Souvisí morové epidemie s klimatem?
Když v nedávné době proběhly sdělovacími prostředky informace o výskytu plicního moru v Indii, vzbudily v části evropského obyvatelstva obavy. Ne snad ze strachu, že by této chorobě nešlo dnešními lékařskými prostředky čelit, ale spíš proto, že je toto slovo spojováno s vlnami morových epidemií, které se v minulých staletích valily Evropou.
Středověký člověk byl zvyklý označovat pandemii tím nejobecnějším pojmenováním, a pokud některé formy nakažlivých onemocnění vyvolávaly hromadná úmrtí, zachytil tuto okolnost slovem mor, bez ohledu na to, že se jednotlivé příznaky různých nemocí od sebe dosti podstatně odlišovaly. Výsledkem byla smrt a podle toho středověk k takové nemoci přistupoval.
Před několika lety byl zahájen soustavný a systematický sběr všech informací pro klimatologickou počítačovou databázi. Součástí tohoto úkolu byly i údaje o morových epidemiích, které se objevily v historických záznamech. Nyní klimatologická databáze obsahuje přes 7 000 informací. Záznamů o morových epidemiích je dnes k dispozici kolem 390 v časovém rozmezí od r. 500 do r. 1790 pro celou Evropu. Jsem si vědom i toho, že všechny zaznamenané epidemie nejsou “pravým morem″, tedy tím, jehož původcem je bakterie Yersinia (dříve Pasteurella) pestis, ale že se pod souhrnným označením mor budou skrývat i jiné epidemické nemoci, jako je cholera, tyfus, chřipka nebo záškrt.
Plošně se epidemie rozšíří teprve tehdy, zvýší-li se hustota obyvatelstva. Klesne-li naopak pod jisté minimum, epidemie sama zaniká. Tak tomu bylo i u morových nákaz. Dnes je téměř jisté, že jedním z limitujících faktorů, které šíření epidemie ovlivňovaly, byl průběh klimatu, který nepřímo ovlivňoval přírůstky obyvatelstva. V klimaticky optimálních obdobích, kdy převládalo teplé a srážkově vydatné počasí, výrazně stoupala produkce potravin a zároveň i početnost lidské populace. Jakmile se však klima zhoršilo, značná část venkovského obyvatelstva se začala stěhovat do měst, která se potom rychle přelidňovala. Vedlo to mimo jiné i k přemnožení krys, které jsou hostiteli blech, a ty zas přenášejí původce moru.
Zprávy z nejstarších dob jsou značně nespolehlivé a ani v líčení průběhu nákazy nejsou jednoznačné. Jeden z prvních popisů epidemie, podle kterého se dá soudit, že jde o skutečný mor, je z r. 558. Byl to tzv. Justiniánův mor, nazvaný podle byzantského císaře, který tehdy vládl. Při této epidemii zemřely miliony lidí a jen v hlavním městě Cařihradu jich denně umíralo 5 – 10 tisíc (menší mapa na protější straně). Je ostatně známo, že mory se do Evropy šířily především z Orientu, hlavně ze Sýrie přes Středomoří. Zasahovaly lidnatá města, zejména přístavy, pokračovaly přes střední Evropu a končily až v severních oblastech Ruska a ve Skandinávii, kde v té době byla mizivá hustota obyvatelstva. Poměrně často se stávalo, že zatímco mor kosil městské obyvatelstvo po tisících, bezprostřední okolí měst bylo ohroženo velmi málo nebo vůbec.
Lze říci, že evropské obyvatelstvo bylo ničivými morovými epidemiemi postihováno v rozmezí asi 400 let. Tato skutečnost měla potom dalekosáhlý vliv na rozvoj evropské populace. Zatímco v jiných kontinentech byl přírůstek obyvatelstva víceméně pomalý a rovnoměrný, lze říci, že Evropa přirůstala po silných skocích. Ztráty obyvatelstva vzniklé za epidemií byly rychle nahrazovány přirozeným přírůstkem a opuštěné oblasti se plnily novými lidmi.
Morové epidemie měly silný vliv na reformní hnutí. Lidé nechápali příčiny epidemií a viděli v nich projev “božího zásahu″ reagujícího na nedodržení křesťanských zásad. To vedlo k aktivizaci především teologicky vzdělaných vrstev, jejichž příslušníci začali poukazovat na úpadek morálky. Není jistě bez vzájemné vazby to, že Chelčický psal svá filozofická díla pod dojmem epidemie. Stálo by jistě za pozornost podrobněji prozkoumat i možné vztahy morových epidemií a všeobecných snah o morální a sociální změny či nápravu středověké společnosti, které vyústily v reformátorská a revoluční hnutí (J. Hus, M. Luther, T. Münster apod.).
Je dokonce možné, že morové epidemie vedly ve svém konečném důsledku až k objevení Ameriky. Není to laciné tvrzení. Je pochopitelné, že časté nárazy epidemií nutily obyvatelstvo čelit hrozbě smrti vlastními silami, např. lékařskými praktikami, jako je pouštění žilou nebo používání dávidel. Vedle těchto drastických metod existovaly i praktiky méně razantní, ale považované za stejně účinné. Bylo to především používání různých druhů orientálního koření. Např. antiseptický účinek pepře je znám od r. 956, kdy se v zamořené Paříži začaly drceným pepřem prokládat plátky masa, aby se zabránilo šíření infekce. Rovněž nošení hřebíčku v ústech se považovalo za velmi účinnou ochranu proti moru. Mnozí si připomenou, že při známé epidemii moru v Londýně r. 1666 nosili sběrači mrtvol kukly podobné ptačím hlavám s mohutným zobanem a brýle. V tomto plátěném zobáku byla napěchována rozmanitá směs koření – hřebíček, rozmarýn, majoránka, meduňka a další – které mělo zabránit vniknutí infekce do těla. Brýle sloužily k zamezení kontaktu rohovky s “morovým povětřím″. Je tedy pochopitelné, že se orientálnímu koření připisovala mimořádná důležitost. Od poloviny 14. století stoupala spotřeba koření závratnou rychlostí. Zahraniční obchod s tímto zbožím měli v rukou především Italové v obchodních centrech v Černomoří, kam také směřovaly karavanní trasy z Indie. Až do počátku 15. století tento obchod kvetl, avšak brzy měla přijít pohroma. Začátek změn ve Středomoří zahájil mohutný a dravý nástup islámu a turecká expanze s ním spojená. Během několika desetiletí Turci zcela ovládli pevninské Černomoří a po pádu města Kaffa v r. 1457 uzavřeli tuto oblast i námořně. Těžiště obchodu s kořením, do té doby rozptýlené v černomořských přístavech, se rychle přesunulo do Egypta, neboť staré karavanní trasy ztratily svůj význam a Alexandrie se stala nejvýznamnějším centrem, jež spojovalo evropský obchod s Orientem.
Uzavření obchodu s kořením bylo hlavním motivem, který vedl Portugalce a později i Španěly k hledání vlastních cest ke zdroji koření. V několika desetiletích, počínaje rokem 1440, dokázali obeplout Afriku, a když v roce 1488 doplul B. Díaz až k Zanzibaru, což bylo hlavní překladiště arabských kupců, měli Evropané cestu ke koření otevřenou. Po deseti letech přistál Vasco da Gama již v Indii. Za toto půlstoletí však učinily námořní výboje ještě něco jiného. Zlepšily se především geografické znalosti, takže představy o kulatosti země a o jejích rozměrech byly zcela reálné. Rovněž navigační metody a s nimi spojené přístrojové vybavení doznaly podstatných změn. Nejsilněji se technický pokrok odrazil v lodním stavitelství. Lodě St. Raphael a St. Gabriel, které vlastnil V. da Gama, představovaly ve své době evropskou špičku.
Rovněž i Kolumbova expedice do “Indií″ byla motivována především cílem nalézt cestu ke zdrojům arabského obchodu s kořením. Úporná snaha získat tyto trhy možná ve svém důsledku vedla k rozvinutí technologií, které během následujícího 16. a 17. století postavily Evropu na přední místo celého světa.
Zdroj: Jiří Svoboda
Publikováno: Vesmír 74, 496