Soutěska mezi nocí smyslů a nocí ducha

Někomu se po tomto popisu temné noci může zdát, že cesta, vytyčená sv. Janem od Kříže, je příliš unifikovaná a neotevírá prostor pro individuálně odstíněný průběh. Ale Jan od Kříže mnohokrát zdůrazňuje, že každému člověku je vyměřena jiná cesta, podle jeho uzpůsobení, síly a stupně zralosti: „Ty, kteří jsou osobnostmi a mají více síly trpět s větší intenzitou, očišťuje rychleji. A naopak, duše velmi slabé vede touto nocí po dlouhou dobu s velkou mírností, s přestávkami a slabými pokušeními a poskytuje jim zároveň nezbytná zotavení smyslů, aby se nevrátily nazpět a tak v tomto životě docházejí pozdě k dokonalému očištění, a někteří z nich k němu nedojdou nikdy.“

V souvislosti s individuálními odstíněními duchovních cest musíme zmínit i tu skutečnost, že sv. Jan připouští, že jsou lidé, kteří cestu temné noci nepotřebují a jdou sami od sebe k cíli, ke kterému temná noc směřuje. Poznamenejme však, že sv. Jan od Kříže hovoří o těchto lidech spíše jako o výjimkách a je k jejich specifické cestě velmi skeptický. Možná, že to říká spíše jen proto, aby připustil individuálnost a nesmírnou mnohotvárnost lidských cest ke zrání, kterou přináší nevyčerpatelná Boží Prozřetelnost. Do jaké míry je však tato cesta reálná, nedokážeme dost dobře odhadnout, uvážíme-li, že ani sv. Jan od Kříže se temné noci nedokázal vyhnout.

Prostor pro individuální odstínění se ovšem otevírá především v časové prodlevě mezi první nocí smyslů a druhou nocí ducha. Ta bývá často velmi dlouhá, nezřídka několik let, aby si jednak duše člověka odpočinula od přestálých strázní a jednak, aby se prosadily a upevnily ty zisky, kterých bylo dosaženo během první noci. Duše ovšem v této době nestagnuje, ale naopak využívá osvobození, jehož se jí dostalo v první fázi očišťování, a má možnost srovnat osobité rozdíly mezi různými povahami lidí a schopností trpět a růst.

Interval mezi nocí smyslů a nocí ducha je vůbec pro sv. Jana a jeho učení symptomatický a pro moderního člověka velmi inspirující. Moderní člověk, poznamenaný novodobou skepsí v duchovní hodnoty, totiž žije jinou spiritualitou (pokud nějakou) než člověk, kterého má na mysli sv. Jan od Kříže. A právě interval mezi oběma nocemi je pravděpodobně to, co moderní člověk prožívá, čím trpí, z čeho se raduje a s čím vyhledává psychologickou pomoc. Lze předpokládat, že Bůh je vzhledem k jeho naturelu, ale i životnímu poslání shovívavější a mírnější a platí pro něj slova sv. Jana: „Tímto způsobem Bůh očišťuje některé duše, které nemají sílu vystoupit na tak vysoký stupeň lásky jako ostatní, s přestávkami je noří do noci kontemplace a duchovního očišťování a dává jim často procházet stmíváním i svítáním…“

Takovému člověku je na cestě zrání zachována citlivost smyslů a je-li na dobré cestě, může vychutnávat plody, jež získal dřívějšími zkouškami. „…sdílí se jim s mnohem větší štědrostí než dříve a překypuje odtud do smyslů více, než tomu bývalo kdykoliv před očišťováním smyslů; vždyť smysly jsou již víc očištěny, a tak mohou lehčeji zakoušet hodování ducha, a to podle míry jim vlastní.“ Ale tyto duše, o kterých sv. Jan hovoří, nejsou dokonalé a ve svém očišťování (terapií) zůstávají jen na půli cesty. A proto je logické a pro moderního člověka charakteristické, že „zde vytrpí mnohá zemdlení a poškození, i slabosti žaludku a následně únavu ducha“.

Na tomto místě sv. Jan od Kříže poprvé zmiňuje psychosomatický aspekt duševního utrpení a zajímavé je, že ho vyhrazuje výhradně intervalu mezi nocí smyslů a nocí ducha. Nároky ducha jsou totiž v této fázi vyšší než dříve, ale smysly hrají stále značnou úlohu a nejsou dokonale očištěny. Právě z tohoto napětí (rozporu) vegetativní potíže patrně vznikají. „Z toho pocházejí vytržení, silné bolesti i vymknutí kostí, do čehož se upadá vždycky, když tato sdílení nejsou ryze duchovní, to znamená pouze v duchu, jako jsou sdílení (lidí) dokonalých, již očištěných ve druhé noci ducha.“

V této soutěsce se rovněž rodí nejrůznější náboženské mimořádnosti jako jsou exaltované projevy religiozity, nejrůznější vytržení, vidění, prorokování apod., u kterých mnohdy nelze aktuálně jednoznačně říct, zda jsou pravé či nepravé. Obvykle je lze diagnostikovat až po čase (podle plodů poznáme strom).

Z tohoto hlediska má další pokračování temné noci mimořádný význam, protože vyvádí některé duchovně nevyspělé lidi z omylu, že náboženská zkušenost je slastná exaltace ne nepodobná drogovým obluzením či jiným změněným stavům vědomí. Sv. Jan od Kříže označuje Temnou noc jako kontemplaci, která v jeho pojetí jako privilegovaný typ náboženské zkušenosti znamená hlavně duševní a duchovní vyprahlost a temnotu. S tím se ovšem velmi těžko smiřují lidé, kteří spojují kontemplaci s mimořádným stavem vědomí, a velmi neradi přijímají fakt, že často jde jen o „pouhé“ utrpení. Dokonce i velmi kultivovaní moderní myslitelé hovoří o frustraci náboženské potřeby lidí a dávají ji do kontrastu se spotřebním stylem života, aniž by si uvědomili, že pojem „náboženská potřeba“ je pojem sám v sobě velmi rozporný a to zejména s přihlédnutím ke kontemplativní temné noci.

Proto je třeba si v této souvislosti uvědomit, že úplně první a nejdůležitější náboženská zkušenost je Boží volání k růstu, k dokonalosti, zrání a teprve v druhé řadě jde o poznání Boha jako takového, ke kterému člověk musí uzrát. Boží přítomnost je totiž pro nezralého člověka velmi obtížně nahlédnutelná jinak než v podobě bolesti a utrpení (které má ovšem smysl a směřuje vzhůru). Je-li tomu jinak, pak jde vysloveně o Boží dar, do jisté míry se vymykající rytmu duchovního života.