Tomáš Halík: Desatero argumentů ke strachu z islámu

 

Inspirován zářijovým projevem papeže Františka před americkým Kongresem napsal držitel Templetonovy ceny Tomáš Halík pro LN esej jako příspěvek do české debaty o islámu a lidech, kteří utíkají před válkou a terorem náboženských fanatiků do Evropy.
 

Náš svět stojí tváří v tvář krizi uprchlíků v měřítku, které tu nebylo od druhé světové války. To před nás staví velké výzvy a mnoho těžkých rozhodnutí. Také na tomto kontinentu se tisíce lidí vydávají na sever hledat větší příležitosti v naději na lepší život pro sebe a pro své blízké. Což také my nehledáme pro své děti totéž?

Jejich počet nás nesmí zaskakovat, musíme je vnímat jako lidské osoby, vidět jejich tváře, naslouchat jejich příběhům a snažit se co nejlépe odpovědět na jejich situaci. Odpovídat způsobem, který je vždy lidský, spravedlivý a bratrský. Měli bychom se vyhnout všudypřítomnému pokušení skartovat všechno, co působí potíže. Zapamatujme si zlaté pravidlo: ,Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim.‘ (Mt 7,12) Toto pravidlo nám jasně ukazuje směr. Jednejte s jinými se stejnou láskou a soucitem, s jakými chcete, aby se zacházelo s vámi. (...) Míra, kterou uplatňujeme vůči jiným, je mírou, kterou čas naměří nám.“

Tato slova pronesl papež František ve svém historickém projevu v Kongresu USA.

 

Přeposílám už bez komentáře tato dnes tak potřebná slova těm, kteří mne v zuřivých dopisech (často s příznačnými gramatickými chybami) „vylučují z národa“ za to, že s nimi nesdílím jejich hysterii a ustrašenost (chci-li se vyhnout přiléhavějšímu, ale neslušnému slovu) z „té sběře“, která nám údajně přichází zničit naši krásnou českou křesťanskou civilizaci.

Američané, mezi nimiž teď několik měsíců žiji, jsou statečný národ, který dvakrát obětoval životy svých synů pro svobodu Evropy. Nedovedou pochopit tři postkomunistické země, z nichž se do světa hrnuly statisíce uprchlíků, že sice plnými hrstmi po léta hrabou miliardové příspěvky z Evropské unie, avšak když mají prokázat solidaritu s ostatními evropskými zeměmi ve věci uprchlíků, nejraději by hodili odpovědnost na druhé a z evropské rodiny svobodných národů se zase tiše zadními vrátky vytratily jako černí pasažéři před příchodem průvodčího.

Ti, kteří vždy sledovali kremelské zájmy a usilovali o rozbití Evropské unie, už opět mluví o referendu, které by naši republiku přestěhovalo ze světa západní politické kultury k epicentru nebezpečného ruského pokusu o obnovu impéria. Jiní zas chtějí z naší země udělat vrátka pro masivní nástup čínských hospodářských a politických zájmů v Evropě. Nepovažuji za náhodu, že někteří z těch, kteří mi nyní horlivě posílají e-maily strašící muslimským nebezpečím, mne zároveň zásobují perlami kremelské protiukrajinské a protizápadní propagandy, zprávami jak vystřiženými z proslulého Rádia Jerevan. (Dostávají trollové ruské propagandy z centrály pokyny, že strašení uprchlíky a islámem pomáhá zapomenout na daleko závažnější hrozbu z Ruska?)

Hluboce se stydím za ty naše politiky, kteří se předhánějí v tom, kdo se s větším populismem sveze na vlně lidové přestrašenosti (opět cenzuruji přiléhavější výraz), která infikuje naši společnost až do té míry, že se dokonce začínají formovat fašistické bojůvky „domobrany“. Když vidím holé lebky s šibenicemi a protimuslimskými plakáty pálící evropské vlajky, vidím v nich dvojčata muslimských fanatiků pálících americké vlajky nebo hajlujících nacistů a neonacistů. Záběry z demonstrací xenofobů a zuřivá reakce (od Hradu po grafomany na sociálních sítích) na výzvu českých akademiků k rozumu mi připomíná závěrečnou scénu z Čapkovy Bílé nemoci, kdy zfanatizovaný dav ušlape doktora Galéna i s lahvičkou léku, který mohl zastavit ničivou nákazu.

Najde se mezi našimi politiky jediný, který by se jasně postavil nejen proti těmto extrémům, nýbrž i proti jejich kořenům, většinovým předsudkům, jako se kdysi postavil Masaryk proti většinovému lidovému antisemitismu a sebeoslavným nacionálním lžím v „boji o Rukopisy“? Budou všichni místo statečnosti a odpovědnosti úzkostlivě sledovat křivky „veřejného mínění“, podbízet se mu a ještě se holedbat tím, že přece vyjadřují „mínění většiny“? Skutečný demokratický politik na rozdíl od populisty jedná podle biblického výroku: „Nepřidáš se k většině, když koná nepravost.“

Ani v nejmenším nechci bagatelizovat velké problémy, které Evropě přináší a ještě přinese exodus lidí, mezi nimiž je opravdu těžké rozlišit ty, kteří prchají, aby zachránili životy své i svých rodin, od těch, kteří podlehli slibům podlých obchodníků s lidskými nadějemi. Tyto problémy však musí Evropa řešit společně a solidárně a neustupovat nezodpovědným nacionálním egoismům. Tyto problémy je třeba řešit rozumně a věcně a neustupovat strachu, přerůstajícímu v některých zemích – ano, především naší – v paniku a hysterii. Je příznačné, že největší míra panického „strachu z islámu“ je právě v České republice, kde téměř žádní muslimové nežijí, a kde tedy hlavním pramenem strachu je neznalost.

Mám sto důvodů pro to, proč jsem katolíkem, a ne muslimem, ale nepotřebuji svou křesťanskou identitu pojišťovat snižováním a pomlouváním jiných náboženství. Vím o zásadních rozdílech mezi křesťanstvím a islámem a o nebezpečném místě v hlavním proudu islámské teologie, totiž neschopnosti číst a vykládat kriticky a v kontextu doby vzniku své základní náboženské dokumenty (korán) – to skutečně otvírá dveře fundamentalismu. Ovšem ne každý fundamentalista je fanatik a ne každý fanatik je terorista. (A nezapomeňme, že mnozí teroristé al-Káidy se inspirovali spíše americkými akčními filmy než koránem.)

Naprosto nechci bagatelizovat nebezpečí fanatismu a fundamentalismu některých muslimských skupin a soudobého islamofašismu. Mám k němu stejně zcela odmítavý postoj jako k fundamentalismu a fanatismu některých křesťanů a některých ateistů, kteří se však – díky Bohu – dnes už vyžívají převážně verbálně a nesahají k fyzickému násilí. Žádné náboženství však není imunní vůči nemoci fundamentalismu a fanatismu, řekl papež František – a dodávám: ani ateismus. Vždyť ateistické režimy i v „osvíceném 20. století“ prolily nesrovnatelně více krve než středověká inkvizice.

Katolické církvi trvalo devatenáct století, než se dopracovala k dnešní pozici rozhodného obránce lidských práv a náboženské svobody a jasně odsoudila temné stránky vlastní minulosti - je otázka, nakolik se islám bude v budoucnosti ubírat podobným směrem.

To, co dnes považuji za důležité, je jasně rozlišovat mezi fašismem zločinců, kteří se prohlašují za „Islámský stát“, a islámem jako takovým. Zmatky v této oblasti byly bohužel podporovány i pivními bonmoty z Pražského hradu, odkud především měla zaznívat inteligentní oponentura vůči demagogům. Protože jsem odbornému studiu náboženství věnoval několik desítek let a něco o nich vím nejen ze studia pramenů, ale i z mnoha cest a osobních zkušeností, sestavil jsem pro přátele, kteří musejí nyní podobně jako já čelit nesmyslně zevšeobecňujícím názorům a předsudkům proti islámu, následující „desatero argumentů“, které by snad mohlo přispět ke klidnější a věcnější debatě.

 

Deset zastavení

1. Veškeré obecné soudy o islámu („islám tady nechceme“) jsou zavádějící; vždy je třeba se ptát: Jaký islám? Islám má dnes 1,6 miliardy statisticky počítaných věřících, mezi nimi horlivě zbožné i zcela vlažné. Islám nemá jedinou společnou autoritu, živé magisterium; autoritou je korán a pak sunna, tradice, které mohou být – a jsou – interpretovány velmi různě.

 

2. Pokud něco skutečně odporuje islámu, je to tzv. Islámský stát, který má s islámem společného asi tolik, kolik měli irští teroristé či upalování čarodějnic a heretiků s křesťanstvím a s evangeliem. Fanatismus se v dějinách nevyhnul téměř žádnému náboženství – až je všechna překonal fanatismus a násilí ateistických režimů 20. století. Terorismus a tzv. Islámský stát jasně odsoudily nejvyšší islámské právní a náboženské autority (a také čeští muslimové).

 

3. V Německu, Anglii, Francii žijí po desetiletí miliony muslimů, místní občané je znají, vědí, že naprostá většina z nich s hrůzami islámského terorismu nemá nic společného, a proto z nich obyvatelstvo naprosto není tak zpanikařené a hysterické jako ti Češi, kteří většinou žádného muslima nikdy neviděli. Jsou však dlouhodobě masírováni médii a nebezpečnými populisty typu Konvičky a Okamury. Populistické a neonacistické reakce proti islámu jsou daleko větší hrozbou pro českou společnost než tisíce uprchlíků (natož ten relativně nepatrný počet, který u nás opravdu chce zůstat).

 

4. Zdaleka ne všichni uprchlíci jsou muslimové a i mnozí z těch, kteří přicházejí z muslimských zemí, jsou muslimy asi tak, jako je většina (i pokřtěných) Čechů křesťany. Mnozí se zvykového islámu tiše zříkají, někteří se pod dojmem křesťanské pomoci stávají křesťany (někteří upřímně, jiní z konformismu). Z těch, kteří jsou skutečně horlivě věřícími muslimy, mnozí zachovávají především ta etická pravidla islámu, která jsou podobná křesťanství, a mnohdy svým dodržováním etických zásad (například poctivosti v obchodu, solidarity s chudými, péče o rodinu a odmítání alkoholu, drog aj.) zahanbují mnoho křesťanů. „Fanatických muslimů“ mezi uprchlíky mnoho nebude – ti se k IS přidávají a neprchají před ním. Nepřátele a fanatiky z nich ovšem můžeme nadělat svými reakcemi.

 

5. Islám přistěhovalce do neislámských zemí přísně zavazuje dodržovat místní zákony a zvyky, a zejména respektovat „lidi knihy“, křesťany a židy. Mezi muslimy dnes probíhají velmi živé diskuse o zvláštním právním postavení v „jinověreckém“ prostředí v Evropě, kde jsou muslimové v menšině – jde o „fikh“, jurisprudenci pro menšiny. Někteří islámští právníci (fakíhové) žádné zvláštnosti neuznávají (zvláště saúdskoarabští), jiní naopak hovoří o potřebě pružnosti šaríe.

Zatím se muslimští právníci nedopracovali takové zásady, jakou si od středověku vypracovali židé v zásadě „dína de malchuta dína“, tedy že místní zákon se stává součástí jejich vlastního talmudického zákona. Podstatné jsou dnes diskuse, jak soulad s místním právem řešit. A neméně podstatná je skutečnost, že prokazatelná většina muslimů žijících v Evropě zcela pragmaticky místní státní právo uznává a dodržuje, váží si svobody náboženství a případně je tam, kde je to možné, kombinuje s vlastní představou o správném chování.

 

6. Zavedou přistěhovalci pro Čechy právo šaría, jak jsme denně strašeni na internetu? Šaría je právo náboženské a platí jen pro muslimy – obdobně jako talmudická halacha platí jen pro židy. Židé a křesťané ani v muslimských zemích nebyli nikdy šaríí vázáni, řídili se vlastním právem. (Princip teritoriality, tedy platnosti šaríe plošně na území státu, čehož se dnes dožadují radikálové, je de facto – což oni si vůbec neuvědomují – převzat z evropských vzorů právních systémů pro státní území.)

Je absurdní bát se, že několik tisíc uprchlíků – i kdyby všichni byli pravověrní muslimové – udělá z naší země zemi islámského práva. A co další generace? Pokud se během několika staletí naši lidé nebudou rozmnožovat nebo úplně opustí křesťanství, pak je otázka, zda si naše země přechod do jiné kultury nezaslouží!

 

7. Zákonem šaría straší především ti, kdo o něm slyšeli pár vytržených vět v bulváru. Těch několik stále citovaných ustanovení (např. o zabití odpadlíků a podřízenosti žen) je historicky podmíněných a většina i výrazně islámských zemí je neuplatňuje (podobně jako katolická církev nechává vyšumět některé starší papežské dokumenty – například Syllabus sv. Pia IX., proklínající svobodu tisku a náboženství –, byť se od těchto dokumentů nikdy oficiálně nedistancovala a fundamentalističtí katolíci se jimi ohánějí dodnes).

V dnešním rozervaném muslimském světě se střetávají názory fanatiků s umírněnými, kteří naopak zdůrazňují, že šaríi není správné aplikovat jen podle středověkých dělítek zakázané (harám) a dovolené (halál)

Na oněch extrémních paragrafech lpí prakticky jen salafistické školy v Saúdské Arábii, a ještě ne všechny. Teroristé se koránem a zákonem šaría ohánějí zcela neprávem, porušují jejich základní předpisy (například nesmíš zabít nevinného).

V dnešním rozervaném muslimském světě se střetávají názory fanatiků s umírněnými, kteří naopak zdůrazňují, že šaríi není správné aplikovat jen podle středověkých dělítek zakázané (harám) a dovolené (halál), nýbrž stavět nově na aplikaci duchovních principů vyvoditelných z koránu, jako jsou důstojnost, dobročinnost, ohleduplnost. Na těchto principech se rozvíjí třeba i takzvaný islámský feminismus, zdůrazňující úctu a laskavost k ženě.

 

8. Pokud budou uprchlíci vystaveni nenávisti, je třeba si uvědomit, že pánové Konvička, Okamura, ale i Zeman, Klaus a další je tím nahánějí do náruče islamistických fanatiků. Církev dělá konečně chvályhodnou práci (díky které by kromě jiného mohla veřejnost pochopit pozitivní dopad nápravy majetkových škod), pomáhá potřebným a může je motivovat k dobré adaptaci do společnosti, pro niž pak mohou být přínosem. Církev tak ukázala ochotu vzít na sebe velkou část starosti o uprchlíky. Pokud ovšem budou na osamělých farách migranti vystaveni psychickému (a možná i fyzickému lynči) od „křesťanů“, pak si vychováváme budoucí teroristy!

 

9. Výroky jako „bereme jen křesťany“ jsou hloupé. Čím si právě Česká republika, hrdě se prohlašující za nejateističtější zemi planety, „zaslouží“ na rozdíl od Rakouska, Polska etc. křesťany? Opravdu se křesťané ze Sýrie budou u nás cítit mezi svými? Křesťané z Předního východu se budou dost divit „křesťanskosti“ České republiky, v níž se mají údajně bezproblémově adaptovat. A kde je záruka, že s křesťany budou menší problémy než s muslimy – lze to tak generalizovat? (Na svých cestách šesti kontinenty jsem se mnohdy setkal s vysokou morálkou u muslimů a velmi problematickou v „křesťanských zemích“ – nikdy jsem například v muslimských zemích na rozdíl od Itálie nebyl okraden.)

Zásada „pomáhat jen křesťanům“ je nekřesťanská, odporuje evangeliu, které vyzývá k pomoci všem potřebným přes všechny etnické a náboženské hranice. (Bývá obhajována jako jistý ústupek české xenofobii: „Na křesťany si Češi lépe zvyknou, pak skousnou i muslimy.“ Ale čtu-li občas na sociálních sítích příšerné příspěvky na adresu veškerého náboženství, pochybuji, zda lze říci, že jsou Češi tolerantní ke křesťanství – i když se k němu najednou u nás hlásí kdekdo – nevadí, nezná-li otčenáš ani Desatero.)

 

10.

Nespočívá klíčový problém náhlého strachu ze ztráty naší kulturní a duchovní identity v tom, že podvědomě tušíme, aniž bychom si to byli schopni přiznat a adekvátně na to reagovat, že jsme jako národ a společnost tuto identitu ztratili? Není toto ten skutečně hlavní problém, nad nímž bychom se v souvislosti se současným „stěhováním národů“ měli zamyslet?

 

Zdroj: https://ceskapozice.lidovky.cz