Únětická kultura

Únětická kultura je archeologická kultura spadající do starší doby bronzové, podle Reineckeho systému do stupňů BA1–BA2, kdy nejstarší fáze, zvaná protoúnětická, spadá ještě do závěru eneolitu. Název získala podle pohřebiště v Úněticích u Roztok a Prahy-Suchdol, které v 70. letech 19. století prokopal Čeněk Ryzner; od roku 1987 je toto pohřebiště kulturní památkou.

Únětická kultura vznikla na konci eneolitu, kolem roku 2300 př. n. l., z prostředí místních kultur a pod vlivem z jihovýchodu nesoucím znalost bronzu. Východní hranici obývaného území v době největšího rozkvětu tvořila slovenská řeka Žitava. Směrem na západ zasahovalo osídlené území až do Porýní. Severní hranici tvořilo střední Německo a Velkopolsko (Poznaňsko), jižní hranicí pak byla řeka Dunaj. Únětická kultura v této oblasti střední Evropy hrála vůdčí úlohu po dobu asi 500 let a její jádro se nacházelo v Čechách. Územím procházely důležité obchodní cesty spojující sever a jih, po kterých putovala měď, jantar a další artikl. Únětická kultura zaniká na konci starší doby bronzové, po roce 1700 př. n. l., vyzníváním do mohylových kultur střední doby bronzové.

Únětická kultura vznikla na konci eneolitu všeobecným konsolidačním procesem na bázi místních kultur pod vlivy přicházejícími z jihovýchodu a přinášejícími znalost bronzu. Východní hranici obývaného území v době největšího rozkvětu tvořila slovenská řeka Žitava. Směrem na západ zasahovalo osídlené území až do Porýní, kde se únětická kultura dostávala do styku s kulturou adlerberskou. Severní hranici tvořilo střední Německo a Velkopolsko (Poznaňsko), jižní hranicí pak byla řeka Dunaj. Na celém území vznikla řada lokálních skupin – středočeská, východočeská, severozápadní, jihočeská či jihomoravskodolnorakouská

Hlavním prvkem poznání únětické kultury jsou pohřebiště. Ta nejsou příliš velká (většinou do 40 hrobů), ale známe i pohřebiště větších rozměrů. Na Moravě to jsou například Šardičky či Němčice na Hané (přes 70 hrobů), v Čechách pak například Polepy u Kolína (141, resp. 142 hrobů).

Na pohřebištích únětické kultury se lze často setkat s tzv. baumsargy – tedy česky stromovými rakvemi – i když je toto označení poněkud nadnesené. Tento jev není pouze specifikem únětické kultury, ale setkáváme se s ním ve starší době bronzové poměrně často po celé Evropě, od Ruska až po Velkou Británii. Ovšem není neměnným pravidlem, že musí být pohřby ve stromových rakvích, máme i nálezy hrobových jam, ve kterých stromové rakve nalezeny nebyly.

Zcela běžně se u únětické kultury setkáváme s druhotným otvíráním hrobů. Předpokládány jsou dva motivy, a to motiv materiální nebo rituální.

Kromě pohřebišť jsou známa i četná sídliště. Nejdříve to byla prostá, otevřená sídliště, teprve v mladším období se objevují doklady o osídlování výšinných poloh (u kterých zatím nebylo doloženo opevnění). Lidé žili v domech nadzemní kůlové konstrukce, které měly obdélníkový tvar a sedlovou střechu. Největší byl objeven v Březně u Loun (24 × 6,5 metru), ale jsou známy i menší domy a také zahloubené objekty, u kterých není jasná funkce.