Velmoci k neplatnosti mnichovské dohody

Spojené království

Úporné snahy československé exilové vlády o „oduznání“ mnichovské dohody úzce souvisela s vytvořením konstrukce, že Československá republika byla ve válečném stavu s Německem již od 17. září 1938, tedy celý rok před vlastním vypuknutím druhé světové války útokem na Polsko. Úplné zrušení dohody nebylo ve Velké Británii možné z důvodu neexistence retroaktivity v angloamerickém právu. Mnichovská dohoda byla ve Spojeném království považována za platnou, ale byla zneplatněna postojem vlády.[chybí zdroj] Její „zneplatnění“ se opírá především o stanovisko ve výroku (viz precedens) premiéra Winstona Churchilla ze dne 30. září 1940, kdy v rozhlase vyjádřil svůj úsudek: „Mnichovská dohoda je mrtvá, neboť byla zničena muži bez skrupulí, kteří kontrolují osud Německa.“ Dne 11. listopadu 1940 dokonce britské ministerstvo zahraničí potvrdilo, že sice není vázáno smlouvou z Mnichova, ale co se týká československých hranic, nechce hledat jiné řešení než to, které bylo na mnichovské konferenci nalezeno; k porušení této dohody a k jejímu zneplatnění došlo samovolně Německem dnem zničení či okupací okleštěné Československé republiky, tedy 15. března 1939, ale výsledek dohody akceptuje. V podstatě Spojené království změnilo svůj postoj k mnichovské dohodě až na pozadí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Spojené království prohlásilo dohodu za neplatnou 5. srpna 1942 s odůvodněním, že ji samo Německo porušilo už 15. března 1939, a tedy Spojené království již smlouvou též není vázané. 18. září 1990 britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová prohlásila, že její země zklamala Československo svou účastí při podpisu mnichovské dohody, a dodala, že na to vzpomíná s pocitem studu.

Spojené království se za mnichovskou dohodu nikdy oficiálně neomluvilo.

Francie

Francie podpis mnichovské dohody odvolala 29. září 1942 a to podpisem generála Charlese de Gaulla. Toto odvolání je také podepsáno zahraničním komisařem Maurice Dejeanem a formuluje neplatnost od samého počátku, tedy formulace je stejná jakou požadovala československá strana. Později došlo také ke vzniku československo-francouzské deklarace a to 22. srpna 1944. Zde je opět formulace o neplatnosti od samého počátku, (francouzsky nuls et non-avenus). Francouzské stanovisko vyvolalo protesty Polska, které po Mnichovu okupovalo Těšínsko.

29. září 1942 prohlásil Francouzský národní výbor dohodu za zcela neplatnou (nulitní): „Francouzský národní výbor ... zavrhuje dohody podepsané v Mnichově dne 29. září 1938. Francouzský národní výbor slavnostně vyhlašuje, že pokládá tyto dohody hned od počátku za neplatné, stejně jako veškeré další akty, ke kterým došlo při provádění nebo v důsledku těchto dohod.“[87] Podle Jana Němečka Francie (exilová vláda) neuznala žádné územní změny, ke kterým v roce 1938 došlo, a zavazovala se podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Toto stanovisko potvrdilo po vzniku francouzské prozatímní vlády i společné prohlášení obou exilových vlád 22. srpna 1944, které prohlásilo mnichovské dohody se všemi jejich následky za „neplatné hned od jejich počátku (nul et non avenu)“.

Itálie

Opět stanovisko k dohodě, které zní nuls et non-avenus čili od samotného počátku. Italské stanovisko bylo nejvstřícnějším krokem odvolání mnichovské dohody a obsahovalo snad i prvky jakési omluvy za tento postoj (porušení svobody a celistvosti státu atd.) Italský kabinet ho vydal pod nátlakem spojenců. Itálie mnichovskou dohodu uznala za neplatnou od samého počátku dne 26. září 1944, kdy se usnesla na stanovisku: „Italská vláda slavnostně prohlašuje, že pokládá od počátku za neplatné dohodu mnichovskou z 29. září 1938 a arbitrážní rozhodnutí Ciano-Ribbentrop, formulované ve Vídni dne 2. listopadu 1938, jakož i všechny ostatní akty, jež jakožto důsledek těchto dohod a rozhodnutí směřovaly ke škodě nezávislosti a celistvosti Republiky československé. Vláda italská prohlašuje před světem a dějinami, že všechny tyto akty a dohody byly zradou smýšlení a vůle italského lidu…“[88] Italský kabinet ale nekomentoval případ samostatnosti Slovenska a nijak se nezmiňoval o vzniku německého satelitu – Slovenského státu a jeho právním vztahu k Itálii, jelikož během slovenského dobrodružství byla podepsána řada smluv mezi Itálií a Slovenským státem a vedena různá koaliční jednání atd.

SSSR

Ministr zahraničí SSSR (Molotov) 9. června 1942 potvrdil obnovu Československa v předmnichovských hranicích a pomoc v případném jednání s Polskem (opětovný spor o Těšínsko).

Německo

Nejsložitější situace panovala ohledně mnichovské dohody mezi Československem a Německem, jelikož právní důsledky bylo potřeba řešit, navíc se dvěma státy. A to se SRN a poté se sovětským satelitem NDR. Problémy mnichovské dohody v německém okruhu se měly vyřešit už při kapitulaci Německa, ale nakonec se situace zkomplikovala. Některé problémy:

• stanovení počátku válečného stavu, československá strana požaduje rok 1938, německá až září 1939: vypuknutí druhé světové války
• NDR v roce 1950 a 1967 prohlásila neplatnost dohody od samého počátku
• SRN stanovila 11. prosince 1973 nulitu mnichovské dohody a v mnoha bodech zastávala odlišný její výklad, problematický zde byl také březen 1939 jako krok nutný pro stabilizaci hospodářství, jelikož české země po ztrátě 25 procent území nebyly životaschopné atd.
• v roce 1997 mělo dojít k vyjasnění problematiky a vznikla Česko-německá deklarace.

V roce 1973 byla mnichovská dohoda ve vzájemných vztazích mezi Německou spolkovou republikou a Československou socialistickou republikou prohlášena pražskou smlouvou za nicotnou a nulitní v souladu s touto smlouvou.

V letech 1968–1969 ji konference OSN o správnosti mezinárodních smluv prohlásila za neplatnou.

V roce 1993 zaniklo Československo jako subjekt mezinárodního práva a tedy stát, vůči komu tato nulitní dohoda směřovala. Vznikem dvou suverénních států Slovenska a České republiky až zápisem do „matriky států“ dne 16. ledna 1993 (na základě žádosti Valnému shromáždění OSN) lze určit vznik nových dvou suverénních států čili subjektů mezinárodního práva a tedy těch, které nebyly účastny Pařížských mírových dohod směřovaných vůči Německu a Maďarsku.