Společné rysy gnoze a východní duchovní školy

Přes všechny odmítavé postoje a snahu západního chthonického židokřesťanství se ukazuje stále zřetelněji (nag hammadský nález), že celá nauka gnostického křesťanství, kterou židokřesťanství pouze pomocí svého “Písma” převedlo z ideje do těla (z celého gnostického učení se staly smyšlené “historické” příběhy, které se jakoby v zrcadle “odehrály” v židovském prostředí), je východního indoevropského původu. Svědčí o tom jednak celá řada gnostických textů nalezených v Nag Hammadí, kde se již vyskytuje zcela nezávisle na židovství "Ježíš Kristus" jako "Slovo" a "Spasitel", tj.coby duchovní předchůdce a nikoliv coby "gnosticky deformovaný" následník židovského Krista a dále potom množství společných až totožných rysů antické gnoze a východní duchovní školy. V neposlední řadě je důležitým svědkem také zásadní, osudová a ničím (kromě lží) nepřekonatelná rozdílnost › židovského náboženství a jeho pojetí světa a člověka od "Ježíšova učení", tj. gnostického učení, které se židovství svým příběhem pokusilo adoptovat.
Blízkou příbuznost antické gnoze a východní “džňána márgy" - “cesty poznání" - je možné shrnout do těchto základních bodů:

• Gnoze stejně jako východní duchovní škola měla duchovní (“dualistické”) vidění světa: indický duch - Puruša stejně jako antický gnostický “Nebeský Člověk” stojí ve věčné opozici vůči temné “spodní vodě” - indické “prakrti”. Celý svět se také stejně podle obou nauk rozvíjí či sestupuje z Nejvyššího, Věčnějsoucího a Plného (Puruša, gnostický Otec světla, Člověk) do neúplného, časového (smrti podléhajícího) a spoutaného (stále tužšího a hrubohmotnějšího) - “rozvíjí se” směrem do nesvobody, zajetí a pozvolné smrti v chladu plagiátorství a formality. Veškeré tělo (tj. forma) je v obou duchovních školách doslovně stejně nazýváno “vězením”, “šatem duše” či “hrobem”.

• Gnoze a východní náboženství mají stejné vidění božského principu. Bůh - “Dárce” (“bhaga” - “bog”) je brahma, gnostický “Otec” či “Nebeský Člověk”, jehož podstatou je úplnost a světlo vědění. Obě náboženské tradice proto velebí ducha celkovosti a úplnosti coby “dokonalé světlo”, “světlo bez hranic” (sanskrt. “amitábha”). Tato základní životadárná duchovní síla, která je spojována s hodnotou úplnosti, se v gnozi nazývá “pleroma” (plnost) a je podstatou světla vidění a vědění a proto i základním předpokladem nejen všeho živého, ale především také vší lidskosti, neboť ta se na pleromatu podílí.

• Gnoze a východní duchovní škola mají společný pohled na kořen zla. Je jím nevědění, které nedokáže rozlišit zrcadlovou sílu “spodních vod” (prakrti) od podstaty ducha (Puruši, Člověka).

• Gnoze a východní duchovní škola mají společného nepřítele. Je jím “Pán nápodoby” - stín či opice Boha a všichni jeho nevědoucí vyznavači, ctitelé kultu Země a podzemí. Domnělý “bůh” těchto vyznavačů - védský had Vrtra, buddhistický Máro, perský Hladový duch (Angri Mainyu) či gnostický Demiurg - židovský Jahve - zde všeobecně platí za démona zla, smrti a krve, který svádí jako učenlivá opice pomocí vyrobeného plagiátu všeho pravého a skutečného nevědoucí bytosti od úcty ke skutečnému a živému Bohu - Dárci.

• Gnoze a východní duchovní škola mají stejné vidění postavení a úlohy člověka ve světě. Východní vztah bráhma - átma je totožný s gnostickým vztahem horního “Otce světla” a “vnitřního člověka”. Člověk má uctívat, chránit a věčně naplňovat ("živit") tohoto "vnitřního člověka", bez kterého by nebylo života.

• Gnoze a východní duchovní škola mají totožné vidění spásy, kterou je právě poznání - řec. “gnosis”, sanskrt. “džňána”. Pouze vnitřní proměnou (řec. “metanoia”) pomocí poznání - vykřesáním světla vědění, “probuzením” či “zmrtvýchvstáním” - dochází v probuzené mysli (“marya”) k povstání dokonalého ukončeného vědění (“somas”, “krśnas”, “Kristus”). To je gnostický křest, nazývaný v sanskrtu “druhým zrozením” (dvídžovstvím).

• Gnoze a východní duchovní škola mají stejné vidění Spasitele. Je jím uprostřed dvou sil (“nebe a země”) vykřesané světlo vědění (“hari”, “sóma”, “Kristus”) pomocí spásného slova probuzení (sanskrt. “išas”, gnostický “Ježíš”).

• Gnoze a východní duchovní škola mají totožné učení o třech principech kosmu. Védské “nebe a země" (“dyavaprthiví") a otevřený prostor mezi nimi (“antarikšas”, “vanas”) a především samkhyové učení o třech gunách “radžas, tamas a sattva” bylo přímo podstatou antického gnostického pohledu na svět (nahoře světlo, dole temnota a uprostřed pneuma - duch). Hlavní úsilí obou duchovních škol poznání - východní džňány i antické gnoze - směřovalo k ochraně střední “třetí síly" - křestem či “nebeským bleskem” se stále rodícího gnostického “vnitřního člověka” (“átmana") a jeho hodnot.

• Gnoze a východní duchovní škola mají stejné vidění lidské společnosti. Lidé se dělí podle své schopnosti poznání a následných skutků na základní kasty či základní typy. V Indii tradičně na bráhmany (duchovní lidi), kšatriye (bojovníky), vaišye (obchodníky) a šúdry (materialisty bez schopnosti poznání) - v antické gnozi na pneumatiky (duchovní lidi), psychiky (kde se věčně sváří duše s tělem) a hyliky (materialisty bez schopnosti poznání).

• Gnostici žili stejným způsobem jako bráhmani. V antických zprávách (Hippolytus, Klemens) popis života gnostiků a indických bráhmanů úplně splývá: považovali žádosti těla za nepřítele, se kterým je třeba bojovat, zdržovali se světskosti i jakéhokoliv násilí, nejedli maso zvířat a ošklivili si jakoukoliv krvavou oběť - “podřezávání beránka” jim bylo zcela cizí, učili se ovládat své smysly, čistý probuzený člověk jim byl nejvyšší hodnotou. Pěstovali meditaci (“středování”, “medování”) - gnostické “vnitřní zření boha” (nazývané aramejsky “nazara”) a měli stejné náboženské zvyky a obyčeje: oblékali se bíle, recitovali třikrát denně svaté texty, užívali zvony a vonné kouře, pěstovali celibát, zříkali se majetku a školili své žáky učením textů zpaměti - nedůvěřovali psaným textům. Všechny tyto základní společné rysy obou duchovních hnutí je možné konkrétně doložit na základě porovnání starých náboženských textů a historických zpráv antických autorů.