Modlitba

Yó só bhagavá araham sammásambuddhó,

Svákkhátó yena bhagavatá dhammó,

Supatipannó yassa bhagavató sávakasanghó...


Společenství moudrých

Ta poslední poklona těm, kdo tvoří svatou sanghu, společenství těch, kteří naslouchají Buddhovu učení, ta patřila také vám, všem, kteří jste sem přišli. Sice nemáte čistě oholenou hlavu, kde není ani vlásek navíc, ani perfektně složené oranžové roucho, my jsme tady všichni docela obyčejní lidé. To ale neznamená, že bychom se nemohli podívat na to, jak vypadají skutečně dokonalí, a to ne takoví, kteří mají jenom tu perfektně vyleštěnou holou hlavu a oranžové roucho, ale ti, kteří buddhistickou cestou šli a opravdu došli až na její konec, ať už jako mnich nebo jako obyčejný člověk. I to se v dějinách stalo, najdete to zapsáno v posvátných sutrách, skutečně i takoví se našli, a stává se to až do dneška.

Dnešní přednáška je tedy věnována těm, kteří došli až na konec, kteří se tam dostali, kteří uměli, mudrcům a svatým, a pak také těm, na kterých to málokdo poznal. Víte, ona je to moc krásná a vznešená věc, dostat se do jejich společenství, těchto moudrých, těchto na konec došlých a dokonce i nadobro odešlých. Ať už živých, či dnes již neexistujících, ale dokonalých. Jak uvidíme, ono to zase není tak veliký rozdíl u těch moudrých, zda jsou či nejsou, tady nebo tam. Dostat se k nim blíž, o to nám dnes půjde.

Představte si to: Tak, teď půjdu a najednou z ničeho nic potkám mudrce.

“Jé! Dobrý den, pane mudrc.”

A teď najednou – jak dál. Vždyť je to vzácnost, najednou je tu a je to ten pravý, tady ten, opravdu tenhleten, zrovna ten to dokázal.

To se moc hodí, jen tak si to představit, projít si to v duchu. Co by s ním vlastně šlo. Zkuste si to.

První nápad, který člověk mívá, je něco od něj chtít. Když už je ten mudrc, tak aby nám tedy něco dal, že ano. Alespoň nějakou moudrost. Třeba tajnou nauku, kterou kamarádi ještě nemají. Něco lepšího. A málokoho z nás napadne, že by mu třeba taky sám něco mohl dát. Když je tady mudrc, no sláva, tak si taky něco zaslouží, vždyť je to prima.

Kdyby přišel skutečně mudrc, kdyby tady byl, možná, že už tady mezi námi někde je, co my víme, tak je opravdu hrozná škoda od něj něco zvlášť pro sebe chtít. Je to asi tak, jako kdybyste našli na půdě vzácnou knihu a odnesli ji do sběru. Tam za ni dostanete třeba jednu korunu českou. Máte svou odměnu, něco jste udělali, něco dostali. Nad tím se samozřejmě každý usměje, protože vidí: dostal málo, škoda.

Jenomže ono je to právě úplně stejné, jako když potkáte mudrce a budete od něj chtít něco pro sebe, něco navíc, protože tím už jste si od začátku všechno pokazili, pak už to není úplně ono. I když nakonec opravdu dostanete tu jednu korunu, to vyžádané poučení, ale to bylo prosím všechno. Dali jste vzácnou knihu do sběru, držíte si svou korunu, jenže škoda, v té knize bylo víc.

Proto by bylo pěkné, kdyby ta dnešní přednáška byla i zároveň meditací, kdyby byla tak nějak blízko, co dokážeme nejblíže, právě těm moudrým, kteří uměli a umějí, kteří se tam dostali a kteří, ačkoli sami už nic nepotřebují, přesto však rádi od nás něco přijmou. A to je pěkné.

Tak si každý zkusíme vzpomenout na někoho takového, koho si nejvíc vážíme. A řekneme si dobře, dobře, ať je blízko, ať jsme si blízko. Anebo ještě lépe, vždyť jsme si vlastně blízko. Vždyť ta vzdálenost, to je vlastně taky jenom určitá dohoda. Vždyť už z principu, od základu jsme blízko, protože to, co nás vzdaluje, ten pocit nedostatku a méněcennosti, že já neumím, co umíš ty, to je pouze dočasné, na chviličku převzaté, omylem, to není ani příliš naše.

Ono to zasvěcení od velikého mistra je, jako kdyby si žák na chviličku vypůjčil mistrovy boty. Sice, pravda, to zatím nejsou jeho boty, to je fakt, ale chodit se v nich dá. Žák si je pěkně vyzkouší, a třebaže ty boty samozřejmě musí vrátit zpátky, od té doby už si pamatuje, jak se chodí. Vždyť jednou opravdu šel, byť ty boty byly vypůjčené. Vidíte, tak to chodí.

Chodí... (směje se) Spousta bot je vypůjčených, ty moje občas taky, a veliké díky za ně. Hlavně když chodí.

A teď vlastně proč si dneska budeme povídat o mudrcích a všech těch došlých a odešlých, k čemu je to vlastně dobré. Jednak, jak už jsme řekli, že se dostaneme nějakým způsobem blíž, k nim a navíc také jeden k druhému, už to samo je z principu dobré, ale pak je tady ještě další důvod: umět si něco prohlédnout, naučit se sám dívat.


Umět se dívat

Umět se dobře dívat, to je klasická buddhistická cesta, není to prosím pro všechny lidi, jsou lidé, kteří jdou jinak, ale sám Buddha tím zpravidla začínal. Vidět správné jako správné a nesprávné jako nesprávné, a nikdy naopak, tak to vždycky říkával.

Správné vidění, to je základ, ze kterého se v buddhismu vychází, to je první člen osmidílné stezky. Také se mu říká správné nazírání nebo náhled. Je to takový rozdíl, jako když máte čisté brýle nebo špinavé brýle. S těmi čistými, to každý pochopí, je všecko o mnoho zřetelnější než s těmi špinavými. Čili správné vidění, to znamená umět si pěkně vyčistit brýle, podívejte, třeba tady ty buddhistické brejličky. (Sundá si brýle a čistí je.)

Vida, už se pěkně blejskají. Hned je to lepší. A teď jde o to, že kdo opravdu dosáhne tohoto správného, nezakaleného, nezaujatého vidění, kdo vidí “na jedničku”, tak ten má velikou šanci vstoupit do proudu.


Kdo vstoupil do proudu

V jazyku páli se ten, který vstoupil do proudu, nebo též dospěl k prameni, nazývá sótapanna. Na chvíli viděl správně a přitom v sobě dokázal povolit, a tak poznal, jak to je. A jak se do toho proudu dostane, jak se mu to jednou podaří, tak se mu zase nazpátek upevní to jeho správné nazírání. To jeho nezaujaté vidění se tím, že v sobě dokázal povolit, ještě zlepší.

Vidíte, a to je právě, o co se tady dneska budeme snažit. Když si ukážeme, jak se chovají a jednají takoví lidé, jak to v nich pěkně chodí, tak se jimi jakoby na chviličku staneme, jakoby si vypůjčíme jejich buddhistické sandály, a tím se nám také na chviličku podaří správněji vidět. A to není k zahození.

Protože s tím správným viděním máme daleko větší šanci, že do toho proudu šlápneme doopravdy. To je ten trik: Jedno podporuje druhé a stačí, když povolí jedno, aby to druhé za ním následovalo. Dejme tomu, že máme šanci vidět na třicet procent. Když se nám ale dostane milosti, že to na okamžik zahlídneme, tak už to bude dělat třeba čtyřicet, nebo dokonce šedesát procent, nikdo neví. Ať se každý pěkně nechá překvapit. Taky záleží na tom, nakolik si ty brejličky svědomitě začunil. To je pak překvapení, jéje, tam toho bylo, raději ani nekoukat, co? Ale hlavně, že už je to pryč.

Taky se tomu může říkat, že když vstoupil do proudu, že se jakoby namočil. Představte si to: ten, kdo se poprvé namočil. Docela pěkné přirovnání.

Abychom i my sami zjistili, kdy už máme nárok vstoupit do proudu, tak si o tom dneska budeme povídat, protože to je vlastně, o co většině z nás teď asi nejvíc jde, protože před tím většina z nás tady stojí.


Kde se to dočteme

Ještě odbočku, maličkatou odbočku. Knížky. Také to ještě podpoříme literaturou. Ten, kdo to chce mít všecko důkladně podložené těmi pálijskými slovíčky, tak tomu už po kolikáté doporučuji žlutou knížečku Slovo Buddhovo.

A už jsem říkal, je to něco jako instant z pytlíku, pěkně to skřípe mezi zuby, sice je to strašně výživné, ale potřebuje to spoustu a spoustu vody k zalití nebo raději mlíka, a pro jistotu trochu osladit. A tím je pouze vlastní praxe, bez toho to nejde. A také to nejde bez laskavosti, tomu, kdo to nemá rád.

Pak je tady další knížka, náhodou taky žlutá, dneska nám to tady pěkně žloutne, a to je Meditace všímavosti a vhledu od Mahási Sayadó. To je takzvaná barmská škola meditace. V té knížce je to všecko spíš z hlediska meditace, jak se to člověku ukazuje, když se sedí. My tu budeme spíš vysvětlovat to okolo, co tam není, co to všecko spojuje dohromady.

A do třetice poslední knížka, podle očekávání taky žlutá, od Petra Holého, možná ho znáte, nesedí daleko, Povídání o cestě Tam, a z ní dneska použijeme dva příklady. Ten, kdo by si to chtěl dočíst, je tam najde ještě víc vysvětlené, než dneska stihneme.


Strom lpění

V té knížce je takové přirovnání: Představte si strom. Tak. Tady má kmen, tady má tlusté větve, pak má tenčí větve a na konci bude jehličí, nakreslíme to na tabuli, no pravda, malířem bych být nemohl, naštěstí je všechno pomíjivé a tabule se smaže a nebude to pak po mně vidět. Vidíte, že je na té pomíjivosti taky něco dobrého. Ta pomíjivost bude v lednu, tedy přednáška o ní... (smích), jinak je tu samozřejmě pořád, ale v lednu si o ní budeme povídat podrobněji.

Tak tohle by měl být strom, vidí to každý? Dobře. Dáme mu jméno strom lpění.

Představte si, že člověk přijde k tomu našemu stromu a první, na co narazí, to je pichlavé jehličí. Tak si sáhne – fuj, už zase nějaká meditace, už mi to zase nejde, píchne se o to jehličí. A příště zas, a pak taky, a pořád první, s čím se střetne, to jsou jeho myšlenky a názory: má se, nemá se, kdyby se, jak by se, co by se… všecko tohle dokolečka. Takhle si na to vždycky sáhne a ono ho to zase píchne. Proč zrovna mě obtěžují nějaké myšlenky, když já tu sedím v klidu... Nevadí. Hlavně, že sedí a všímá si toho.

Pak jsou na řadě větvičky. To je takové roštíčko, co máme pod povrchem mysli. A s tím také nemá cenu se příliš zabývat, to se vždycky nějak ohne. Všechno totiž záleží nad tom, co je dál pod tím. A to už jsou pevné větve. A ty už jsou horší: Mně se nechce... , co kdyby se nemuselo... , co z toho budu mít... , oni na mě chtějí tohle... , oni zas na mě chtějí tamto.

Všímejte si, to už jsou věci, na kterých to tam vevnitř víc drží. To už jsou první opravdická lpění. A potom pod těmi větvemi máme ještě tlustší větve, to už jsou pěkné sukovice. Třeba lpění na majetku: Oni mi sebrali řidičák, jejejejej. Oni mi zase nepřidali, jejejejej, malér. Nebo uplatnění ve společnosti: Oni mě tam nechtějí. Nebo touha po zabezpečení: co když nebudu mít penzi, co se pak se mnou stane.

No, tu možná nebudeme mít nikdo, jestli budeme hospodařit jako teď, až budeme v té Evropě... (směje se).

Tak. Až nakonec úplně vevnitř, tadyhle, za všemi větvemi, to, co je nejmíň vidět, co je nejsilnější a na čem to celé drží, to je kmen. A ten kmen má krásné jméno na dvě písmenka. Kdo už četl tu knížku “Vyprávění o cestě Tam”, tak nepředbíhejte, tak to druhým neříkejte, a kdo ji nečetl, tak ať zkusí uhádnout, jak se tomu na ty dvě písmenka říká.

(Ticho.)

No tak tolik nekřičte... (směje se). Každý to slovíčko zná, protože ho používá skoro v každé větě, všimněte si politiků, ti to vždycky říkají na začátku svého projevu, ... no co řeknou první vždycky, no... přece “já”! To jsou ta dvě písmenka. No, tak tomu kmeni se říká já, báječně. Právě na tom všichni samozřejmě držíme nejvíc, každý, bez výjimky. O to nám vždycky jde, o to se pořád bojíme, aby se tomu něco nestalo. Pořád je tam takový ústřední pilíř, na kterém to celé drží. A to je já. Ano, je to tak, je to představa já jsem, já to tady všechno dělám.


Vyznat se v houští

Všimněte si, co toho musíme napovídat, než se vůbec dostaneme k tomu, jak se vstoupí do proudu. Co všecko musíme probrat.

Tak tohle je ten strom lpění. Ten, kdo si váží Buddhy, tak možná uzná, že to lpění asi za moc nestojí, občas ho napadne, že mohl mít pravdu, když tvrdil, že lpění je příčinou všeho trápení.

Dokonce kdo Buddhovi opravdu porozuměl, tak sám, vlastní zkušeností pochopí: ano, ano, lpění je bolavé. Ano, je to vlastně to, proč je nám na světě tak mizerně. To je právě jedině díky tomu všemu lpění.

Tak dobře. Tak tedy máme tady strom lpění, už víme, že je to v nás, už víme, jak to je košaté, a že je pak skrz špatně vidět.

Přirozená úvaha tedy je, honem, co s tím? Co...? Pryč s tím! K ničemu to dobré není, jenom nás to trápí, sám Buddha by řekl “Otrávený šíp co nejrychleji odstranit.”

Proto první, co člověk udělá, že vezme nějakou mačetu a začne do toho roští sekat, hlava nehlava. Pokud je to pán, tak do těch větví mlátí s velikou vervou, dámy bývají naštěstí jemnější.

Jenže právě tohle je strašně málo účinné, protože když se usekne pár větviček, tak z druhé strany zase narostou. Naši předkové, ti byli moudří a znali pohádky o dracích, kterým useknete jednu hlavu a dalších pár hlav zase doroste, to je přesně ten případ. Oni to v sobě dobře rozpoznali.

Třeba dám stovku na povodeň, ale v tu chvíli už si říkám, jaký jsem pašák, a místo toho, aby ze mě kousek ubylo, tak mi narostou obrovská ramena. A mám to.

Drakovi přirostly dvě slušivé hlavičky navíc a můj stromeček se pěkně zakošatil. Nekoukalo se! Nekoukalo se, a tím hůř půjde koukat potom, s těmi narostlými rameny.

Ale dejme tomu, že se přece jen trochu kouká. Tak se ty větve začnou opatrně krájet, vz-vz-vz, vz-vz-vz, to už začne být slyšet, piliny létají, ty větší větve s rachotem padají na zem. A co se tím naším stromem lpění stane? Skvělá věc! Najednou do něj začne být vidět. A to je veliká pomoc. Jakmile ubude lpění, tak v tom okamžiku zase člověk hned lépe vidí.

To máte jako spojité nádoby. Míň lpění, víc vidění. Míň vidění, víc lpění, docela jednoduchá pravda. Uvidíme, jak se nám tohle pravidlo bude hodit, až budeme zkoušet, jaký je kdo mudrc.


Musí to být u kořene

Často nás napadne, kolik těch větví a větviček ještě máme. Pokud je mysl jednoduchá, člověk prosťáček, tak jich má pár. Ale zato pevných a sukovatých. Naproti tomu, kdo hrbil záda nad knížkami a proseděl půl života v lavicích, ten si to nadělal pěkně košaté. Ale většina z toho bývá pouhý kopec roští, nic vážného.

Hlavně si to přiznat. Je tu něco a překáží to. Bolí to. A teď jde o to, jak účinný způsob si vybereme, abychom to stihli všechno pořezat. Protože když to budeme brát od těch nejmenších větviček, s každou se rok pižlat, tak nám to může vydržet, řekl by Buddha, na tisíce a milióny životů.

Tisíce a milióny životů, to oni měli staří buddhisté takové velkorysé počty, tam se to násobilo a umocňovalo jedna radost, a nul přibývalo, a na nějaký ten plus minus jeden život se nekoukalo.

Jenomže pižlat větvičky, to není účinné. A právě proto je potřeba správně vidět. Abychom se nepižlali s malými větvičkami, které stejně uschnou a upadnou, ale aby se vždycky řízlo tam, kde to nejvíc drží, kde je kus pořádně tlustého špalku.

Třeba nemá cenu chodit naprosto nažehlený, ani vlásek nakřivo. Pravda, chodit jako ze škatulky přispívá ke kázni, odstraňuje to částečně nepořádek, ale už ne jeho příčinu. Protože za nepořádkem se vždycky skrývá lenost. To je ta příčina. To už je jedno z největších lpění, velice blízko samotnému sobectví.

Jsem líný jako čuně a přiznám si to. To je hlavní. A nezkouším to šidit tím, že se nastrojím. Prostě vždycky od všeho najít spíš samotný princip, co je za tím, než jak to navenek vypadá. Protože navenek to vypadá často obráceně, navenek se nosí maska! A vidět pod masku, na to je právě to správné vidění.

A teď už možná mnohým z vás začíná docházet, co vlastně je ten nejelegantnější způsob, jak to všecko naráz krásně uklidit. Jak všechna ta lpění velkoryse zlikvidovat. No tak, jak by se to udělalo? Vezme se motorová pila, fik, a je to. Pamatujete si, co se musí podřezat? Ne jehličí, ne větvičky, pár hlavních větví sice ano, aby bylo vidět ke kořeni, ale hlavně celý kmen, ten se musí podřezat! Tam to je. Sobectví musí pryč, najednou, celé, tak jak je. Člověk se musí vyrovnat s tím, čemu se říká já. Jak to zařídí, to je jedno, ale hlavně celý, najednou. Tváří v tvář, jak říkají Tibeťané v Knize mrtvých. Postavit se tomu tváří v tvář. Pustit to, odevzdat se, rozdat se. To je ono.

Tak jsme se dejme tomu jednou dočkali, tady se to fiklo, ono to spadne a na zemi bude ležet kláda, jako tady na té tabuli. To před tím byla fáze jedna, strom nám stál, to potom fáze dva, kláda leží. A všimněte si, jak nepatrný je to rozdíl! Nejdřív strom stojí a jsou na něm větve, na nich větvičky, na nich jehličí. Potom strom leží, zase na něm jsou větve na těch jsou zase větvičky a na těch je zase to samé jehličí. S jediným rozdílem, že je to u pařezu pěkně uřezané.

A teď, co to znamená v mysli. Bezvadnou věc, docela jednoduchou. Když člověk nechá myšlení na sebe, pořád toho samého sobectví, pustí to, všechna ta lpění, tak je prostě naráz od nich pokoj. A to je obrovské kouzlo. To je obrovská síla. Jediným nepatrným oddělením, přesným řezem, málo síly, ale zato velký efekt, tím se způsobí, že obrovská věc, mnoho životů, tisíce a milióny životů, to všechno najednou ztratí moc, přestane poutat. Sice pravda je, říká se, že ještě takový strom může rozkvést, dokonce na něm může i pár šišek uzrát, ale semena z nich už naštěstí nevyklíčí. Už to nikdy nebude ta původní síla sobectví. Protože ten strom už nemá výživu z kořene, tam to skončilo.


První pouto padlo: klam já

A teď se konečně dostaneme k tomu, co vlastně vystihuje takového sótapannu, toho, kdo vstoupil do proudu, jak se vůbec pozná. Buddhisté rozlišují tak zvaných deset pout, to jsou taková hlavní lpění, která člověka poutají. A oni tvrdí, naprosto jasně a nesmlouvavě, že to první a zásadní pouto, které se zlomí, když člověk vstoupí do proudu, to že je klam já.

Klam já... Prosím pěkně, proč klam. Tady jsme už mnoho říkali o buddhismu a mnoho jsme si říkali o já, přesto si všichni můžeme vyzkoušet, že když nám někdo šlápne na nohu, jak to já je pevné. Proto není na škodu zopakovat, proč se říká klam.

Takový sótapanna totiž skutečně zjistí, že se dá chodit po světě a dělat všecko jako předtím, jenom to já už nemá výsadní postavení. To znamená, že to není první strom v lese, na kterém se každému ukazují turistické značky, tam musíš a tam nesmíš, ale docela obyčejná kláda na pasece, která už není tak důležitá, a která v ničem nepřekáží.

Nebo je to asi tak, představte ti to, že to já ztratí nárok být generál, který všem velí, všechny komanduje a všichni ho musejí poslouchat, ale že je to prostě jenom jeden docela obyčejný vojáček z řady, který je stejně potřebný jako všichni ostatní.

Vidíte to? Klam, to znamená, že ta věc je dál na pohled stejná, jenom byla prohlédnuta, zjistilo se, že nemá takovou důležitost, takovou moc, takový přehnaný význam, jak se věřilo předtím. Zkrátka že to naše já není nic pravého, že je něco jako papírová růže.

To bylo zatím stručně o klamu já, my si to všechno ještě budeme po Novém roce probírat podrobně a důkladně, pěkně tam a nazpátek, bude to ve druhé přednášce a tam s tím já pořádně zatočíme, uvidíte. Tam s ním bude ámen... (směje se).

To si vždycky vzpomenu na jednoho kamaráda, to už je aspoň třicet let, který říkával: “No až to já najdu, no JÁ mu ukážu, já s ním zatočím.”

Ne abyste to brali doslova, něco už snad umíte. Tak v únoru uvidíte.


Druhé pouto: pochybnosti

Tak dál: Ten, kdo vstoupil do proudu, tak pochopil, a to ne, že by nad tím nějak moc bádal, najednou to v něm prostě samo puklo, že to já je klamné, že to není nějaký jeden zásadní privilegovaný bod, střed světa, ale že to je puntík na mapě jako každý jiný. Tohle pochopil. A tím padlo první buddhistické pouto, klam já. Odměna za to je, že s tím zároveň odejdou dvě další věci. Dvě další pouta se tím zlomí, naráz, takže vlastně při vstoupení do proudu ta pouta puknou najednou tři. Vzpomínám si, v nějaké pohádce měl zlý kouzelník na srdci tři železné obruče. Tak to jsou ta pouta.

To druhé pouto je pochybnost. Proč? Dokonce z mnoha důvodů! Takový nejjednodušší důvod je docela prostý. Jakmile to já zmizí, prosím pěkně, kdo tam má co pochybovat? Vždyť tam přece žádný takový ani není! A je to. Není já, není pochybnost. Vidíte, pouto zmizelo.

To je třeba jeden možný výklad. Anebo jiný výklad, proč zmizí pochybnost, to je, že už je všechno v pořádku. Že je všechno tak, jak má být.

Vzpomínám si přitom na švýcarskou dráhu. Tam jsou vagónky pěkně naleštěné, poněkud drahé, pravda, člověk má hluboko do kapsy, ale vidí, prosím pěkně, tohle je klika. Jistě, hladce funguje. Dveře – ano, vážně, nejsou počmárané. Je tam kobereček. Ovšem, čistý. Tak si do toho vlaku sednete a v tu chvíli vás zcela opustí pochybnosti, že nedojedete včas. Ani si na ně nevzpomenete! Proč byste neměli včas dojet, když všechno ostatní je v pořádku.

Vidíte to? Když je všecko správně, tak nikdo nemá pochybnosti. Ty vznikají až tím, že někde je pocit nedostatku, ano? Někde je rozpor, pocit nenaplnění, neúplnosti, nedokonalosti. Tak potom se pochybuje. Pokud je všechno správně a v pořádku, tak není o čem pochybovat.

Proto tedy v tu chvíli, kdy se vstoupí do proudu, pochybnosti zanikají. Tak. A dokonce nejen pro tu chvíli. To je to veliké kouzlo. Jak někdo viděl poprvé kouzelníkovi do karet, správně viděl do těch karet, tak už jednou provždy, na celý život ví -– ano, jedna z nich byla falešná. Pamatuje si to. Ty zásadní pochybnosti v něm zmizí vůbec, už napořád.

Řekl jsem zásadní pochybnosti. To se nesmí přehlédnout. Podívejte se: Tím, že člověk dospěje k prameni, tak to ještě neznamená, že by nemohl pochybovat o normálních věcech. Když mi někdo přijde vykládat, že viděl stoletého jógina, jak chodil po vodě, co udělám? No, začnu pochybovat. Nemám v to důvěru, nebyl jsem u toho, tak co bych nepochyboval, ano? Přece chodit po vodě, to není zásadní věc. To není potřeba k osvobození. A v klidu o tom budu pochybovat až do smrti a ničemu to nebude vadit.

Naopak taková věc, jako co bude se mnou, tam pochybnosti zmizí, skutečně, tohle když se povede, tak tato základní pochybnost ztratí význam. Co se stane až umřu, co já tady chudinka, tohle všechno, proč mě nikdo nechápe, jestli jsem lepší nebo horší než druzí, celý ten balík starostí, které se týkají mé osoby, ten byl klamný, a proto tyto pochybnosti odpadají.

Stejně takové ty “duchovní” pochybnosti, o smyslu života, jestli meditace k něčemu je, to všechno se naráz vyřeší. Zato třeba o ufónech, o těch se dá vesele pochybovat dál.

S těmi pochybnostmi to platí i nazpátek: Máš je, tak sótapanna nejsi. To se člověk strašně stará, kam už se dostal, jestli je už konečně ten skvělý buddhistický svatý, třeba už to bude, nebo to ještě není, to vytoužené poznání, nebo vlastně už je...

Jenže v tu chvíli, co s tím nápadem přijde, tak už má spečetěnou odpověď: Nejsi! Máš smůlu, hochu, nejsi! A proč? Přece dokud o sobě pochybuješ, dokud máš touhu se na to ptát, tak jak bys mohl být...

Podívej, tadyhle to máš napsáno – měly ti zmizet pochybnosti. Nezmizely, nejsi sótapanna, je to jednoduché, tak jdi pěkně meditovat a nezlob. Slyšíš? A ještě to dej tatínkovi podepsat. Tak. Pochyboval jsem si tady a namlouval jsem si, že už jsem ten, kdo nepochybuje. A teď jsem vedle.

Pamatujte si, jak má někdo zásadní pochybnosti, tak má také zároveň zásadní jistotu, alespoň jednu, a to, že ještě nikam nedošel! Ale to vůbec nevadí, vůbec nic se neděje, jen ať si hezky sedne a medituje, a ono to bude dobré. Ono to časem přijde. Samo to přijde.


Třetí pouto: lpění na víře

A konečně to třetí buddhistické pouto je lpění na pravidlech a obřadech. A nejen na nich, patří tam i dogmatismus a slepá víra. Je to vlastně všechno jen úporné lpění na názorech, promítnuté do citu. A samozřejmě, kdo lpí na názorech, ten nemůže správně vidět, a kdo správně nevidí, ten nikdy nevstoupí do proudu, to už jsme tu říkali, stejně jako kdo v sobě nedokáže povolit.

To třetí pouto těsně souvisí i s druhým, pochybnosti mají totiž přímo za následek lpění na víře. Čím víc máme nejistoty v hlubokých věcech, tím pevněji pak musíme věřit, že je to po našem.

A nazpátek se to zase pěkně sype jako domeček z karet: jak povolí sobectví, tak povolí i pochybnosti, co bude se mnou, a tím zase povolí i slepá víra. A najednou je tu spousta svobody.

Naopak lpění na víře, to bývá někdy smutné. Kdo toho svého mistra a to své společenství vyvyšuje nad druhé a ty ostatní, kteří podle něj nic neumějí, ty zase ponižuje, tak ten tohle pouto ještě nezlomil. A přesně o tenhle rozdíl, o kolik výš je on a o kolik níž stojí tamti, přesně o tolik se v něm udělá rozpor, a z něj pramení přesně tak veliký pocit nedostatku, a z něj přesně tak veliké trápení. Ona je tu opravdu spravedlnost.

A zase zpátky, kdo si tohle v sobě pěkně srovnal, tak ten vidí: No jéje, to je príma. Tady je buddhista, ten sedí v koutě, támhle hinduista – jé, taky umí, jak na to přišel, a ještě u toho pěkně zpívá. No a támhle je mohamedán, ten si mumlá Alláh, Alláh, Alláh, Alláh, a jak mu to funguje. A postupně pokračuje klidně až k Eskymákům. To je jedno. Hlavní je, že si předem neuvrtá do hlavy špatný názor “oni to neumí”. Proč by to Eskymáci neuměli? Protože pak já to umím o to víc, a už jsme zase u toho pouta. Tak honem, zase se vezme pila a znova se to “zbytečné navíc” odřeže, když nám to mezitím znova vyrostlo, a to se taky stává, a moc často. Už zase někde vylezla “pejcha, co peklem dejchá”, a už jsou tu zase ta ramena. Tak už to chodí.

Ještě jednou si zopakujeme, kam jsme se dnes dostali: První stupeň pokroku v buddhismu, tomu se říká vstoupení do proudu, říkali jsme jakési namočení, a to je způsobeno zejména tím, že padl klam pevného já. Neboli, jak by řekla moje babička, ten člověk zkrátka nemyslí na sebe. To je úplně totéž, v tom není žádný rozdíl. Tak. A kromě toho tomu člověku odpadly pochybnosti a tím mu také odpadlo lpění na víře. Přeje i druhým to samé, byť to dělají úplně jinak. Tak sem jsme se až dostali.


Poznání a svoboda

My jsme ale lidé strašně nenechaví a tak nás určitě zajímá: Jenže jak to ten člověk pozná, jak se to sám dozví? To ho jednou navštíví anděl? Takhle pěkně se snese, řekne “Pane Novák, ú-ú-ú-ž, už je to tady, honem, chystejte si svatozář...” (směje se). Asi ne, andělé jsou unavení a venku je ošklivo, asi to tak nebude, opravdu ne. Možná, že hodně věřící člověk by ho uviděl, ale my jsme tady u buddhistů a tam je andělů strašně málo, to dělá ten buddhistický pronikavý pohled, ta vipassaná, oni pod ním andělé mizejí jako tající vločky. Někdy je to až škoda, pár by se jich na světě hodilo, hlavně těch andělů mezi námi.

Abychom se ale vrátili k pointě. Tak jak to tedy je? Jak ten báječný sótapanna pozná, že tam skutečně je?

Představte si to “ono” jako dvě strany jedné mince, jednak poznání a jednak svoboda. Tím, že člověk nechá lpění, tak tím pracoval na své svobodě. A tím, že svobodně kouká, má správné nazírání, tak zase pracuje na tom poznání. A to jde vždycky jedno s druhým. Člověk se nemůže osvobodit, aniž by poznal, co ho poutalo, a zase poznávat není možné se lpěním, bez svobody.

Tak. Víme tedy, že sótapana, ten se částečně osvobodí, protože mu odpadnou ta prvá tři pouta. Tak to je ta strana mince, nazvaná svoboda. Sice to ještě není všecko, ale už to stojí za to. A teď ta druhá strana, to poznání. Jak se o tom dozví, jak to pozná? Protože i to je důležité, aby si pak dokázal vzpomenout.

Ono totiž tím osvobozováním vůbec nic nepřibude, spíš naopak. Jak už jsme říkali, na mudrci nemůžeme něco zvláštního chtít, aby nám něco dal. Jenže když nic nepřibude, co a kde a jak poznávat? Nebo jinak: svoboda způsobí, že je všechno v pořádku, no a když je všechno, docela všechno bez výjimek v pořádku, co tam poznávat?


Jak se pozná mír

Dáme si na to příklad, zase z Povídání o cestě Tam. Ten se hodí k zapamatování. Představte si, že po mnoho let je mír. Dokonalý mír, všecky flinty roztavili, bomby, ty zakopali někde do starých dolů, nikdo to nezná, možná někde v muzeu leží prak jako poslední relikvie. Tak. Pod zámkem, aby si s ním někdo náhodou neublížil. A teď tady prostě vládne mír, nestřílí se, neválčí se a děti to už odmalička vůbec neznají.

Jenomže jednou se najde nějaký politik a začne vykládat o míru. To si možná ještě pamatujete, jak to bývalo, když se objímali na letištích a řečnili o míru. No a tak povídá a povídá, všichni na něj koukají s otevřenou pusou. Prosím vás, co to je, ten mír? Nikdo to už nezná. No odkud by takové slovo znali, když je odedávna všecko v pořádku? Když není válka, tak jakýpak mír?

Jenže on pořád tak nějak šťourá: …a mně se nezdá, že je tady naprostý mír, ...a přece jenom, a co kdyby, …a třeba to není úplně v pořádku… Znáte to? Před chvílí jsme tomu říkali pochybnosti. No a tak si pochybuje a všem je zatím pořád dobře, než z něho někomu rupnou nervy a dá mu pár facek: hele, nezlob už.

Pak už to ale začne naostro: “Podívejte, lidi, on mi dal pár facek, to je hrozný, jenže já jsem lepší..." A okamžitě založí stranu na ochranu slušných lidí: To jsme my, my slušní, my samozřejmě lepší než vy.

Pochopitelně, že v tu ránu vznikne opozice, strana dejme tomu ještě slušnějších lidí. No a ti si začnou budovat moc, rozpoutají volební kampaň, postaví si třeba na Letnou plakát, hodně nenápadně, aby tam byl hodně vidět, no a brzy pomaloučku tu a tam někdo sežene starší flintičku, pak kulomet, a jednoho dne bum! a je válka. To se začne střílet a mordovat a všechno kazit a všude se šíří hrůza.

Až nakonec ten první, ten, co začal pochybovat, zda byl opravdu mír, to pochopí. Jé, vždyť on BYL mír. V tu chvilku mu to dojde, přece tenkrát, tenkrát bylo dobře. On byl opravdu mír a už není, už se střílí, to je hrůza. A v tom okamžiku je naděje, že tu už bude všechno zase v pořádku. Přišlo poznání, ale kolik stálo, kolik se muselo zaplatit, a kolik ještě bude stát vrátit se zpátky až tam, kde se zase na tu válku úplně zapomene.


Stezka a její ovoce 

Teď se zase vrátíme k naší otázce, jak ten sótapanna pozná, že už to konečně je. Tam je to naštěstí obráceně. Naštěstí... Tam věci nebyly v pořádku a najednou jsou. Proto ten skok, ta změna: nebylo v pořádku – je v pořádku, tak tu on zaznamená. Ano, prosím, to se nedá pominout. Tomu buddhisté říkají poznání stezky. Šel a došel. Byl tu omyl a teď je to správně.

Jenomže jak se ta vlna utiší a pokud opravdu všecko je dobře, tak už tu není žádná změna. Zase je všecko správně, jenom už prostě není co poznávat. Hlavně nic zvláštního navíc. Ono je to jenom správně, nic víc.

Ale kdyby si to ten člověk přece jenom chtěl ověřit, tak to musí trošku jakoby pokazit, představit si, jak to bylo špatně, a pak se zase vrátí taková vlnka a ukáže mu: ano, a teď už je to zase dobře. Nebo mu to uteče samo a on se vrátí tím, že se zase utiší, zase v sobě povolí. Tomu pak říkají buddhisté ovoce stezky.

Donesl jsem tady jablíčko a hrušku, vidíte to všichni, čerstvé ovoce. To je taková pěkná věc, milá na koukání, takový příklad, abychom to slovo ovoce nezapomněli.

Proč se tomu říká ovoce? Protože v tu chvilku je mu to darováno, prostě to dostal. Ovoce se ze stromu nijak nevymáhá, prostě tam samo uzraje jako odměna za péči a pozornost.

Ten člověk pak jakoby dostane ovoce, to poznání mu pak spadne jako jablko do klína. Pokud se vzdálil jen kousíček a pak se vrátil zpátky, dostane malou jahůdku, pokud moc, tak dostane veliký meloun. A to se většinou opakuje mnohokrát po sobě, než je tam opravdu doma a než může pokročit dál.

Princip poznání stezky a jejího ovoce je vlastně tentýž: ukazuje to rozdíl mezi “tak to bylo” a “tak to je teď”, a pouze tento rozdíl je to, co se poznává.

Ale pozor! To, jak to OPRAVDU je, to už zase žádné ovoce není, to už je pouze a jenom v pořádku a i to když říkám, tak je to ještě pořád moc. I to je trošičku vedle, řekněme.

Tak podívejte, řekli jsme, když se správně kouká, vstoupí se do proudu, a to znamená, že se prohlédne klam já. A tak funguje vlastně to, čemu se říká osvícení nebo poznání, to je vlastně, čím se člověk jakoby probudí. Přesto však to ještě není konec cesty, to uvidíme po přestávce, byť je to takový zásadní a obrovský zlom.

Přestávka.


Nadsvětské stezky

Podobně jako na začátku přednášky, zkuste si zase pěkně vzpomenout... Vzpomenout si na někoho, ke komu cítíte důvěru, že se mu to povedlo... A uvidíte, že to všecko, o čem jsme doposud mluvili, u něj docela pěkně sedí, že ti mudrci takoví opravdu jsou.

A komu se podařilo, že přitom aspoň na chviličku přestal myslet na sebe, tak se tím sótapannou jakoby stal. Tak to chodí vždycky, když se to pustí, pak to vždycky přijde, a nikdy ne obráceně.

Říkala mi o přestávce paní u kasy, že dneska prodala sto osm lístků, to je v Indii takové posvátné číslo, takže v tuhle chvíli máme naději, že vás tu je právě sto osm mudrců, sto osm těch, kteří dospěli k prameni.

A teď si tu na tabuli namalujeme schody, tak, pěkně, buddhistické schodiště do Nirvány. Ta podlaha dole, než se vystoupí na první schod, tomu se v buddhismu říká světská stezka, pro toho, kdo dosud nepřekročil první stupeň, kdo zatím nevstoupil do proudu. A počínaje prvým schodem dál už mají buddhisté stezky nadsvětské, pro ty, kteří už dospěli dál.

Tak podívejte: Tady dole přešlapuje mnich, tenhle človíček, to je ten hledající. A když přeleze tady tu první bariéru, sláva, je na prvním schodu, tak se z něj stane sótapanna, protože tady dospěl k prameni.

Takovou první otázkou je: Dobře, co tedy vlastně dělá? Co myslíte? (Směje se.)

Co by dělal...? Správná odpověď je “to co předtím”, samozřejmě. Jednak proto, že ještě není na konci a jednak proto, že to, co dělal předtím, dělal nejspíš docela dobře, jinak by se mu to přece nepodařilo!

Možná, že ani sám neví, jakou milostí k tomu přišel, ale hlavně, že nějak přelezl ten první práh. Víte, ono to málokdy bývá na jedničku, často spíš na čtyři minus se zavřenýma očima, protože včera to ještě bylo na pětku a právě dneska překonal ten práh, a to je většinou o fous. Tak – tak, že vůbec stačil.

Hlavně ale, že se konečně namočil, a pak už se před ním vinou do dálky stezky nadsvětské, to jsou tady ty další schody. To samozřejmě neznamená, že by se vytahoval: “Já jsem nad světem,” že ano, to by v tu ránu takhle pěkně padal z toho schodu na nos dolů, to by bylo škoda. To “nadsvětské” znamená, že dělá to samé, co bylo před tím “světské”, ale přece jen trochu jinak. Dělá totéž, ale nedělá totéž. A to, v čem se to liší, co dělá jinak, to je způsobeno tím, že správně vidí. A tomu se říká vhled.

Takovýto člověk, buddhista by ho nazval ušlechtilá nebo vznešená osoba, takovýhle člověk se od toho mnicha, který toužebně přešlapuje tady dole pod tím prvním schodem, liší vhledem. To je to hlavní. Ale jinak v něm nenajdete nic zvláštního, i kdybyste ho krájeli na plátky nebo sondovali endoskopem nebo měřili encefalografem, zjišťovali, co tam kde má moudrého, zvláštního, lepšího, dokonalejšího, jestli tedy umí chodit rovněji nebo jestli mluví nějak zvlášť o hodně vybraněji? Ne! Nikdy!

Tam totiž nic zvláštního, odlišného být nemusí. Bývá sice, samozřejmě, vidíte, že ten člověk se chová slušně, že vás má rád, dokonce z dalších vedlejších příznaků usoudíte: ano, to bude moudrý, laskavý a spravedlivý člověk. Ano. Přesto pro něho neplatí povinnost, tvářit se jako mudrc!

O mnoha zenových mistrech se říkalo: ten vypadal jako blázen. Pochopitelně - některým lidem, kteří hodně lpěli na já, muselo nutně připadat, že ten, který na já nelpí, vypadá jako blázen. Proto říkám, ten zevní rozdíl nemusí být vůbec žádný, a jediný opravdový rozdíl je, že ten člověk vidí věci jinak, okem Buddhovým, že má prostě vhled. A ten vhled, to není něco navíc, to je naopak, že mu chybí špína na těch brýlích, nebo prach na víčkách, jak by řekl Buddha, že mu něco ubylo, že něco pustil, že už něco nemá.

Ubyla mu právě ta první tři pouta, lpění na já, pochybnosti a lpění na víře, a teď ho máme tady, na té první příčce.Teď vás určitě zajímá, která další pouta z těch deseti ho čekají, aby je odhodil.


Čtvrté pouto: káma

Která jsou ta další pouta? Ten sótapanna to už většinou sám ví, někde to četl nebo slyšel nebo si to dokonce třeba každý den opakuje, ví to a stejně mu to nejde. Protože to jsou pouta hodně těžká. Jsou dvě a pálijsky se jmenují káma a vjápáda.

Co je káma, to vás asi učit nemusím, každý z vás určitě četl kámasutru, přiznejte se, a kdo říká, že ne, tak buď švindluje, anebo je svatý, a to je stejně podezřelé.

Káma znamená hlavně užívat si a nemusí to být zrovna z nějakou Šeherezádou, co říkáte, nebo s nějakým Tarzánem. Může to být, řekněme, pět rakviček se šlehačkou, pěkně na talířku v cukrárně, to je taky káma. Nebo čokoládová fidorka, tajně zastrčená v kapsičce, na odpoledne po kafíčku.

Co, no, prosím, co to tam říkáte, že vám sežere záda? Aha, už slyším líp: Šeherezáda, že je lepší než ten Tarzán. Jistě, pane, v pořádku, jste normální, to je dobře. Já taky, taky by se mi líbila víc, jéje. Když ale zrovna žádná Šeherezáda není, je taky dobře. To je ono. V tom to je.

Ta šlehačka byla naopak zase něco pro dámy, protože jak se vzdát Tarzánovi, o tom toho sám moc nevím, tak raději šlehačka. Taky aby jim to nebylo líto, že se myslí pořád z té pozice pánů, kteří by v jednom kuse chtěli něco pořádného držet v ruce, ať už tu Šeherezádu nebo to poznání.

Jistě chápete, že není vůbec špatné zbaštit fidorku nebo ty rakvičky, to ještě nevadí, ale špatně je co? No lpět na tom! Plakat, když mně ty rakvičky zakážou, nebo nakonec seberou i tu fidorku, to už je vážně smutné.

Nebo když ta Šeherezáda jaksi nedá. Co s tím? Není to vůbec v tom, jestli je hezká nebo ošklivá nebo jestli tady má nebo onde nemá, to je vážně jedno, ale důležité je, aby o tom to člověk po bezesných nocích nešpekuloval, jak by to zařídil, aby byla po jeho, to už je vážně lpění. Rozumíme si? Závislost, jako droga, prostě, že se bez toho nemůže být. Tak to je špatně, samozřejmě.

Je - dobře, není - taky dobře. Buddha by řekl: “Přicházení a odcházení.” Prostě přijde, dobře, nepřijde, taky se nic neděje.

To si fakt pamatujte, jak je to s tou kámou, protože to je někdy hrozná věc. Ta fidorka je totiž opravdu sladká! A co ještě říkat o té Šeherezádě, ani nemluvit... Ono ani nezáleží na nějakém požitku, jestli si užijete, nebo ne. Přece cukr je z principu sladký, že ano, ale záleží na tom, jestli se toho musím držet, viset na tom, být závislý. Závislost, lpění, to je pořád totéž. Jo, jo...


Páté pouto: vjápáda

Takhle je to s kámou. No. A teď její povedená sestřička, vjápáda: Vjá je zlo jako “vjá, vjá vjá!”, takhle, a páda je cesta, takže vjápáda je zlost, zloba nebo touha někomu ublížit. Nebo agresivita, prostě škodítko v člověku. Znáte to?

“No, dloubnu pěkně si do těch vosiček, že jo, co voni, potvory jedny, jak hned fofrem vylítaji a jak vztekle bzučeji, to je něco, že jo!”

Tak to je ukázková vjápáda, ano. Touha, radost si dloubnout, prostě tohle. A mezi námi, káma a vjápáda, to jsou dvě tak strašná pouta, že to trvá životy, než se toho člověk vůbec nějak zbaví, než pochopí, jaká je to past. A potom další životy, než se s tím nějak vyrovná, než se toho zbaví.

Proto se nedivte, že Buddha říká:

“Komu se podaří, alespoň částečně, alespoň v tom hlavním, oslabit nebo zlomit moc těchto dvou pout...” Všimněte si, jak je to vážné, o kolik tu jde. Částečně oslabit, alespoň částečně, a jak se to podaří, tak v tu ránu se poskočí o stupínek výš. Ano, tolik to znamená.

Jak je to možné? Že takováhle obyčejná, vlastně docela lidská věc brání tak veliké změně. “Lehce si užívat...” “Trochu si dloubnout...” Jak to? Copak se nad tím nedá mávnout rukou?

Dá, jistě, ale pak se nepokročí na vyšší stezku. Takový sótapanna sice už nějaký vhled má, on už sice ví, že já je klamné a že sobectví je naprostý nesmysl, on to opravdu ví tak pevně, že o tom nemá pochybnosti. Přesto však, když ho ta Šeherezáda obejme, tak to na chvíli zapomene. MĚ přece obejmula, to bylo něco, a už jsem tady já, už je tu zárodek sobectví. A hlavně si toho nevšimne, připadá mu, že všecko je pořád správně, jako dřív.

Pak už to jede. Ten vhled se mu prostě na chvíli tak nějak zakalí, jako kdyby si dal skleničku myslivce. Prostě má dojem, že pořád ještě vidí – jenže už nic nevidí. Tak, tak je to. Zrak se mu zakalí. Všimněte si, když se člověk naštve, tak se mu podlijí oči, to se říká, že ano, a pak nevidí. Víme to, dobře to víme, jenže dokud to na nás nepřijde.

Potom to naštěstí odejde, nebe se vyjasní a zase je vidět. Zase tu máme našeho sótapannu a před ním jeho dvě staré překážky, kámu a vjápádu. Zase ho to dostalo.

Abychom tady nemluvili pořád o mudrcích, byť je to krásná věc, tak se hodí takový malinký návod, co s tím vlastně my obyčejní, ať už jsme sótapannové nebo nejsme, každého nás ten problém čeká, takže raději s ním začít hned. Co s tím tedy můžeme udělat?

Tak jak jsme říkali, když se nám ty oči podlijí krví, tak potom už není vidět. Naštěstí ale je vidět ještě předtím! Tak co se musí udělat? No, když vás někdo naštve, tak si toho včas všimnout, v sobě. Aha, už zas! Už je to tady. A ono to jako kouzlem funguje. To všimnutí, to uvědomění, to buďto naši zlost úplně zastaví nebo se moc a moc zpomalí a zjemní a jakoby zmilosrdní, a všecko je hned jinak. Je v tom také akt odpuštění, jistě to znáte. Takže to vidění samo o sobě, dokud tu ještě je, to skutečně osvobozuje. Tak nezapomeňte: pokud to na člověka přijde, tak první musí honem honem koukat, co se to děje.


Druhá nadsvětská stezka

A teď ta druhá stezka. To pokračování. Tomu sótapannovi časem dojde, že ačkoli v sobě správně cítí, že je svobodný, tak jakmile se dostane až sem, do světa citů a vášní, v tu ránu ho mají. Chytili ho na švestkách. Co udělá? To, co děláme všichni. Nejdřív od toho uteče. Do meditace, do pozorování nebo do samádhi, tam, kde už je doma a kde ho to neobtěžuje.

Jenže tím zůstává na místě. Nehne se. Dokonce až sedm životů, řekli by buddhisté. Bude to doživotní menší mudrc, často i velký učitel, ale dál nemůže. Protože ty dvě překážky od sebe odstrčil. Bál se vlézt tam, kde nebyl doma.

Jenže i ty životy se nějak vypotřebují, když je tu milost, tak to jde i rychleji, a milý sótapanna konečně skloní hlavu a uzná, že svým překážkám stejně neuteče. A tak v tom světě začne žít, přestane se bát citů a vášní, naučí se všímat si jich a být přitom laskavý. A v tom okamžiku, kdy mu to přestane překážet, kdy z něj aspoň částečně spadnou ty dva okovy, káma a vjápáda, tak se ocitne na druhé stezce a stane se z něj sakadagámi, ten, který se ještě vrací.

A teď se ještě dotkneme té krásné buddhistické představy převtělování. Buddhisté vypočítávají, že ten sótapana, jak se namočil, jak vstoupil na první nadsvětskou stezku, ten se ještě převtělí nejvíce sedmkrát. Zkrátka si tu celou stezku pěkně zopakuje, a to nejvýše sedmkrát. To se může brát buď úplně doslova, jako že se opravdu bude někde vtělovat a oblíkat si to oranžové roucho a meditovat, anebo se to může brát pouze symbolicky, že zhruba tolik a tolik toho v něm zbývá. Ještě sedmkrát.

Na rozdíl od něj ten sakadagámi, na té druhé stezce, ten už se prý převtělí jenom jednou. To zase můžeme chápat symbolicky: Ne snad, že by uráčil jednou vrátit, odkroutil by si to a už to měl. To je příliš laciné. To podstatné totiž je, že něm stále ještě zůstává ta nutnost se vracet. A vracet se, to neznamená jenom převtělovat se. Vracet se, to znamená muset zpátky k nepoznávání, k nepochopení.

On se ještě vrací... Vracení se do života a vracení se zpátky ke starému člověku, jaký byl předtím, to je totéž. A ten psychologický aspekt, že se musí vrátit, ten je o mnoho závažnější, než zda se vtělí, či ne. To, jestli se vtělí, to je pro něj vedlejší, protože s tím stejně nehne, ať na to věří, nebo ne.

A zase jako před tím (už ví, že se to stává vždycky, když se má pokročit), skloní hlavu a přizná si: “Ano, ještě zbývá toto a zbývá ono.” A opět se vzdá své dosažené úrovně a ještě víc se otevře tam, kde zatím není doma, kde se všechno plete, kde schází zabezpečení, jistota a pohodlí. Úplně se otevře a tu svobodu, kterou tak pracně získal, té se dočista vzdá. Ať je to, jak to má být, třeba i špatně! Tím z něj úplně spadnou ta dvě pouta, káma a vjápáda, a pokročí na další stezku.


Třetí nadsvětská stezka

A to je veliká sláva, to je moc krásné. Teď už si vykračuje po třetí stezce a je to anagámi, ten, který se již nevrací. Ten už opravdu v sobě nemá ani kousek potřeby si užívat. Říkám potřeby nebo touhy si užívat. Ne tedy, že by si nesměl dát čokoládového indiánka, ale není v něm již touhy či potřeby si užívat, a také již nemá žádný motiv někomu nebo něčemu škodit. Nebo mít dokonce radost z toho, jak je někomu špatně. Tak, to je pak anagámi. A taková dokonalá osoba, takový člověk se již nevrací.

Anagámi totiž znamená nevracející se a také již nepřicházející. A proč se nevrací? Protože v něm taková touha už nevznikne. Není tam. Není to tak, že by mu nějaký nebeský úředník celý život počítal, kolik karmy na světě natropí, a pak s pokrčením ramen usoudil, že za to málo už to nestojí za vtělení. To je naivní, to by se třeba ještě dalo ošidit.

Anagámi se prostě nevrací z principu, a dokonce aniž by se o to jakkoli staral! V něm již není touha cokoli opakovat, a právě proto se říká, že se nevrací. Je mu dobře, tak, jak je. A je to král.

Vidíte, a přesto i ten tu má ještě něco na práci. Už to není nic strašného, už se mu dýchá moc krásně a svobodně, všecko má rád a také má všecko rádo jeho. Ale přesto si zase musí všimnout, že přece jenom ještě “zbývá toto a bývá ono”.

Buddhisté, ono je to s nimi těžké, nenechají se odbýt, ti mu tady na tabuli připravili ještě pět roztomilých překážek, aby mu to dalo dohromady těch deset pout. Budeme to postupně číslovat:

Za šesté touha být, za sedmé touha nebýt, za osmé pocit výjimečnosti, za deváté touha poznávat a za desáté touha nepoznávat.

Ani jedna z těch věcí není vysloveně škodlivá a nikomu už neubližuje. Tohle už jsou skutečně jemné věci, související hodně s osobností a dokonce i se samotným tělem, které dlouho nevadily, dokonce mohly i pomáhat, ale teď se z nich stala pouta. Ten anagámi je svatý člověk, je to bezvadný mudrc, radost s ním být, opravdu, ale tohle všecko ho ještě drží na světě.


Pět posledních pout – okovy svatých

Co těch pět posledních pout znamená? Tak popořádku. Šesté pouto, touha být, to znamená stávat se, tím či oním, něco znamenat, něco dokázat, být k něčemu. Být nějak prospěšný, užitečný. Vidíte, spoustě lidí byste to přáli, dokonce to učíme děti, ale jakkoli po tom začne toužit anagámi, v tu ránu se to pro něho stane poutem. Chápete to? Ne postavit barák, ale touha stavět domy. Touha. Taková jemná věc člověka ještě pořád drží a pořád je to pouto, často až na tělesné úrovni, touha prožít život, neskončit marně.

Nebo sedmé pouto, to vypadá jako pravý opak. Touha nebýt. Mít od všeho pokoj, konečně. Pěkně si sednout a dočista se zahladit a už vůbec, vůbec nebýt.... Ano, i to, na této úrovni, předtím třeba ne, ale až tady, i toto zde stává poutem. Touha nebýt.

Typicky u lidí z Asie se touha nebýt projevuje přáním, aby se už nevtělili. Oni mají v sobě zabudováno takové dogma, hodně pevně, že vtělit se, být na světě, to že je jaksi podřadná věc. Mimochodem ve srovnání s čím, těžko říci... Stejně nic jiného nejde... Ale to je nenapadne, oni věří, že v té nirváně to už nebude.

Mezi námi, touha nevtělovat se je pěkně zabalená touha po majetku, po nejlepší životní pojistce na světě, jak si zajistit, že mě už nikdy nebude nic bolet a že už nikdy nebudu nic muset. To má ale k opravdové nirváně ještě pěkný kus daleko.

Takový anagámi to může třeba cítit jen náznakem, spíš tělesně, jako únavu ze života. Vždyť jsme říkali, jaký je už mudrc. Tím lépe ale musí koukat a tím ochotněji musí svolit a pustit to. Nakonec, pro mistra máme mistrovské překážky.

Osmé pouto, to je taková zvláštní věc, pocit výjimečnosti. Buddhisté říkají doslova domýšlivost, ale tak zlé to být nemusí a přesto to ještě dokáže poutat. Může to být i na fyzické úrovni, oddělenost těla od světa, člověk se cítí stále jako něco navíc.

Pocit výjimečnosti bývá na nižších stupních pokroku dokonce všeobecně prospěšný. Je to zvláštní, ale většina spasitelů a masových učitelů má velice vyvinutý pocit výjimečnosti. Že je potřeba někoho někam dovést, že by to na světě bez nich nešlo. A tak rozdávají lásku a naději a všecko možné, ale pouze za to, že se při tom mohou cítit výjimeční. Je to věc, říkám, docela neškodná, to už nikomu vyloženě neubližuje. Těch posledních pět pout, to už jsou zkrátka pouta svatých. Protože pocit výjimečnosti z vás udělá člověka pouze svatého, a nikoliv, v žádném případě, osvobozeného.

A pak ta dvě poslední pouta, to už je úplně těžké. To deváté je touha poznávat, buddhisté říkají neklid mysli. Ještě pořád něco... Cítíte to? Ještě pořád něco... Že se mu pořád ještě zdá, že by se mělo něco poznat, něco vidět, něco najít. Touha vidět. Neztratit se, nesrovnat se s tím ostatním, co ještě nepoznalo. Neusnout, stále být přítomen, stále být bdělý. Jde to až na úroveň těla, až do masa.

Nebo obráceně, to je desáté pouto. Touha nepoznávat. Takový mudrc si říká: Už toho bylo dost, co ještě dál... dost, už to stačí. Dost, smažeme to všecko. Není důvodu pokračovat. Není důvodu být stále bdělý. Není důvodu stále postrkovat to líné tělo. Pohovět si konečně, odpočinout si. Zase to jde až do masa, až na holou nevědomost, v milosrdný spánek, buddhisté říkají avidžá, nevědomost, otupění.


Čtvrtá a poslední stezka

To bylo těch posledních pět pout. Ta se dají těžko, velmi těžko odstranit nějakým receptem. Nějakým šroubovákem, kterým by se to dalo odmontovat, to nejde. To se vyhladí docela obyčejným životem. Ten anagámi se už skutečně nevrací a prostě tu je tak dlouho, dokud toto všechno z něj neopadá jako suché listy. Ten už potom jenom chodí a je tady.

Jednou ale i ten se dočká, těch posledních pět okovů z něj spadne, maličkosti se mu odpustí a on vkročí na čtvrtou stezku, a to jako arahat. To je dnešní poslední slovíčko, nejlepší nakonec, ono je tak trochu kouzelné.

Řekneme si, jak vzniklo. Rahati znamená pobývá, prodlévá, zkrátka někde je. Tak třeba v domě, bydlí tam. To je rahati. A teď opak, arahati: “a-” znamená “ne-”, arahati tedy znamená nepobývá. Je bez domova. Bez útočiště. Bez zajištění. Bez psychologické opory, řekli bychom dneska, to je ten skutečný význam. Znamená to vlastně: Ten, který není nikde doma. Ničeho se nedrží, na ničem nelpí. A to je vlastně totéž, jako že je úplně, dočista svobodný.

Dostali jsme se vlastně druhé strany k tomu, co je svoboda. Arahat není na ničem závislý. Proč? Přece už nemá těch deset pout. Nikde nepobývá. To všechno mu odpadlo, že ano. Ničím zvláštním není. Nemá touhu se vtělovat, to znamená stávat se tím nebo oním. I když může, samozřejmě. Když je to potřeba, tak se to může stát. Ale on nemá tu potřebu. V něm je svoboda.

Oni si lidi tu svobodu trošičku překroutili, zapomínají, že svoboda má dvě strany. Nafoukli tu jednu stranu, takovou tu americkou. Moci si dělat, co se mi zachce, že ano. To je trošičku nafouklé, ne?

Ale máme přece ještě tu druhou stranu svobody. Ta je už skrytější, ta už není tak nápadná. A ta druhá strana svobody je nemuset dělat, co se mi zachce. Jestli mi rozumíte: Nemuset dělat, co tady ten, ten důležitý vevnitř, co si ten kdy vzpomene. To je potom opravdická svoboda.

Ještě malý kousíček a pak to hezky uzavřeme a budeme si povídat o dotazech. No ono to je dneska opravdu hodně, hodně náročná věc, a já jsem hrozně překvapený, když vidím, jak krásně posloucháte, že to jde. Já jsem se té přednášky trochu bál, že to nepůjde. Tak to je moc pěkné, jsem moc rád, že to jde.


Pohled z jiné strany 

Tak ještě kousek, ukážeme si to celé z druhé strany. My jsme si to tu zatím ukazovali spíš z té strany koukání, jak to učil původně Buddha, správné vidění, pamatujete, umět se koukat. Ta druhá strana je umět se vzdát, umět to pustit.

Když se dostane sótapanna poprvé k tomu prameni, když se tam namočí, tak je to taková maličká slavnost. Připadá mu, jakoby se znova narodil: zemřel, vzdal se života, a nějakou milostí zůstal dál živý.

Představte si to, jako kdyby hrál nějakou hru, třeba najít poklad, a najednou pochopil, ano, to se nedá vyhrát, to nejde. Kdo má křesťanskou minulost, tak si řekne: To je přece jasné, nad Pánembohem se nedá vyhrát, protože je všemocný. Buddhista to neřekne, ale cítí to stejně: Prostě tohle tady se nedá vyhrát. To nejde. To, co chce pořád vyhrát, jednak buď vůbec není skutečné, nebo je to cosi tak omezeného, že to je zbytečné. To se nedá vyhrát. A v tom okamžiku se vzdá. Tím postoupil na první stezku.

Přesto však, přesto však - a toho si všimněte - přesto však ta hra, ta trvá tak nějak dál. On se sice vzdal, ale proč se vzdal? No protože viděl, že prohraje.

Je to sice moc těžké pochopit dřív, než je člověk sótapanna, ale zkuste si to, zkuste se do toho vžít. Vzdá se prostě. Pojme důvěru. Ano, toto tady všechno, to je správně. To je patrně silnější, než nějaký “já”, který by to chtěl řídit. Tak se toho nechá. A ono to potom jde samo, samo to jde správně. To je první stezka.

Kdo se dostane až sem, tak je to člověk, který to měl a pak mu to utíká. V zenu na to mají takový koan: Dnes ráno jsem měl misku rýže. Teď mám zase hlad. Vidíte, uteklo mu to.

Ten sótapanna si to nejdřív neumí srovnat: Jak to, přece už je to správně, tak co tu ještě překáží? Občas z toho může být i nešťastný, když mu to uteče na dlouho, ale nikdy už nezapomene, jak to bylo. A tak mu nakonec nezbude, než se s tím smířit. Někdy to je, někdy to není. Přicházení a odcházení, to už známe, vzpomínáte si? A tím to vlastně vzdá podruhé. Není v jeho moci, aby to bylo správně. Změní svůj postoj, smíří se s tím, přijme to jako nevyhnutelnou věc. Přichází to a odchází. Je to tak. Vzdá se.

A tím je z něho sakadagámi. Stále se vrací. Jistě, to jsme už říkali, ten, který se vrací. Docela pěkně to dává smysl. Ten, který se vrací. Jenže pak jednoho dne pochopí po mnohém návratu, pochopí, že i tak, jak to je, i s tím vracením, že je to vlastně celé správně, ano? Jestli mi rozumíte, je to hodně těžké. Prostě pochopí, že není už kam utéct, ano? I kdyby, dokonce, i kdyby si dokonce začal hrát na to, že je nesvobodný, tak to stejně není pravda. Že to celé je vlastně jenom maska. A tak vlastně nemá už kam utéct, ten poslední koutek, kam se pořád ještě dalo vykličkovat, ten se rozplyne.

Poprvé, když se vzdal, tak to bylo, že nedokázal vyhrát. Podruhé, že už se smířil s tím, že ani vzdávat se není v jeho moci. Jenže stále je ještě hercem ve hře. Pořád se ještě něco dělá.

Dobře, a nedalo by se to vzdát vůbec? Jako navždycky. Jak by se člověk vlastně vzdal navždycky v té hře?

No, docela jednoduše. Přestane hrát. Ano? Přestane hrát hru.

Pochopí, že to celé dohromady byla hra. Že to, jak se zatím dokázal vzdát, to je málo. Že to nestačí. A tak se to prohlédne celé jako hra, že dokonce i to vzdávání se, to byla hra. Že se vlastně neměl ani kdo, ani jak vzdávat. A tím se vlastně vzdá potřetí.

Potom už se nevrací, je to anagámi. Jistě, pochopitelně, není kam, že ano. Pak už je tak odevzdaný, že jenom mlčky čeká, než z něj spadnou všechna pouta, než bude arahat. Ale přidávat k tomu něco dalšího, to už nemůže. Vypadá to, jako kdyby byl zase úplně na začátku, tam dole pod těmi schody, na té světské stezce. Zase už nemá žádné poznání a žádné osvobození, nic, o co by se mohl opřít, nic, čím by se mohl prokázat, že už je mudrc. Zase musí jen šlapat dál třetí stezku, pozorně a laskavě, a sledovat, co ještě zbývá. A právě proto je anagámi, právě proto se nevrací. A kdy bude arahat, kdy se před ním otevře čtvrtá, poslední stezka, o tom už rozhodne pouze čas, kdy vyvanou zbylá lpění, to se už žádným lepším názorem ani postojem nedá ovlivnit.

Líbí se vám to? Určitě. Je to moc krásně udělané a moc spravedlivé. Moc bych vám to přál a sobě taky. Zatím si o tom můžeme aspoň povídat.

Tak co jsme dneska probrali? Nejdřív jsme si řekli, jak je to s těmi pouty a co je to svoboda - když pouta nejsou. Také jak je to s poznáním, že se musíme naučit pěkně koukat. Že to jde společně. Jednak se člověk osvobozuje, protože vidí, a jednak vidí, protože míň drží, dovede se vzdát. A že tohle jde obojí krásně společně. Že se potom celá ta hra prohlédne jako pouhá hra a pak už opravdu není kam utéct, protože i to zase do té hry patří.


Znovu společenství moudrých 

Teď se vrátíme, vrátíme k těm moudrým, kterým se to povedlo, a kterým vlastně můžeme poděkovat, že nám nechali takový krásný příklad. Už jenom to vědomí, že to jde, to je báječná věc, protože Buddha sám nevěděl, jestli to vůbec jde. On sice měl tušení, že to půjde, ale do poslední chvíle vlastně nevěděl, zda je to možné. Neměl tenkrát úplně probuzeného učitele. Musel na to přijít úplně sám.

Až v naší době už umíme tolik uchovávat znalosti, že tato pochybnost už není nutná. To je veliká věc. My víme: ano, je to možné. Známe k tomu cestu, dokonce. Ne jednu, známe k tomu víc cest, četli jsme: ano, tou cestou došel ten, a tou došel jiný. Tou dokonce podobný, jako jsem já. To je veliká věc.

A víme, ano, před námi tady bylo mnoho, mnoho moudrých, kterým se to vážně podařilo. To je moc potřebná věc. Jde to prostě. Je to možné. Ty překážky, ta pouta, to není nepřekonatelné. A to je dobrá věc. A víme ještě navíc, ano, všecko se to dá pozorně vidět a všemu tomu se dá odpustit. Laskavostí.

Mít to rád, všecko. To je zase druhá strana vidění. Všecko se to má rádo. A pak to je, pak se to stane. Přijde to samo. Nijak se to ani nemusí udělat. Tak jako do prázdného prostoru vnikne vzduch sám od sebe, je tam na to místo, je to tak dobře. Stejně tak se to stane a je to potom. A to vám všem moc, každému zvlášť i dohromady strašně moc přeji, aby takových moudrých tady bylo víc. Abychom si o nich jenom nepovídali. Aby tu opravdu byli. To by byla opravdu báječná věc. To by bylo krásné. To vám opravdu přeji.

Chvilečku zkusíme vzpomenout, tak asi jak by to mohlo být. Zkusíme si, na malinkou chvilinku, aspoň malinkou, jako si vzpomenout. On třeba i ten sótapanna, kterému se to teprve podařilo a pak zase už to tak není, tak tomu taky stačí, když si jenom dobře vzpomene.

Vzpomene si, kousne si do toho jablíčka a ono se mu to vrátí. Tak stejně tak i vy si zkuste jakoby vzpomenout a ono se to mnohému, mnohému stane potom samo. Není potřeba, myslet pořád na sebe. Dá se toho nechat. Je to jako kdyby člověk tak trochu umřel. Vzdá to, nechá to. A je v tom něco krásného a taky radostného. Hlavně poprvé. Radost z toho: ano, ono to jde i bez toho. To je báječné. Je to docela, docela samozřejmá věc.


Dotazy

Támhle byla nějaká ruka, někde. Dobře, ano… Prosím pěkně, tam.

Vy myslíte, že je to všechno jinak, než to stojí v evangeliu?

To přece není tak důležité, co si myslím já. Podívejte, tady jsme si říkali o správném vidění, o nezaujatém pohledu. To je takový pěkný buddhistický dáreček, hodí se i pro křesťany. Tak zkuste vy, prosím vás, tímto způsobem číst evangelium. S pouhou nezaujatou pozorností, a moc laskavě. Najednou uvidíte, co je tam úžasně krásné moudrosti, které si člověk zatím ani nevšiml. Jestli to řekl Kristus tam, anebo jinde Buddha, to není opravdu velký rozdíl. Myslím, že by se ani jeden z nich nestyděl za slova druhého.

Podívejte se na to a uvidíte. To je asi tak nejlepší. V evangeliích jsou skutečně výroky, které jsou výjimečně moudré. Byly možná známé již před evangeliem, snad existovala jakási sbírka Q, ze které čerpali evangelisté, základní sbírka autentických výroků. Zda byly Kristovy či ne, nevíme dneska, ale skutečně jsou to perly. To stojí za to, teď budou vánoce, opravdu stojí za to se na to podívat. A je to krása, uvidíte.


Prosím vás, co znamená slovo Kristus?

Mám dojem, že to sám víte, tak vám raději řeknu, co znamená slovo Buddha. Vždyť jsme tu na buddhistických večerech. Buddha znamená probuzený. Ten, který jako by spal, tam, na té světské stezce, a potom se probudil. A teď si to srovnejte s Kristem, už vy sám. Je to podobná cesta, ale z jiné strany. Ale v žádném případě to není v rozporu.

Třeba symbol vzkříšení, to máte podobnou věc jako čtvrtý buddhistický vnor. Když to umře v člověku, když projde nebytím, zemí docela ničeho, Židé tomu říkali projít údolím strachu. A najednou to zase rozkvete. Najednou se to vzkřísí, najednou je to znova, najednou to žije, ale všecko je jinak. Říkali jsme si proč: všechno je správně, pouze tam nepřekáží, co tam bylo předtím.

Těch paralel najdete skutečně hromadu, v křesťanství a v buddhismu, stačí skutečně jenom, jenom se koukat. Jenom se laskavě a nezaujatě koukat a člověka překvapí, kolik krásných věcí tam najde.

Podívejte, třeba teď budou vánoce a lidé si navzájem odpouštějí. To je taková moc pěkná věc, vždycky hledat spíš to společné, co je v jednotlivých náboženstvích a v duchovních směrech, to, co je spojuje, než to co je jakoby, říkám jakoby rozděluje. Nepozorný nebo zaujatý člověk najde vždycky spousty odlišností, ale to je příliš laciné. Moc krásné je najít vždycky to společné, to pravé, to vevnitř. A to je vždycky velmi prostá věc. A to potom dává všechno dohromady a to si navzájem odpouští. To je pak na sebe laskavé.


Zmiňuje se Buddha o významu snů?

V jednom smyslu možná ano. Jednou totiž řekl, že celý jeho život před osvobozením byl vlastně cosi jako sen, jako přelud. Že se mu to vlastně předtím jakoby zdálo. Proto se mu také od té doby říkalo Probuzený. Kdo jsi? Jsem Buddha, ten, který se probudil. Ten, který se probudil ze sna, kterému se říká život. Tak, tak je to.


Uznávají vůbec buddhisté vyšší bytosti, než jsou lidé?

Vy se vlastně ptáte, řekneme to obecněji, zda má buddhismus i mytologické prvky. Odpovím: samozřejmě, že má, a dokonce spoustu! Protože to je odrazem určité kultury, ve které ten buddhismus kdysi vznikl. Ale pro nás tady to není příliš podstatná věc, tím bychom zase jen našli, čím se dvě kultury od sebe odlišují, a ne, co se dá převzít jako společné.

Jedno však je na všech těch buddhistických světech bohů, duchů, zvířat a lidí moc pěkná věc: Buddhisté věří, že na všech úrovních, dokonce i v pekle, je vždycky ještě možnost osvobození. To je moc krásná věc. Že se lidé nevyvyšují nad ostatní, to je v buddhismu pěkné, že ano?

Dokonce se buddhisté nevyvyšují ani nad zvířata, což tady v naší kultuře bohužel tak dlouho chybělo. Nesměle to začíná, to je moc pěkné. Ale dřív to tu nebylo, vzpomínáte si? Jak nás učili, že je člověk víc než zvíře. To je vyvyšování, to není dobře. Tak tohle buddhisté nedělají, to ne. Sice chápou, že ten pejsek je hloupější, ale to ještě neznamená, že my jsme něco většího a důležitějšího. Takhle pěkně to umějí.

V křesťanství se říká, že takový člověk má deset vlastností Ducha svatého. A já jsem si zatím vzpomněla na laskavost, dobrotivost, trpělivost, přímost a na těch šest dalších si nemohu vzpomenout.

To nevadí, ony vám, když budete hodná, přijdou samy. Nemusíte je počítat po jedné, když budete připravená, tak vám přijdou všecky, ani nebudete vědět jak. Anebo je počítat můžete, jako jsme tu dneska počítali deset pout, i to se nakonec hodí.

Když už jste ale u toho Ducha svatého, tak jeho opravdický význam, ten má k buddhismu hrozně moc blízko. Teologové mě mohou opravit, já nejsem v bibli moc kovaný, ale jedna věc se mi tam líbila, snad to nespletu. Stálo tam, že darem Ducha svatého mluvili apoštolé různými jazyky. Jestli uměli přímo slovíčka, to nevím, ale hlavní je, že jim nějak rozuměli.

Jenže co to znamená, že rozuměli cizím jazykům? Jisté je, že když k nim přišel Turek nebo Arab nebo Říman, tak ho dokázali pochopit. Dnes bychom řekli, že jim zmizely kulturní bariéry. To je ten hlubší význam. A to je fakticky dar Ducha svatého, díky vhledu se najednou mají lidi rádi. To je skvělé! Protože on pochopí: vždyť ten cizinec je ten samý člověk jako já. Jenom mluví jinak. Dělá to všechno jinak, ale je to ten samý, jsem to zase já, jenom jinak vypadám, to je príma.

Skutečně darem Ducha svatého se stalo, že apoštolé rozuměli cizincům a dokonce jim dokázali sdělit i to nejdražší, co měli, tajemství své víry. To je ten pravý, hluboký, mystický význam, řečeno po křesťansku. Tak vidíte, že buddhistický vhled a dar Ducha svatého jsou velice, velice blízké věci. A takových paralel bychom našli spoustu, kdybychom si dali práci.


A jak já poznám, jestli je někdo osvobozený?

Tím myslíte úplně osvobozený, když tedy vyvane a dočista odejde, ano, tak jak se to pozná, myslíte na něm? Tak?


Myslím, jaké má vlastnosti.

Spíš bychom řekli obráceně, jaké lidské vlastnosti nemá. Protože on je svobodný člověk a nebude mu někdo diktovat, jaké má mít vlastnosti, samozřejmě. Třeba, jestli má umět hrát na housle? Tak to nikdo neví, že ano. Třeba nemá sluch, tak co má chudák dělat? To nejde!

Ale jaké vlastnosti nemá, to je zcela jasné! To je těch deset pout. Ty opravdu nemá. To máte jako krasobruslení. Musíte projít povinnou sestavou, to co je špatně, to nesmíte dělat. A potom to, co je dobře, prosím, tam už je svoboda, to už je volná jízda. Ano, můžete potom dělat cokoli. Nikomu to neubližuje, nic špatného to nedělá, tak co? To by pak opravdu nebyla svoboda. Kdyby někdo diktoval, ten musí být takový a takový, co to je za svobodu? To nejde!

Přesto však, kdyby pak někdo kradl, tak není osvobozený. To se vylučuje, to nejde, prostě. To jsou povinné cviky a ty se nesmějí vynechat, jinak se propadne do základní školy. Ano, je to dost jasné? Svoboda je sama od sebe. Je to dost těžké na pochopení, tahle věc.


A co mi pak vůbec zbude vlastního?

Podívejte se. Ale strašný pozor dávejte, opravdu jako kdybyste stál na žiletce. To je důležité. On tam totiž nebude nikdo, komu by něco zůstalo. Jenže ani nikdo, komu by něco chybělo! Protože to já, jsme říkali, to je skutečně ne generál, ale jeden vojáček, ano? On se úplně srovná s ostatními a zmizí v zástupu.

Tak z toho pohledu, kdybyste tam hledali někoho, který má nějaké vlastnosti, takový tam vážně není. Ale když se kouknete zvenčí, tak třeba zjistíte, že má rozvázanou tkaničku. To možné vážně je! Dokonce že si na ni šlápne, chudák. I to možné je. Zapomněl si ji zavázat. Ale to neznamená, že není svobodný.

Je to asi těžké na pochopení. Tam nejsou žádné zvláštní vlastnosti, které by svobodný člověk musel mít. Jinak by nebyl, prosím, svobodný. To se úplně popírá. Rozumíte mi? Takový, makový, jiný, zvláštní, to ne! Pouze nesmí na ničem lpět, viset, držet a tak dále, toto nejde, to pak není svobodný.


To snad není k pochopení! Jde to vůbec?

A přitom to je tak prosté. Je to těžké, co? Těžké je to opravdu a je to poctivé od vás, že to řeknete, to je príma. Je to těžké, ale zas ne tolik. Ale dá se to.

V buddhistických sútrách, tam vám prostě řeknou, takový člověk již nemá závazků na zemi a nevtělí se. To je takové buddhistické uklidnění. Ale to je spíš jen důsledek, to není příčina, dokonce ani cíl. Příčina je, že je svobodný. Osvobozený, opravdu. Od toho je celá ta námaha tady, aby byl svobodný.

Říkáte vhled. Může být vhled předmětem lpění?

To je krásná otázka. To už je řekněme filozofická otázka. Jestli je možné lpět na vhledu. Nebo, zobecníme to, lpět na svobodě, na poznání, na osvobození. Ne, to nejde. Ale je možno lpět na představě toho. To už jde. Protože když někdo lpí, tak v tu ránu už není svobodný, samozřejmě, to je špatně. Ale může si to pořád myslet. Může lpět na představě svobody, spasení, dobrých činů, špatných činů, čeho všeho si vzpomene.

Lidská mysl je strašně tvořivá, to je kombajn na myšlenky, na nápady, na všecko. Na tom všem se dá báječně lpět. Ale jsou to jenom názory, jenom představy, jenom myšlenky. Jenom chytátka a držátka. Ale na tom opravdickém, na nirváně, na tom se nedá lpět. Tam se není ani čeho chytit, natožpak na tom lpět, to nejde. Z principu, z definice i fakticky, vůbec to nejde. To není možné. Rozumíte mi?

Takže naopak, raději řekneme: Aha, na čem tedy se nedá lpět? A jít za tím. A to je ono.


A na buddhismu se taky dá lpět?

Jistě. Ono totiž tohle všecko, co tady říkám, raději berte jako maňáskové divadlo. Opravdu. To je tu jenom proto, abychom tomu trochu uvěřili a aby to nějak fungovalo, ale opravdu, až se tyhle dveře tady zavřou, tak to zase nebude. Je to jasné? To celé je fakt jenom lešení a ne barák! Tenhle celý buddhismus, to je vážně jenom obrázek, to není to opravdické.

Nebojte se, když z tohohle schodiště na tabuli kousek zapomenete, nic se nestane. To vůbec nevadí. Ale třeba taková věc jako koukat, to už nezapomeňte, to se hodí. A mít rád, to je taky moc dobré, to taky nezapomeňte a to úplně stačí. Tyhle dvě věci stačí úplně.


Kolik je vlastně na světě opravdických mudrců?

Na to si ještě honem namalujeme poslední obrázek, ale to už budeme opravdu končit, protože taky musíme domů a paní šatnářky na nás čekají s kabáty a bylo by to od nás ošklivé je tam nechat stát.

Nakreslíme si ještě pyramidu. Všech lidiček, těch je asi tolik, to je ta nejspodnější, nejširší vrstva. Pak jsou hledající, těch je míň. Pak jsou ti, kteří nějak třeba došli k opravdické cestě, neříkám buddhistické, třeba i k jiné. Pak jsou ti, kteří dospěli k prameni. Pak to pokračuje, ti, kteří se ještě vrátí, ti, kteří se už nevrátí. Nakonec tady na špičce je maličké místečko pro ty, kterým se to podaří celé.

Čím je to větší mudrc, tím je jich prostě méně, hrozně to ubývá, strašně moc. Ale už třeba ten, který jenom dospěl k prameni, to je ohromný člověk, věřte mi, prostě to už je Mudrc s velkým M, to už není žádný chudinka. Přesto má ještě spoustu nedostatků.

Proto doporučuji, k tomu je dobré jít a něco se od něj naučit, a ne mu vyčítat, že mu ještě chybí tohle a tadyhle že je vedle a támhle že někomu něco řekl, co ten řekl támhletomu. Víte, ono i buddhisty někdy až moc zajímá, jak je to s druhými. Co ti o kom napovídají, to je někdy hrozné, ale to vůbec nevadí. (Smích.) Oni jsou opravdu mudrci potřební. I když třeba ještě nejsou stoprocentní mudrci, ale už je to dobré.

Proto říkám, spíš se od nich něco naučit, než jim vyčítat chyby. Je to jako ten vtip s ementálem, jak optimista vidí sýr a v něm pár děr, zatímco pesimista visí zase samé díry a okolo jen trochu sýra.

Je zkrátka lepší na tom mudrci spíš vidět to, čeho se už konečně zbavil a co umí, než těch pár děr v ementálu. Třeba že má rád borůvkový jogurt. No tak dobře, má rád jogurt, tak co. Znal jsem jednoho, ten s sebou nosil vždycky lžičku. Fakt. Nejmíň sótapanna, to určitě, a vždycky měl v kapse lžičku, co kdyby někde měli dobrý jogurt. Vidíte, a taky byl svobodný, víc, než si kdo myslel. A přitom s sebou nosil tu lžičku (směje se).

Neřeknu, kdo to byl. Teď budete přemýšlet, kdo to byl, samozřejmě. Říkám, duchovní lidi někdy až moc zajímá, jak je to s druhými. Teď to o mně poletí, že jsem to vykecal. Tak, a mám to. (Smích.)

Vy jste mně dneska udělal radost. Ten dotaz, který mám pro vás připravený, a který už vám vlastně nepoložím, protože už není třeba, ten jste mi před chvílí zodpověděl. Já jsem ho tady v tomto sále dával asi sedmi různým přednášejícím, ale nikdo mi na něj nedovedl odpovědět, protože oni vlastně nevěděli, na co se ptám.

A než jsem se stačil zeptat, tak nevím, jakým zázrakem, jestli jste mně přečetl myšlenku nebo co se to stalo, vy jste to všechno zodpověděl, i tu pyramidu jste nakreslil a já konečně mám klid. Konečně mám venku brouka z hlavy. Konečně jsem se dověděl něco, co mně stále vadilo a co mně stále nebylo jasné. Za to jsem vám velmi vděčný a budu na vás vzpomínat.

Tak tady vidíte ten krásný akt osvobození, kdy mizí pochybnost. Vidíte? Prostě skutečně zmizela, sice jenom jedna, ale zato pochybnost. A to je príma, že ano? Sice to není úplné osvobození, pravda, třeba kdybych tomu pánovi šlápl na nohu, bude to horší, to už by třeba nevydržel, to nevím, ale jedna věc je prostě vyřešena a pochybnost už není, tak to je príma. To přeji každému, aby mu takhle ubývaly pochybnosti, každý den aspoň jedna. Pak je to na světě o hodně lepší.


Závěr

Ještě nějaký dotaz? Děkuji pěkně za všechny. Příště si budeme povídat, jak souvisí buddhismus s psychologií. Nebude to moc těžké, to se nebojte, naopak, doděláme jen, co zatím dneska chybí. Aby tu nebylo náboženství, potom zeď, potom život, ano? Aby to celé bylo vaše. Aby to nebyl tamten buddhismus nějakých tamtěch buddhistů, ale abyste zjistili: Ano, vždyť já to vlastně sám dělám, jenom tomu všemu říkám jinak, nazývám to po svém. Ale dělám to dobře. Tak tohle bude námětem příští přednášky.

Tak. Tím asi skončíme. Tak vám moc pěkně děkuji za pozornost, je vás tady dneska strašně moc a bylo to moc pěkné a věřím, že budete mudrci (směje se). Proč ne, nakonec? To se nebere, to se dostane. Prostě jednou, jednou se to stane. Ani vám to nebude nějak zvlášť divné. Prostě muselo to přijít. Tak jo. Nashledanou.

Potlesk.