Tibet ve filmu - zhmotňování vize Šangri-la

Zejména od devadesátých let 20. století stoupá produkce i náklady na jednotlivé filmy s tibetskou tematikou. Nejslavnějšími jsou bezesporu dva snímky, které měly premiéru v roce 1997.

Režisér Jean-Jacques Annaud ve filmu Sedm let v Tibetu vypráví příběh rakouského horolezce Heinricha Harrera, který se dostal do Tibetu ve čtyřicátých letech 20. století, když uprchl z britského internačního tábora a seznámil se s mladým dalajlamou. Harrer ztvárněný Bradem Pittem zde vystupuje jako rozhodný, schopný muž, který s pobavenou shovívavostí pomáhá poněkud dětinským Tibeťanům s problémy všeho druhu. I sám dalajlama je zaujat jeho vyprávěním o západním světě a nechává se od něj poučovat o tom, jak to v moderním světě chodí. Místní obyvatelé jsou ve filmu vyobrazeni jako nevinní primitivové, kteří potřebují pomoc proti nemilosrdné Číně. Na oplátku Tibet nabízí duchovní útěchu a úlevu svědomí. Na plátně se tak odvíjí příběh hrdinství bílého muže v exotickém prostředí ztracené země, která není ve své nevinnosti schopna odolávat kruté realitě.

Motiv nerovného zápasu mezi pohádkovou Šangri-la a nemilosrdnou Čínou ještě více vynikl ve snímku Martina Scorseseho Kundun, který sleduje životní příběh 14. dalajalmy od dětství až po jeho útěk do indického exilu. Příběh zpracovaný na motivy dalajlamovy autobiografie Svoboda v exilu vyostřuje do krajnosti kontrast mezi „dobrými“, soucitnými Tibeťany a „zlými“ padouchy Číňany.

To, že skutečnost není nikdy černobílá, dokládají i vlastní okolnosti vzniku zmíněných filmů. Nepříjemným překvapením pro producenty filmu Sedm let v Tibetu bylo odhalení jistých skvrn na štítu Heinricha Harrera, jehož nacistická minulost poněkud pošramotila jeho zářný charakter. Také v příběhu Kundun lze nalézt drobné „retuše“ historie, zejména ve vylíčení nástupu a průběhu čínské okupace a reakcí tibetských orgánů, jejichž pochybení a nečinnost jsou jaksi opomenuty.

Tyto skutečnosti však z diváků zachytí jen málokdo, většina si tento přibarvený obraz Tibetu přiřadí k více či méně bohaté sbírce střípků a pohlednic z tajemné Šangri-la. A nic na tom nemění ani fakt, že „Tibet“ v příběhu Harrera představují vlastně argentinské Andy a Kundun se pro změnu natáčel v Maroku. Hollywoodské filmy však neformují jen představy lidí na Západě, ale mají reálný dopad i zpětně, na Tibeťany samotné.

Když začaly vycházet série knih Lobsanga Rampy, zvedl se z okruhu badatelů silný protest a antropolog Agehananda Bharati tehdy, na počátku sedmdesátých let, vznesl návrh, že by lamové a Tibeťané v exilu mohli napomáhat vymýtit tyto „bludy“ a ukázat světu Tibet a tibetský buddhismus „takový, jaký je“.

Bharati však zapomněl na jednu skutečnost, která je ve vztahu Tibetu a Západu podstatná. Tibeťané totiž hledají na Západě oporu a pomoc a za takové situace jistě není vhodné bořit mýty, které právě tuto potřebnou pozornost Západu přitahují. Bharatiho představa, že tibetští lamové budou vyvracet z kořenů naivní fantazie o tibetském buddhismu, se nepotvrdila. Naopak došlo k určitému vzájemnému propojení exilového tibetského buddhismu a západních představ v poměrně dobře fungující symbiózu. Podobně jako dříve Evans-Wentz překládal Tibetskou knihu mrtvých s pomocí Kazi Dawa Samdupy, dnes se Tibeťané podílí na natáčení filmů. Exilový buddhismus se tak nyní podílí na zhmotňování vize, jíž často i sám podléhá. Již vůbec nejde o to, rozlišit „fikci“ od „skutečnosti“, v této symbióze si totiž obě strany poskytují navzájem obojí - zatímco Steven Seagal podpoří Ňingmapu reálnými penězi, ona mu poskytne titul tulku (který řada lidí pokládá za neoprávněný či koupený). A naopak, při natáčení Sedmi let v Tibetu, které probíhalo v Andách roku 1996, Tibeťané představovali ten "skutečný" tibetský prvek pro film. Na oplátku mohli prožít alespoň několik týdnů v „imaginárním“ Tibetu, jehož kulisy vyrostly v jihoamerických horách, které jim alespoň na chvíli poskytly iluzi domova.

Přívlastek „hollywoodský“ v titulku tohoto článku nemá vyznívat jakkoli pejorativně, nemá hodnotit či zpochybňovat „opravdovost“ nebo „pravověrnost“ vyznání a přesvědčení. Co se snaží naznačit, je fakt, že tibetský buddhismus oživený ve filmech a reprezentovaný úspěšnými osobnostmi západní společnosti představuje vlastně úplně novou formu buddhismu, jeho nové zrození, které je společným dítětem Západu a Východu.