Sókratova filozofie

Sókratés nezanechal žádné písemné dílo a obraz o jeho filozofii lze sestavit jen na základě zpráv Platóna, Xenofónta a Aristotela. Všechny bezpečné poznatky byly získány nepřímou metodou na základě zpětného usuzování.
"Sám vždy rozmlouval o tom, co se týkalo člověka a zkoumal, co je zbožné a co bezbožné, co je krásné a co ošklivé, co je spravedlivé, co nespravedlivé, co je to rozumnost a co šílenství, co je statečnost a co zbabělost, co je stát, co je státník, co je to vláda nad lidmi, a co je vládce. O těch věcech se tedy pouštěl do hovoru a o jiných, jejichž znalost podle jeho názoru činí lidi dokonalými" [Xenofón: Vzpomínky na Sókrata, přel. V. Bahník]. Obvyklý vztah, kdy žák se ptá a učitel odpovídá, je u Sókrata obrácen. Sókratés často svou úlohu srovnával s úlohou matky a říkal, že jeho úlohou není moudrost rodit, nýbrž pomáhat při zrození myšlenek jiným. Do své metody zahrnoval dialektiku sofistů, jejichž logickými úskoky nijak neopovrhoval. Se sofisty měl společné i to, že se vždy obracel výhradně k člověku a pomíjel spekulace o přírodě. Sókratovo "Vím, že nic nevím," se podobá učené skepsi sofistů.
Sókratova filozofie je rozdvojena. Na jedné straně byl Sókratés hluboce náboženským člověkem, který považoval povinnosti vůči bohům za základní povinnosti člověka. Na druhé straně je pro něj zdatnost (ctnost) spojena s rozumovým nahlédnutím. Stejně jako je nemožné dělat to, co je správné, když to neznáme, tak podle Sókrata je nemožné to nekonat, pokud to známe. Protože pak každý dělá jen to, co je pro něho nejlepší a mravně dobré je právě toto, stačí lidi o pravé zdatnosti (ctnosti) poučit, aby se zdatnými stali. Spojení zdatnosti s věděním je to nové, co Sókratova nauka přináší do filozofie. Odkrýváním nevědění chce člověka přivést k sebezkoumání a k ponoření do sebe. Připomíná mu starý řecký výrok "Gnóthi seauton" - "poznej sebe".
Sókratés se nikdy neobrací na obecnou, neuchopitelnou masu lidí, ale vždy jen na tělesně přítomného jednotlivce. Je třeba ho chápat jako vzdělavatele vedeného vírou v člověka a láskou k němu, ne jako učitele všeobecných pouček.
Sókratův význam spočívá spíše v jeho jedinečné osobnosti, než v jeho učení. Sókratem totiž vstoupilo do dějin lidsta něco, z čeho se postupně stávala stále důležitější síla: sama v sobě neotřesitelně založená samostatná osobnost, vnitřně svobodný člověk, který koná dobro kvůli němu samému.