V době, kdy se územím Římské říše začíná šířit světlá zvěst Evangelia, probíhá na území Británie více méně nenásilný proces, při němž Keltové přijímají římskou kulturu a způsob života. Jsou budovány silnice, umožňující rychlé přesuny vojsk, lázně a města (např.: Lundinium, dnešní Londýn). Jediní, kteří odolávali této římské civilizační vlně, byli Piktové, žijící na území dnešního Skotska, které bylo roku 122 našeho letopočtu odděleno Hadriánovým valem (obrannou zdí) od římského jihu.

Samotné křesťanství se na teritoriu římské provincie Británie objevuje velice záhy. Podle tradice tu kázal a mučednickou smrtí zemřel sv. Aristobulos, apoštol z širšího okruhu Kristových apoštolů - tzv. „sedmdesátera“. Dalším dokladem je např. popis umučení britského prvomučedníka sv. Albana, jehož smrt je kladena na začátek třetího století, do doby vlády císaře Septimia Severa, kdy se hovoří o křesťanských duchovních a o věřícím lidu. Je ovšem třeba poznamenat, že někteří historici kladou mučednický skon sv. Albana do doby Deciova pronásledování (r. 254) nebo dokonce až do doby pronásledování Diokleciánova (r. 305). Ale ať už je datování jakékoliv, křesťanství muselo být na území římské Británie známo již ve třetím století.

Ze začátku čtvrtého století již máme zprávy o určité církevní organizaci, kdy se měl londýnský biskup Restitius spolu s dalšími dvěma britskými biskupy účastnit sněmu v Arles v provincii Galii (dnešní Francii). Jelikož však byla v Galii vyhlášena veřejná sbírka, aby Restitius vůbec mohl dojet, můžeme usuzovat, že tehdejší londýnská diecéze musela být co do počtu věřících malá a poměrně chudá.

Začátkem třetího a po celé čtvrté století je Římská říše otřásána nejrůznějšími krizemi, ať už hospodářskými, politickými či náboženskými. Tyto krize oslabující vazby provincií s Římem nakonec vedou k tomu, že se roku 476 celá Říše, respektive její západní část, hroutí pod náporem barbarských germánských kmenů jako domeček z karet. Těsně před pádem Říše dochází v Římě k bojům o císařský titul, což se neobešlo bez armády, a toto spolu s mnoha dalšími faktory vedlo k odvolání legií a kolem roku 410 i k odvolání římské správy z Británie, na jejímž území zůstalo pořímštěné –- do značné míry již křesťanské –- obyvatelstvo.

Pohanští Piktové žijící za Hadriánovým valem využili této situace a napadli jih, jehož vládcové ve snaze zachránit, co se dalo, požádali germánské kmeny usazené na východním pobřeží o pomoc. Tato pomoc však dopadla tak, že Germáni zemi hrozným způsobem vyplenili a dobyli. Značná část Keltů se uchýlila na západ (dnešní Wales), kde žijí dodnes. S těmito Kelty odchází z dnešního anglického území i křesťanství a nad zemí se opět rozestírá temný mrak pohanství.

Mapa Británie

Ještě před touto katastrofou však Británie zrodila takové vynikající muže, jako byl např. sv. Patrik, který odchází hlásat Evangelium do Irska, kde zakládá monastýry jako centra křesťanské misie. Monaši a monašky těchto irských monastýrů (např. sv. Columba) se pak zasloužili o obrácení skotských Keltů ke Kristu. Jelikož tato tři centra křesťanství (Wales, Skotsko, a Irsko) byla v neustálém kontaktu, duchovní se navzájem navštěvovali (sv. Columba, sv. Brendan), vytvořila se tak keltská místní církev se svéráznými tradicemi.

Setkání křesťanství s duší keltského člověka majícího hluboký vztah k mystice vedlo k nesmírnému zájmu věřících o mnišství. Jsou zakládány četné mužské i ženské monastýry; po kraji žije mnoho svatých poustevníků, mužů i žen, kteří svým způsobem duchovního zápasu připomínají poustevníky egyptské pouště. Častým jevem bylo tzv. „vyhnanství pro Krista“, kdy monaši odcházeli do velmi vzdálených míst (např. dnešní Francie, Normandské ostrovy či dokonce Německo) a přinášeli tam s sebou světlo víry Kristovy.

Postavení monastýrů bylo u Keltů tak významné a respektované, že časem se veškerá církevní správa začne odvíjet od budovy kláštera, který nakonec nahradí diecézi. V čele církevní jednotky tak stojí představený kláštera, který je buďto sám biskupem, anebo když není, tak funkci biskupa vykonává jeden z bratří monastýru. Ovšem i tento bratr je jako jeden z monachů podřízen otci igumenovi.

K dalším zvykům staré irské pravoslavné církve patřilo sloužení svaté liturgie v národním jazyce, manželství duchovních a hlavně odlišné datum slavení Paschy, pocházející od sv. apoštola a evangelisty Jana. Termínem slavení těchto svátků se zde tedy lišili od římské pravoslavné církve, což vedlo k různým nedorozuměním a zmatkům. (Slovo „pravoslavná“ užíváme v souvislosti s římskou církví ve snaze odlišit Řím šestého století, který se ještě držel pravé víry, orthodoxie neboli slovansky pravoslaví, od římsko-katolické církve dneška, která do svého učení vnesla nauky odporující duchu prvotního křesťanství, a tak se od svatého Pravoslaví odchýlila.)

K nedorozuměním došlo tehdy, když keltští křesťané překonali vrozenou nedůvěru ke germánským pohanům sídlícím na britském území a vydali se jim oznámit radostnou zvěst Evangelia. Ve stejnou dobu totiž ke germánským Anglosasům přichází i misie z Říma pod vedením sv. Augustina, budoucího prvního canterburského arcibiskupa. Jak se ale v Římě o Anglosasech dozvěděli? Vypráví se, že se jednou sv. Řehoř Dvojeslov (Veliký), papež římský, (540-604) procházel v Římě tržištěm s otroky a uviděl tam skupinu plavovlasých mladíků s velmi světlou pletí, a tak se zeptal, odkud pocházejí. Bylo mu řečeno, že to jsou Anglové z Británie. „Ne Anglové, ale andělé,“ odpověděl prý svatý biskup. Když se dověděl, že jsou pohané, chtěl prý sám odjet do Anglie hlásat víru Kristovu, ale římský lid mu v tom zabránil. Místo sebe však poslal představeného římského svatoondřejského monastýru Augustina spolu s třiceti dalšími mnichy, které pro tento účel obdaroval svatými ostatky, ikonami a bohoslužebnými knihami. Misie sv. Augustina měla úspěch. Na radu sv. Řehoře měnil Augustin pohanské chrámy na křesťanské a Kristova pravda pomalu zapouštěla kořeny v srdcích drsného anglosaského lidu.

Křesťanství se tedy šířilo mezi Anglosasy ze dvou stran – od Keltů a z Říma, což vzhledem k odlišným tradicím a bohužel i ne vždy taktnímu jednání sv. Augustina, který v důsledku v Římě se již rodícího názoru o prvenství papeže obdržel „pravomoc“ nad biskupy keltské místní (tedy samostatné) církve. To vedlo k mnoha nepochopením a střetům, které nakonec vyústily ve vzájemný rozkol. Tuto tragickou situaci popisuje s jemným humorem André Maurois ve svých Dějinách Anglie:

„Když obě křesťanské církve obrátily na víru jeden a týž dvůr, byly rozdíly v učení příčinou velmi svízelných situací. V jedné a téže rodině se musely například slavit velikonoční svátky dvakrát za sebou. Některý král, když skončil svůj půst, slavil velikonoce, zatímco královna slavila květnou neděli a dosud se přísně postila.“ (André Maurois, Dějiny Anglie, str. 33; nakladatelství Lidové noviny 1993. Jak jen to zní známě uchu českého pravoslavného křesťana!)

Situace se časem stala tak povážlivou, že bylo třeba zabránit jejímu dalšímu zhoršování. Roku 663 svolal northumbrijský král Oswiu (r. 663) do monastýru ve Whitby synod, který měl rozhodnout, co s tím dále. Názory prořímské strany hájil především sv. Wilfrid, názory Irů sv. Colman z Lindisfarne (viz životopis). Jednání byla dlouhá, žádná ze stran nemohla nijak historicky dokázat pravdivost svých tvrzení. Nakonec zvítězil argument římské strany, která mimo jiné prohlásila, že její tradice pochází od knížete apoštolů sv. Petra, jenž seděl na římském stolci. Otcové sněmu, přesvědčeni vahou tohoto argumentu, se nakonec vyslovili pro římskou tradici. Ne všichni ovšem toto rozhodnutí přijali, proti byl např. sv. Colman (viz životopis), a v klášterech trvalo velmi dlouho, než se monaši zřekli irských zvyků. Římská orientace však během 100-150 let převládla na celém území Británie.

Pozastavme se chvíli nad touto událostí. Na římské tradici nebylo nic špatného, byla stejně pravoslavná jako tradice irská. Likvidací keltské národní církve a potlačením všech jiných zvyklostí než římských, což bylo spojeno se snahou po centralizaci církve v osobě římského biskupa, se však určitým způsobem předzobrazila budoucí nesnášenlivá politika římské církve. Všimněme si argumentu použitého ve Whitby. Na západě, kde opravdu jediným biskupským stolcem z doby apoštolů byl Řím, to nakonec vedlo k prosazení autority a svrchovanosti římského papeže nad místními církvemi, zatímco na východě, kde bylo apoštolských stolců mnoho (Jeruzalém, Alexandrie, Antiochie, Soluň, Patras, Korint,...), se později velice divili snaze papežů prosadit svoji nadvládu nad ostatními místními církvemi odvoláváním se na apoštolský původ římského stolce. Nicméně v době, o které mluvíme, se ještě Řím –- i přes všechny své snahy získat moc –- držel původní apoštolské, pravoslavné víry. Proto tedy můžeme v seznamech našich svatých nalézt představitele obou vzájemně si protiřečících směrů, spojovala je totiž stejná pravoslavná víra Kristova, pro kterou žili a nezřídka i obětovali své životy.

Od osmého století je tedy celá Británie víceméně součástí římské –- tehdy pravoslavné –- církve, což s sebou mimo jiné nese i postupné nahrazení národního liturgického jazyka latinou. Biskupové se stávají rádci a diplomatickými vyslanci panovníků. Jsou zakládány knihovny a budovány monastýry, které kromě duchovního života šíří i vzdělání. V době, kdy je téměř celá tehdejší Evropa –- až na několik výjimek (např. Velká Morava) –- ponořena v tmu polobarbarství, jsou v anglických klášteřích opisována a šířena díla antických klasiků. Centrum církevního života se přesouvá z Irska do Anglie. (Irsko si dlouho do středověku uchová mnoho ze svých starých tradic.) V této době píše latinsky sv. Beda Ctihodný své Církevní dějiny národa anglického. Anglosaští mnichové odcházejí na evropský kontinent jako misionáři. Svatý Bonifác obrací ke Kristu Němce, svatý Willibord evangelizuje dnešní Nizozemí a Lucembursko.

Ale ani sama anglosaská církev nezůstala ušetřena určitého „barbarského vlivu“. V řadách episkopátu, o nižším duchovenstvu nemluvě, se těší veliké oblibě pohanské hrdinské básně, což je jako trestuhodný zlozvyk napadáno celou řadou význačných duchovních osobností té doby.

Deváté a desáté století je obdobím velkých společenských a politických změn. Anglii několikrát po sobě napadají pohanští Dánové a znovu teče krev mučedníků za Krista. V důsledků dánských vpádů se anglosaská království čím dále tím těsněji přimykají k sobě, někteří panovníci si již začínají říkat králové celé Anglie.

Církev se stále těsněji spojuje s osobou panovníka, který je chápán jako správce Božího lidu a jako takový má vést příkladný křesťanský život. Příkladem je král Alfréd Veliký, vítěz nad Dány, který zahrnul do anglosaského zákoníku i Desatero.

Příkladem zbožného duchovního pastýře té doby může být např. svatý Dunstan (909-988), arcibiskup canterburský, tj. metropolita celé Anglie. Svatý Dunstan zreformoval mnišství, téměř zničené dánskými nájezdy a nenávistí šlechty, a zavedením benediktinských pravidel jej pak opět učinil přitažlivým pro mladé lidi. Ve své diecézi světec dbal na dodržování morálky, často byl povolán řešit různé spory. Opravoval poničené chrámy a stavěl pro slávu Boží a ke cti anglických světců nové. Již za života byl ctěn jako divotvorce, po smrti pak jako svatý.

Jak již bylo řečeno dříve, anglosaská církev chápala sebe samu jako součást církve římské. Proto není divu, že když se situace uvnitř křesťanstva stala kvůli papežství neúnosnou a když se v důsledku těchto věroučných změn oddělil roku 1054 římský patriarcha od všeobecné (katolické) církve, následovala ho v tomto neblahém rozkolu i církev v Anglii. Tak se v polovině jedenáctého století smutně zakončují dějiny pravoslaví na území Británie, které dalo církvi tolik mužů i žen svatého života, z jejichž nepřeberného množství některé vybíráme. Začněme osobností, bez jejíhož přispění by osudy mnoha svatých zcela zmizely pod nánosem času a zapomenutí.