Státy mají právní odpovědnost řešit klimatickou krizi

Tichomořský David porazil fosilní Goliáše. Jasná většina států v květnu v OSN podpořila klimatickou rezoluci. Pootvírá cestu, jak dohnat velké producenty skleníkových plynů k odpovědnosti. Jde se ale ke zdravému klimatu prosoudit?

Když ve středu 20. května Valné shromáždění OSN drtivou většinou odhlasovalo přelomové usnesení týkající se klimatické krize, premiér tichomořského ostrova Vanuatu Jotham Napat tento výsledek označil za začátek nové kapitoly v boji proti změně klimatu.

Na nejvyšší diplomatické půdě pomohl prosadit rezoluci, v níž světové společenství uznalo, že státy mají právní odpovědnost řešit klimatickou krizi snížením emisí skleníkových plynů, včetně omezení využívání fosilních paliv.

Vítězství připomíná biblický souboj Davida s Goliášem. Ostrovní stát v Pacifiku, počtem obyvatel menší než Brno, čelil silnému odporu některých velmocí.

Mělo přitom jít o pouhou formalitu. Vanuatu, které je ohroženo zvyšující se hladinou oceánů, chtělo pouze potvrdit loňské poradní stanovisko Mezinárodního soudního dvora (ICJ). „Když soud vydá poradní stanovisko, bývá jen formalitou, aby jej převzalo Valné shromáždění formou rezoluce. V podstatě jde o běžný postup – když požádáte o radu, následně také řeknete: děkujeme,“ vysvětluje pro Seznam Zprávy odbornice na mezinárodní environmentální právo z Univerzity v Oslu Christina Voigtová.

V tomto případě však místo prostého „děkujeme“ nastal lítý boj. V únoru, kdy delegace z tichomořského státu předložila první verzi návrhu, se objevily zprávy, že Trumpova administrativa naléhala na ostatní země, aby vyvinuly tlak na jeho stažení. Americké ministerstvo zahraničí zaslalo pokyny všem svým velvyslanectvím a konzulátům a uvedlo v nich, že proti návrhu důrazně protestuje a že jeho přijetí „by mohlo představovat vážnou hrozbu pro americký průmysl“.

Silný odpor zněl také z Ruska nebo států Perského zálivu. Saúdská Arábie ještě v den hlasování podala rozsáhlý pozměňovací návrh, který by text rezoluce, lidově řečeno, vykostil.

Snaha fosilních Goliášů ale neuspěla a návrh Vanuatu, k němuž se postupně přidalo dalších 89 spolupředkladatelů, získal silnou podporu – pro hlasovalo 141 států OSN, proti pouhých osm. Česká republika byla, jako jediný členský stát Evropské unie, mezi 28 delegacemi, které se hlasování zdržely.

Široký konsensus se nerodil snadno. Pacifické státy musely v průběhu vyjednávání nabídnout jisté ústupky. Z původního textu se tak „vytratily“ některé konkrétní mechanismy. Návrh například dříve obsahoval výzvu k vytvoření mezinárodního registru ztrát a škod způsobených klimatickými změnami a specializovaného mechanismu odškodnění.

I přes kompromisy je ale konečná verze poměrně ostrá. Vyzývá státy, aby „spravedlivým, řádným a rovným způsobem upustily od fosilních paliv s cílem dosáhnout nulových emisí do roku 2050 a co nejdříve zrušily neefektivní dotace na fosilní paliva, které neřeší energetickou chudobu ani spravedlivou transformaci“.

Samotný text rezoluce je analyticky významný. Přibližuje reálné řešení problému. Koncept právní odpovědnosti států za změnu klimatu nejdříve znala jenom právní teorie, poté se přidaly i některé soudy – kromě ICJ třeba i Mezinárodní tribunál pro mořské právo nebo Meziamerický soud pro lidská práva – a nyní se propsal i do vrcholně politického a diplomatického dokumentu.

„Nyní je zcela jasné, jaké jsou povinnosti států. Dalším krokem je, aby je státy skutečně začaly plnit,“ tvrdí Voigtová. „Myslím, že mnohé z nich upraví své vnitrostátní zákony, přijmou regulace pro soukromé subjekty a podobně.“

A když ne?

Pak se ostatním státům nabízí možnost velké emitenty žalovat. Prokázat je potřeba naplnění běžných podmínek odpovědnosti státu, včetně porušení povinnosti, vzniku újmy, přičitatelnosti a dostatečně přímé a jisté příčinné souvislosti.

Harro van Asselt, expert na klimatickou litigaci z prestižní Univerzity v Cambridge, ale v rozhovoru, který poskytl redakci, v této souvislosti podotkl dva důležité problémy. Vysvětluje je na hypotetické modelové situaci, kdy by se například právě Vanuatu v dalším kroku rozhodlo žádat od emitentů reparace.

„Zaprvé: Vanuatu může žalovat jen státy, které uznávají jurisdikci konkrétního mezinárodního soudu. A to už vylučuje řadu zemí. Například USA nejde napadnout ani u ICJ ani u Mezinárodního tribunálu pro mořské právo,“ říká právník z Nizozemí působící na univerzitě ve Velké Británii.

„Pak jsou zde ale jiné státy. Zajímavým příkladem jsou třeba Austrálie, Kanada nebo Norsko,“ dodává. „Jsou to státy, které chtějí vystupovat jako klimaticky odpovědní ‚dobří hoši‘, podporují Vanuatu, ale zároveň stále produkují fosilní paliva. Případnou budoucí litigaci tedy čekám spíše proti těmto zemím. To je ovšem druhá výhrada: rozhodnutí podat žalobu není primárně právní otázka, ale otázka politické ekonomie. Například z Austrálie míří do Vanuatu významné finanční toky. Takže i když je spor právně možný, neznamená to, že k němu skutečně dojde,“ doplňuje van Asselt.

Na mezinárodní úrovni tak expert čeká využití rezoluce spíše v rámci dalších jednání. „Malé státy mohou říkat: Právo je na naší straně, proto byste měli souhlasit s větším financováním ztrát a škod,“ vysvětluje.

Soudní spory se však dají očekávat na národní úrovni, kdy jednotlivci, neziskové organizace, ale třeba i města mohou žalovat vlastní stát a vyžadovat od něj klimatická opatření. Mohou si pomoci argumentací ICJ a odkázat na skutečnost, že jejich státy se k ní samy podporou nedávné rezoluce přihlásily.

Národní klimatická litigace jako mladý typ právního sporu v nedávné době zaznamenává první významné úspěchy. Z letošního roku můžeme zmínit například rozsudek soudu v Haagu, který rozhodl, že nizozemská vláda diskriminovala obyvatele svého dvacetitisícového karibského ostrova Bonaire tím, že jim nepomohla přizpůsobit se klimatickým změnám. Mimochodem žalobci v argumentaci odkázali právě i na loňské poradní stanovisko ICJ.