Válečnictví Keltů
Keltové válčili poměrně často a povětšinou s Římany, neboli s národem který si to všechno poctivě zapisoval. Z toho vyplývá, že informací o Keltech jako válečnících máme dost a můžeme tedy rozdávat. Tak nejdříve ke strategii a taktice. Scénář většiny keltských bitev vypadal asi tak, že nejdříve zaútočili jen tak na oko válečné vozy, které měly vyvolat zmatek. Pokuď se to povedlo, do rozvráceného vojska vtrhla pěchota a zařídila nepřítelovu porážku. Pokud se to nepovedlo, tak se nájezd vozů opakoval dokavaď to nevyšlo. Je jasné, že tato strategie je poměrně primitivní a že může, ale jako každá také nemusí, slavit úspěch. Strategie však není na keltském válečnictví to nejzajímavější. Zajímavější je způsob boje, přípravy na boj a chování bojovníků. Všechny tyto činnosti jsou navýsost nestandartní a ve své době bychom je nenašli v Evropě a v římské říši u žádného jiného národa.
Přípravy na boj vypadaly asi tak, že vojsko se snažilo vydávat nepředstavitelný zvuk, hluk a to všechno jsou jen slabá slova (zkuste si představit, že 20 000 lidí řve a každej jako tur a k tomu ještě bušej do všeho co maj po ruce). Hudba se sice také uplatňovala, ba dokonce v keltském vojsku bylo velké množství hudebních nástrojů, ale jak by pochopil každý kdo by keltské vojsko viděl před bitvou, jsou tyto naprosto k ničemu, jelikož je zbytek hlasů prostě přeřve.
Ke způsobu boje pak patří výstroj a výzbroj. Ona výstroj, neboli zbroj byla věc, kterážto se u Keltů zas tak moc neuplatňovala. Naopak, většinou totiž bojovali nazí (!?!??!!). Tento výstřední způsob boje volili z obavy, že by na nich mohlo v zápalu boje oblečení vzplanout. Keltové také byli, co se bojové nálady týče, neuvěřitelně zuřiví a dostat se jim v případě vítězství do spárů bylo spíše nepříjemné.
Po bitvě Keltové také uplatňovali zvláštní zvyky. Tím nejvýznamnějším byla pobitevní hostina. Každý, kdo zabil nějakého nepřítele, dostal roh s medovinou, každý kdo zabil více nepřátel, dostal dva rohy s medovinou a ti, co nezabili žádné nepřátele, tak ti potupně seděli u dívali se, jak se ostatní opíjejí medovinou (z hlediska racionální výživy to byla samozřejmě výhoda a proto byli u příští bitvy v lepší kondici a pozice se vyměnily). K pravidlům stolování lze ještě připomenout, že ten, co měl rohy dva, pil z obou současně (????).
Je tedy jasně vidět že Keltové měli válečné zvyky skutečně prudce zvláštní.