Starý Hernštejn

Dnes již jen torzo několika zdí připomíná pevný hrad s vysokou věží, zahalený tajemstvím nejen o svém vzniku.

Před mnoha a mnoha věky žil na hradě rytíř milující zvěř, les a hony. Již od jara se vždy těšil na dobu lovů. Každý den osedlal koně, dlouho se projížděl po lesích a naslouchal blaženému tichu, které rušil jen zpěv ptáků.

Již mnoho let pobýval rytíř na Starém Herštejně, když si povšiml nádherného jelena, popásajícího se pod hradem. Tráva tam rostla voňavá a jelen každičkého rána přicházel.

Hradní pán miloval pohled na vznešené zvíře, každý den jej pozoroval. Hnědá srst se leskla v jasu ranního slunce a rozložité parohy mu zdobily hlavu. Jelena šestnácteráka viděl ve svém životě jen jednou, ještě jako malý chlapec.

Horké léto rychle uběhlo a blížil se podzim.

V hradním pánovi se jako každoročně rozproudila lovecká krev. Přišlo mu na mysl, že takové parohy, které nosí na hlavě jelen, nikdo nemá.

Usmyslel si tedy tenkrát, že je musí získat. Budou chloubou jeho sbírky a každý jimi bude okouzlen.

Skupina mužů šlechtického rodu se sjela toho roku na Herštejně a jednoho slunného dne se všichni vypravili do lesa. Cesta pokrytá spadaným listím je vedla za úlovky.

Pojednou se hradní pán od skupiny odloučil a cválal k místu, kde se jelen pokojně pásl. První šíp, který vyletěl z pánovy kuše, nádherné zvíře zasáhl a hradní pán se stal králem lovu. Jelení parohy dlouho zdobily hradní zeď a jelen se stal dokonce erbovním symbolem pánů z Herštejna. Hradu se začalo říkat Jelení skála.

Avšak zanedlouho se rytíři zželelo nádherného zvířete. Každý den se smutně díval z okna, ale jelena nespatřil. Až jednoho dne ho přece jen uviděl, snad to byl jeho duch, snad se vše pánovi jen zdálo.