Stoikové

Výraz "stoického" klidu a mírnosti se odvozuje od jedné veřejné budovy v Athénách - stoá poikilé. V této "barevné sloupové síni" založil Zenón z Kitia na Kypru (nazývaný na rozdíl od svého jmenovce z Eleje Zenón Stoik) po pohnutém životě vlastní filozofickou školu. Zenón z Kitia žil v letech 336 až 264 př.n.l. a byl pravděpodobně smíšeného řecko-orientálního původu.

Dalšími význačnými představiteli stoicismu v jeho počátcích byli Kleanthés (331 - 232 př.n.l.) a Chrýsippos (281 - 208 př.n.l). Dnes nelze rozhodnout, které myšlenky od koho pocházejí, protože z nejstarší stoické literatury se zachovaly pouze zlomky.

Vedle této tzv. starší stoy se rozlišuje střední a mladší stoa. Hlavním zástupcem střední stoy je Poseidónios. Představitelé mladšího období jsou daleko známější. Jsou to jmenovitě Seneca, císař Marcus Aurelius a otrok Epiktétos. Všichni tři žili v prvních dvou stoletích našeho letopočtu. "Hovory k sobě" císaře Aurelia a "Rukověť morálky" otroka Epiktéta podávají základy stoického učení.

Císař Marcus Aurelius, který přijal stoickou nauku již ve dvanácti letech, se jí řídil po celý svůj život, a to i ve svém státnickém jednání. Stoické zdatnosti (ctnosti) odvahy, pevnosti a věrnosti povinnostem se u něho spojily v opravdovou vladařskou velikost.

Stoická filozofie se v etice těsně přimyká k sókratovské škole kyniků. Zmírňuje četné přepjatosti starého kynismu a přiznává daleko větší místo vědění. Návaznost na kyniky a jejich překonání je patrné již v životě samotného Zenóna, který se v Athénách nejprve těsně přimkl ke kynikovi jménem Kratés, ale po nějaké době poznal, že toto učení samo nemůže poskytnout obecný smysl života. Začal studovat další filozofy a nakonec založil svou vlastní školu, ve které se kynická nauka spojila s učením jiných filozofů, jako byl Hérakleitos.

Stoikové dělí svůj systém na logiku, fyziku a etiku. Nejvyšší místo zaujímá etika, logika a fyzika jsou jejími předstupni.

Logiku stoikové stavěli na základech vytvořených Aristotelem. Rozdělili ji na rétoriku (umění mluvit sám) a dialektiku (umění mluvit a myslet společně s ostatními). Dialektika podávala výklad o slovech, o označujícím a označovaném, vyjádřeném v představách a myšlenkách.

Pokud jde o otázku, zda skutečnost přísluší jednotlivému nebo obecnému, stojí zcela na stanovisku Aristotela. Jedinou skutečností jsou jednotlivé objekty, proto poznání musí vycházet z vnímání jednotlivého, ze zkušenosti (empirie). Duch je při narození nepopsanou tabulí ("tabula rasa"), do níž teprve zkušenost vnáší obsahy představ. Deset Aristotelových kategorií stoikové redukují na čtyři.

Stoická fyzika je materialistická. Vše je tělesné povahy, každé jsoucno, Bůh i duše. Netělesné jsou jen prostor, prázdno, čas a vyjádřené. Dva nejvyšší principy, činné a trpné, božstvo a látka, nejsou zcela rozdílné, neboť božstvo je jen jemnější látka. Tělesa se pronikají podobně jako proniká dým vzduchem nebo dva kovy ve směsi. Aristotelský princip dualismu je překonám monismem. Nejvyšší princip je božstvo, proniká světem jako teplý dech, jako oheň, jako duše, nejvyšší rozum. Při vzniku světa se přeměňuje praoheň ve vzduch a pak ve vodu. Voda zůstává, ale její část se mění v zemi a ve vzduch, z něhož se vyvinul oheň. Když se planety vrátí na své místo, vzplane vše světovým požárem, který vezme zpět Zeus a potom jej znovu vydá - koloběh se opakuje. Lidská duše je částí božského ohně a dává tělu formu.

Hlavní částí stoické filozofie je etika. Mravní život se zakládá na lidské přirozenosti a jejích základních tendencích, kterými je sebeláska a sebezáchova. Blaženost spočívá v životě ve shodě se sebou samým nebo shodném s přírodou, s přirozeností. Základním pudem živé bytosti je pud sebezáchovy. Pro rozumnou bytost (člověka) má smysl jen to, co je rozumné, tedy život ve shodě s rozumem. Jedině člověku jako rozumné bytosti je dáno, aby poznal božskou zákonitost a aby se jí ve vědomém jednání řídil. Život shodný s přirozeností a rozumem je ctnost, v tom spočívá jediná blaženost. Slast je následkem jednání ve shodě s přirozeností, ale nesmí být cílem. Proti ctnosti stojí afekty. Zenón rozlišoval rozkoš, žádost, zármutek a bázeň. Ctnost spočívá v boji s těmito afekty a jejím cílem je být prost vášní. Tento stav se řecky nazývá apatheia, klid mysli. Jednat ve shodě s přirozeností a s rozumem je povinností.

Ideální typ člověka stoikové spatřovali v mudrci, který je prost vášní, je spravedlivý a citlivý. Člověk měl pracovat pro společnost, pud po společnosti je dán přímo v lidské povaze společně s rozumem. Projevuje se nejprve v rodinném životě, v přátelství a potom v občanském životě.

Zákon je jen jeden, je jen jedno právo a jeden stát. Lidé jsou si rovni přirozeností, jsou bratři, děti společného otce. Není rozdílu mezi mužem a ženou, mezi otrokem, barbarem a svobodným občanem. Náboženství je chápáno jako poslušnost světových zákonů a odevzdanost v osud.

Od prvního století př.n.l. patří řecká filozofie k podstatným složkám římského vzdělání. Duch římské společnosti však obrací řeckou filozofii k praktickým otázkám a hodnotám. Se stoickou filozofií seznámil Řím Panaitos z Rhodu (180 - 100 př.n.l.), který sblížil své pojetí s Platónem a zdůrazňoval závislost duševního života na přírodních podmínkách. Jeho žák Poseidónos (135 - 51 př.n.l.) pěstoval speciální vědy. Filosofii chápal jako vědění o věcech božských i lidských a jejich příčinách. Svět je stupnice útvarů od neorganických předmětů až k člověku a proniká jimi božský oheň - životní síla. Ve své filozofické soustavě Poseidónos spojil stoicismus s platónismem a aristotelismem.

Stoická filozofie se v Římě rozšířila jak vlivy osobními, tak díky sourodosti některých mravních zásad (zejména povinností). Etika byla pěstována jako návod ke ctnostnému životu a ne jako věda. Etika nabyla náboženského rázu a zdůrazňovala příbuznost lidské a božské duše, rovnost lidí a přibližovala se tím ke křesťanství.

Pozdním stoikem byl Seneca (zemřel r.65), který tvrdil, že tělo je vězením duše a kladl důraz na posmrtný život. Cenil si bohatství a měl hrůzu před chudobou a strach ze smrti. Zdůrazňoval rovnost lidí, vlídnost k lidem a hlásal zásadu žít pro druhé. Měl velký smysl pro společnost.

Epiktétos (50 - 138) se vrátil k základům stoy a přibližoval se ke kynismu. Zdůrazňoval vnitřní svobodu. Rozlišoval věci, které na nás závisí a věci, na kterých jsme závislí. Jsme svobodní, jen když užíváme představ. Jinak je třeba vše ostatní snášet a podřizovat se řádu věcí i běhu světa. Oceňoval tělesnou práci.

Marcus Aurelius (121 - 180) se odvrátil od stoického materialismu a přidal duši k tělu jako její životní princip, který je součástí světového ducha.  

převzato z časopisu Natura Plus (https://natura.baf.cz) 

zpracoval: Jiří Svršek