Stavy posedlosti

Jsou zkušenosti, při nichž člověk prožívá svoji mimiku, gesta, hlas jako patřící někomu jinému. Obvykle jde o někoho s negativními charakteristikami. Běžné jsou pocity oběti, nebo pocity invaze zvnějšku nebo vnější kontroly. Tyto vnější síly jsou obvykle prožívány jako zlovolné, nepřátelské a rušivé. Někdy se mluví o "stopaři" uvnitř nás. Často se setkáme s výraznou komponentou "hlasů".

Mechanismem vzniku tohoto neobvyklého a obtížně pochopitelného jevu je oddělení určité části Já a její potlačení do nevědomí. Toto oddělení se od sebe liší stupněm a obvykle je lze rozpoznat na kontinuu od disociativních stavů až po tzv. "mnohočetnou osobnost".

Stavy posedlosti jsou výsledkem bolestivých traumatických životních zkušeností, nejčastěji zneužití v dětství, a jsou považovány za tvůrčí formu vyrovnání se s obtížně překonatelnou situací.

Doplňující informace k této kategorii /citace z knihy: Grof, Stanislav. Grof, Christina. Krize duchovního vývoje. Praha : Chvojkovo nakladatelství, 1999. ISBN 80-86183-09-2/

Jedinci prožívající tento typ transpersonální krize mají zřetelný pocit, že jejich duše i tělo byly zachváceny a jsou kontrolovány bytostí či energií vyznačující se osobními charakteristikami.

Vnímají ji jako nepřátelský a rušivý prvek vstupující zvenčí do jejich osobnosti. Zdá se jim, že je napadá a působí v nich zmatek jakási bytost bez těla, démonické stvoření nebo zlý člověk, který se jich zmocnil prostřednictvím černé magie či čarodějnických postupů.

Tento stav se projevuje v mnoha různých typech a stupních. Někdy zůstává skutečná podstata poruchy skryta. Jsou pro ni charakteristické vážné psychopatologické projevy jako antisociální, až protizákonné jednání, vražedná agrese, či dokonce sebedestruktivní chování, sebevražedná deprese, sexuální promiskuita a deviace nebo nadměrné požívání alkoholu a drog. Teprve po zahájení zážitkové psychoterapie je „posedlost" dotyčné osoby identifikována jako základ zmíněných problémů.

Během zážitkového sezení se může obličej posedlého člověka náhle stáhnout v křeči a nabýt podoby ďábelské masky, oči získat divoký výraz. Ruce a tělo se svíjejí v podivných pozicích a hlas se zcela změní, takže zní jakoby z jiného světa. Dáme-li příslušné situaci volný průběh, začne celé sezení nápadně připomínat exorcismus v katolické církvi či rituály vymítání zlých duchů v různých domorodých kulturách.
Vyřešení často přichází až po dramatických epizodách spojených s dušením, prudkým zvracením, horečnou fyzickou aktivitou, či dokonce dočasnou ztrátou kontroly. Tyto stavy mohou být nesmírně léčivé a transformativní a nezřídka vyústí v hlubokou duchovní konverzi zúčastněné osoby.

V jiných případech si je posedlý člověk jasně vědom přítomnosti cizí bytosti a usilovně se jí brání, aby ovládl její působení. V extrémním případě se vynoří taková situace zcela spontánně v každodenním životě - a to ve stejné podobě jako při zážitkových sezeních. Tehdy dotyčného obvykle mimořádně vyděsí a on se cítí zoufale osamocen: příbuzní, přátelé a často i terapeuti mají totiž tendenci ho zavrhnout. Na chování takto posedlého jedince reagují mnohdy s podivnou směsicí metafyzického strachu a morálního odsouzení. Často ho označí za prostředníka zlých sil a odmítají s ním jakýkoliv další kontakt.

Navzdory skutečnosti, že je zmíněný stav spojen s mnoha odpuzujícími projevy chování a negativní energií, patří zcela jasně do kategorie duchovní krize. Démonický archetyp je samou svou podstatou transpersonální, neboť představuje negativní zrcadlový obraz božského. Často se zdá, že jde o „prahový fenomén" srovnatelný s úlohou odstrašujících strážců bran orientálních chrámů: brání totiž přístupu k hlubší duchovní skutečnosti, jež se obvykle vynořuje po úspěšném překonání stavu posedlosti. S pomocí člověka, který se nedá zastrašit neobvyklou povahou tohoto stavu a je s to podpořit jeho plnou manifestaci ve vědomí, lze negativní energii rozptýlit, takže nastává pozoruhodné uzdravení.

Podrobnější informace o stavech posedlosti vnímaných jako invaze zlých duchů nabízejí práce Wilsona van Dusena.