tím zlostným kolotočem v hlavě, neuvědomoval jsem si, že to nemělo absolutně žádný vliv na moji ženu. Jenom to zvyšovalo moji podrážděnost a stále jsem to s sebou vláčel, jako zbytečnou zátěž dokud jsem to neodhodil.

Když jsem potřeboval zjevnější demonstraci nebezpečí zlosti, život mi ji zařídil. Za pár minut, co jsem odešel z realitní kanceláře, přišel jsem do jiné. Jakoby zázrakem mě zavezli rovnou do fantastického bytu ve velkém starém domě ve viktoriánském stylu, s verandou vepředu a patiem vzadu, barevnou vitráží v oknech a dokonce s lustrem. Na newyorský standart to bylo levné. Ne víc, jak za pár týdnů, ještě než jsem se nastěhoval, jsem přišel na to proč. Ukázalo se, že můj domácí měl problémy s manželstvím a jednou v noci v zuřivosti zabil svou ženu. V mém novém bytě. Poselství nemohlo být jasnější: Tohle se může stát, když tvoje zlost zvítězí.

Tři roky buddhistických praxí ze mě jistě neudělaly svatého, ale příležitostně vidím změnu. Psací stůl mám proti oknu směrem do ulice. Můj soused je obvykle tichý, před pár dny ale zaparkoval svoje luxusní auto rovnou přede mnou. Za pár minut spustil alarm - ten nejhorší co neustále ječí. Seděl jsem a pokoušel se pracovat, čím dál víc frustrovaný a naštvaný. Nakonec jsem napsal cedulku, vypochodoval ven a dal ji za stěrač. (Cože jsem napsal? Asi tak: „Kreténe.")

Když jsem se vrátil, seděl jsem a poslouchal alarm. Civěl jsem na svou cedulku a chvíli to trvalo, než mi to došlo. Nejprve jsem si myslel, že se majitel auta za můj výbuch zlosti zastydí, ale nakonec jsem si uvědomil, že se jen naštve.

A tak jsem napsal novou, co možná chladnokrevně. V klidu jsem mu sdělil, že má rozbitý alarm. Co také jiného? Nebylo potřeba to nafukovat všelijakými právy a dělat z toho drama. Dal jsem mu to jen na vědomí a pustil to z hlavy.

Po dlouhé cestě a rozsáhlém výcviku mysli byste mohli doufat, že se úplně zbavíte zlosti. Teď vidím, že může fungovat jako oheň, který nás stravuje, anebo jako signál, který upozorní, že je něco špatně - ne, něco okolo nás, ale to, jak o tom přemýšlíme.

Volba je na nás.

 

Shambhala Sun, září 2008