Světlo, jenž protiklady rozpouští jak paprsky sluneční sníh jarní na úbočích hor Urartských.
Mithradašt, sluneční mág říše Médské, seděl na úbočí hory Dáiva-vaštu a pozoroval krajinu, vykreslenou nádechy nebarvy odstínu sivošedomodři, prodchnutou ranními mlhami a vylaďenou do jakési velejemnosti, hodné nejlepšího mistra malířského.
Po ránu, vyjma den náležející samotnému Mithrovi, se každého dne posvátného týdne, vyjma dne pátého, zasvěceného Mithrovi, vznešený Mithradašt soustřeďoval do paprsků Slunce, o očima obrácenýma v sloup. Ano, oči měl zavřené, dech zadržený ve středu prsou, břicho opásané nádherným pásem s vbíjenými disky ze zlata žlutavého, aby dal najevo, že jeho bedra svazuje vnější podoba Mithrova, záře dne, rozděleného v mocné hodiny magické, jimž vládnou dáivové, géniové země, ovzduší a nebeské říše, řídící kroky národů a králů, světa smrtelného.
Mithradašt byl již stár, podobal se mudrcům biblických časů před potopou světa, mudrcům Zendu a zřecům Hindukůše. Tvář jeho prokreslovaly vrásky s údolími vrypů příběhů života nelehkého, plného přeryvů vichřic nad jeho zemí Kurdaštu, připomínající podobu obličeje starobylé mudrlantské stařeny, s dolinami vrásek v nichž proudí pot životodárných vod života, řek a potoků, s lícními kostmi a bradou hřebenů horských a ústy polopouští, chloupky trav a vlasy šedivými lesů s cedry posvátnými.
Učencův vous, bělostný jako sníh, s kapkami vody odrážejícími ve svých vypjatých blankách kapalinového zrcadla, odrážel všechny světy avesmíry, bytosti a krajiny, časy a děje, stávající a budoucí jako kdyby to byla zrcadla věštěbná, leštěná z bronzu alchymického, z křišťálu nejjakostnějšího. Bílý šat, dlouhý po kotníky nohou, jež do sebe vepsaly vůni a drsnotu, sucho a vlhko elementární, samé to přirozenosti země,
v němž byly vetkány kovové disky Slunce,hvězd a planet, osudů vládců, s pásem dráhy Mléčné, opásaný pásem se znaky dvanáctera slunečních zasvěcení, připomínal podoby bohů. dáivů a andělů, jež zjevovaly se zasvěcencům jeho řádu, jako obří zjevy, snad několiv oblastí nadvesmírných pronikající. Ano, jako kdyby se tyto mocnosti měnily v brány mezi světem pozemským, říší prahmoty podsvětní a nebeskýmki sférami, v nichž jsou paláce bohů vznešených nad nimiž je jediné jsoucno všehomírné, Jazd-kartaš. mithradašt měl po způsobu těchto vesmírných géniů, kteří strážili za-vesmírný řád nebes a země, čepici, podobnou klobouku frýžskému, vysokou jako posvátná hora uprostřed disků všech sfér.
Mithradašt sezahleděl směrem k háji, v němž chodíval po celý život odpovídat na dotazy, trápící všední stány života těch, co vidí jen tam, kam sahá míra nevědomé mysli, jež skrze sebe sama nikterak nevidí.
Byl totiž zasvěcen v seberozpouštění představy o sobě samém, smyslu svých nesmyslů, důvodů svých bezdůvodností, představ nevědomých snů, jež věštvi vykládají jako předtuchy a znamení času a příběhů, jenž bohové vytýčili v osudu těch, co pohrdají slovem osudovosti a věří, že jako kdyby byli pány přírody veškeré, že sami jsou strůjci čehokoliv co činí ve světě pojmového prázdna.
Jeho mistři pamatovali doby po potopě světové, kdy země byla omlazena, tichá a výstražná, varující před silou vodstev a pomíjivostí pevné půdy jistot pod nohama, když zemětřas mocný a příval vodstev z tajících sněhů světa, odkrájel od pevniny nemalý díl.
K lidu po potopě, přibyl další, jenž se nazýval churri, stavící mocná města a chrámy, bádající nad tajemstvími nebes.
Do churritů země velkolepé však přibyli mitannci z říší pravěku Védského s bohy Súrjatašem, sluncem vznešeným a Máruttašem, vládcem hromu a blesku, na vozech dvoukolých, letících s páry koňskými jak vítr divoký. V jejich patách pak médové a pársové silní vstoupili do krajin země dobu potopy pamatující.
Po mnoha staletích padla říše
Pak přišla vojska strašlivých králů AŠŠURU, a mnoho lidu z města Samařského, jež strašlivá síla vojska asyrského proměnila v trosky. osadila v krajích médských. Avšak naštěstí se i tato mocnost propadla do prachu dějinného a sláva médského království vyvstala jako hvězda jitřní, Eštara.
Není však dáno věkovité přetrvání svobodné země kurdských kmenů, tak viděli prorokové budoucí konec slávy Médie, sílu peršanů, kroky řeckých barbarů, národy neznámými, jak vznešenými, tak divokými, a to až do časů,kdy velké převraty světové nastanou po vší zemi. Ano, znovu navrátí se záře vznešeného mága mágů, tvůrce světa, věhlas a velikost do médie, až bude v zimě léto a v létě smrt bez vody a vláhy, když bude zřejmé, kdo nese na srdci znamení nenávisti prokleté a kdo zvítězil nad boji dáivů a ašurů, protiklady nenávistí a návistí všeho druhu.
Mithradašt byl zasvěcen v barvy duše samotné, niterné aury srdce ducha samého, z nichž aury těla jemného vyzařují jako paprsky ze Slunce samého.
Jako není vidění bez světla Slunce, měsíce a ohně, loučí a osvětlení, není záře v nitru člověka jehož světlo je zastřené temné a pokryté mlhovinami zaslepenosti, pokud se obřady a cvičeními, dary a posvěceními géniů nad-vesmíru, nezmění a neosvobodí od sebe sama, svého dychtění a pachtění v čase, řízeném osudím osudových sudí, nevědomím, obaleným pýchami rozumností a představ o všemocné prozřetelnosti.
Mithradašt se znovu ponořil, jako každého úsvitu v nádheru barev podstaty svého ducha, jenž je osvobozen od vlastnění sebe sama, viděl oceán nádherné smaragdové zeleně míru bez zášti, nabývání a ztrát, což řídí přibývající a ubývající Měsíc, Merkur a Venuše, žlutou záři rozlišujícího rozpoznávání, oranžové odstíny královské vznešenosti dáivů a andělů, tyrkysovou modř nádherného horského jezera, osvobozující od mého a tvého, barvy červánků, v nichž harmonicky mísí se růžová a žlutá, jako to co je mimo dosah rozumu a to co je prožívatelné jen citem všesoucitné spásy. A za tím, vnořen byl v majestát zasvěcení, jako vrchol hory nad kraji světa tyčícími se v nadhledu vysokém, kam nebylo možno dohlédnout učeností ani pocitem, vhledem ni pokusy vysvetlení světa, pomocí pokusů tisícerých.
A tam, v onom Jazdu, vše mizelo co bylo rozdílné, takže již nebylo krajin země médské, ani zemí nadzemských dáivů, ani jeho, pozorovatele, pozorované měnícího, či pozorovaného, jež měnilo jeho samotného.
V tomto byl Mithradašt nejosvobozenějším z mágů, uprostřed hemžícího se světa tužeb nás, polosmrtelných dáivů a do kleští smrti sevřených lidí.
Copyright. Robert Neva