Valdštejn

Podivuhodné zříceniny hradu Valdštejna se rozkládají na strmých pískovcových skalách nad říčkou Libuňkou a nejedna prastará pověst se zde vypravuje.

Je tomu již dávno, psal se konec věku sedmnáctého, když se na již rozbořeném a pustém hradě usadil poustevník Václav Holan Rovenský. Byl to muž neobyčejného hudebního nadání a uchýlil se zde po návratu z dalekých cest.

Václav však ovládal i umění sochařské a mnoho soch je rozseto po celém kraji. Jedna z nich byla tuze podivná a tajemný příběh se o ní vypravuje již po tři staletí.

Toho roku přišla krutá zima, celé dny chumelilo a kraj byl ukryt pod sněhovou peřinou. I přesto přicházel každého dne poustevník k soše v podhradí, kterou na podzim vytesal.

Socha to byla velice, převelice podivuhodná. Kamenná tvář muže jako by se s každým novým dnem stávala smutnější a bolestnější.

Povídalo se, že v noci roní kamenné slzy. Tenkrát lidé počali věřit v její čarovnou moc.

Poustevník se měnil stejně rychle jako socha neznámého muže. Přicházel k ní stále častěji, usedal k ní a dlouho se na ni díval. Měl přitom sepjaté ruce, jako by o něco prosil nebo snad na někoho čekal. Mnohokrát mu po promrzlých tvářích stékaly slzy.

I o štědrovečerní noci se vydal Václav ke svému kamennému příteli. Poklekl před sochu a usilovně se modlil. Ten večer byl třeskutý mráz a z nebe se snášely bělostné vločky. Děti vyhlížely z oken a nedočkavě čekaly, až přijde Ježíšek. Všichni byli šťastní, jen poustevník se trápil.

Zvony právě odbily půlnoc, když k Václavovi přistoupil jeho otec a odvedl jej k sobě domů. Tenkrát se prý tvář sochy rozesmála a za okamžik se rozsypala na hromádku kamenů. Říká se, že slzy, které po dlouhý čas ronila, nebyly kamenné, ale opravdové.